Je t'aime, je t'aime
Režie:
Alain ResnaisScénář:
Alain ResnaisKamera:
Jean BoffetyHudba:
Krzysztof PendereckiHrají:
Claude Rich, Olga Georges-Picot, Irène Tunc, Bernard Fresson, Jean Martin, Alain Robbe-Grillet, Jean-Louis Richard, Marie-Blanche Vergnes, Yvette Etiévant (více)Obsahy(1)
Po neúspěšném pokusu o sebevraždu je ústřední postava tohoto filmu vtažena do experimentu s cestováním v čase, doteď prováděného jen na myších. Dochází však ke komplikacím a Claude tráví ve své minulosti více času, než vědci plánovali... Snímek se pyšní rozmanitou narativní strukturou a zachycením syrové reality na podloží fikce. San Sebastián 1968: cena za nejlepší herecký výkon Claude Richovi. (zdenik)
(více)Videa (1)
Recenze (14)
Skutečně to připomíná Věčný svit neposkvrněné mysli (a celkem rád bych věděl, jestli tenhle film viděl Kaufman s Gondrym). Jenže tohle duo to obohatilo o spoustu dobrých nápadů, příjemný humor, taky to mají správně sestříhané a díky tomu všemu to vynikne. U Je t'aime, je t'aime se mi strašně líbí ten nápad. Především je to psychologické drama, ve kterém se hlavní hrdina ohlíží se za svým dosavadním životem ve směsi všemožných vzpomínek + do toho je přimíchaný sci-fi prvek (MOŽNÝ SPOILER který tam teoreticky možná ani nebyl KONEC MOŽNÉHO SPOILERU). Bohužel drtivá většina filmu (kromě začátku) je složená jen z toho sledu vzpomínek a jelikož to není obohaceno o nic navíc, působí to mdle. A bohužel tak působí celý film. Je to strašná škoda, protože ten koncept se mi sám o sobě dost líbil. Pár zajímavých scén v tom ale je (třeba když se sny a realita propojují) a jsem rád, že jsem to mohl vidět, i když znova už si to asi nepustím. EDIT: Po čas zvyšuji na slabé čtyři, vidím to na vyšší hodnocení než kdysi. Akorát bych si ho rád někdy upevnil, tak snad se k tomu dokopu... Slabé 4* ()
Citlivě snímaný experiment, který ovšem plně nevytěžil možnosti, jež mu zvolené téma nabízelo. Vlastně jen zdokumentoval jednu fazetu, kubisticky rozfázoval a scelil jedno možné hnutí uskutečnitelné při cestě časem. Na druhou stranu dokonale vystihl, že pohyb nazpět nemusí být jen sladkým snem (nebo dobrodružstvím), ale i noční můrou, horečnatým blouzněním. ()
Je t'aime, je t'aime. To, co Resnais především vytváří, je inflace. Vlivem nekončícího opakování ztrácí vše na svojí hodnotě. Děj, osobnost, počitek, zážitek, obraz, všechno jedno. Nejhorší na tom je, že opakování tu není přítomné pro opakování samé, ale má za úkol vyprávět jakýsi děj. Takže se stává jenom samoúčelnou komplikací formy. Hercy jsou jako prkna, jako by utekly z nějakého Bressona. Strastiplnou zkušenost dotváří tušení, že tento film byl pravděpodobnou inspirací pro snímek Věčný svit neposkvrněné mysli (2004). Mám pocit, že to, co tu Claude Rich předvádí je postava postmoderního hrdiny. Slabého muže, kterého změny a výzvy, jež s sebou přinesl moderní svět a jeho krize, zničují zevnitř. Snad ve snaze znovu najít svoji mužnost se uchyluje ke zločinu. Jeho počínání je směšné. Zatím jsem se s touto postavou nejčastěji setkal v podání Jeana-Louise Trintignanta (Trans-Europ-Express 1967, Il conformista 1970). O tom filmu nejde nic říct, je celý modrý. Až si budu chtít pustit film o ničem sáhnu po Kameni od Sokurova (1992). Zatím jediný Resnais, který stál za to, bylo Loni v Marienbadu (1961). Zvláštní, protože scénarista Alain Robbe-Grillet je sám naprosto příšerný režisér. Ale dohromady to Resnais a Grillet nějak zvládli. Třeba mě ještě nějaký pozdější Resnaisův film překavapí. Je t'aime, je t'aime ()
Alain Resnais točí neobyčejné filmy s romantickým nádechem, z nichž některé bývají zařazeny i spadají do hodně atraktivních žánrů, jako v tomto případě sci-fi nebo u nejslavnějšího Loni v Marienbadu mystery, ale ve skutečnosti stojí v první řadě na atmosféře volně načrtlého psychologického vztahového dramatu. Zkrátka silně pocitové záležitosti, jejichž síla v případě filmového zážitku výrazně pramení nejen z toho, co se na plátně odehrává, ale z valné části i toho, jaký prožitek jednotlivé obrazy v divákovi vyvolají. Tento osobitý snímek s postavou mladého muže, jenž po prožitku jedné hraniční situace cestuje zhypnotizován porouchaným strojem času (možná reálně, možná jen ve svých představách...) a ve volném sledu se mu promítají mozaikovité útržky z jeho dřívějšího života, jsem si částečně i shodou okolností pustil pozdě večer před spaním, a jak mě svou zvláštní atmosférou a surreálním nádechem stále více pohlcoval, začal na mě působit fascinující sílou, až se mi pomalu chtělo u něj s uvolněným a hřejivým pocitem usnout. V polovině jsem pak napůl usínajíc film i vypl, během spánku zažíval v podobně útržkovité formě různé vlastní snové útržky, jež byly snad i působením prožitku z tohoto filmu skutečně působivé, a měl jsem to štěstí na prostor ráno brzy po probouzení zbytek filmu (s navrácením o pár minut nazpátek) končícího očekávaně tragickým vyvrcholením dosledovat. Tak se mi podařilo po dlouhé době u nějakého filmu prožít vyloženě surrealistický zážitek, jaký jsem neměl od prvního zhlédnutí Lynchova Inland Empire, a dokonce vnímal u toho tu všechny ty silné emoce, které hlavní postava v podání Clauda Riche s ohledem na dění plné zvratů a psychologii prožívá, ale v souvislosti s nimiž si tu hodně diváků stěžuje, že tu vzhledem k relativně odtažitějšímu podání emoce chyběly. * * * * Určitě se rád podívám na snímek znovu, nejlépe příště na jeden zátah, jen nejsem si jist, zda i v jiných hodinách a za jiných okolností může přinést stejně silný zážitek. Zkrátka opravdu hodně pocitový film, jehož prožitek pro mě zčásti výrazně přesahuje dění na plátně (nicméně myslím, že o tom právě surrealismus je) a nedokážu ho plně sdělit slovním vyjádřením. Hodně to na mě působilo, ať už během útržků ve znamení promarněného milostného vztahu, některých čistě poetických výjevů nebo i zajímavě zpracované sci-fi lince s prací vědeckého týmu kolem neobyčejného stroje času. Dokázal jsem být s Reisnaisovým snovým naladěním na jedné vlně a vzhledem k funkčnímu vyplňování vznikající mozaiky jednoho osudu, důsledné návaznosti scén a motivů i promyšlenému závěru vnímám výsledek ze strany pana režiséra jako opravdu pečlivě promyšlenou záležitost. Pouze mě mrzí ta ústřední nevýrazná (pseudo)melodie, která na mě ničím nezapůsobila (a tvoří až nezvyklý protiklad k většinou hodně podmanivým melodiím ve francouzských filmech), stejně jako úplně poslední bizarní záběr na tu bílou myš... já vím, zní to jako maličkost, jenomže právě po takovém zážitku bych si přál nějaký působivý poslední záběr + během závěrečných titulků nějakou podmanivou hudbu, díky čemuž by celý protižek v samotném závěru ještě více ve mě zesilnil a dozníval. Což se ale tady jakoby schválně (a nevím proč) nestalo, přišlo něco, co mi trochu pokazilo dojem a donutilo zatím filmu 5. hvězdičku nevěnovat. [85%] () (méně) (více)
Je t'aime, je t'aime je film, který v rámci sci-fi odmítá narativní konvence a vydává se na cestu experimentu. Je fakt, že bez paměti bysme existovali jen v přítomnosti bez zpětné vazby na plynutí času nebo chcete-li na šipku času. Film na cestě hlavní postavy do minulosti bazíruje právě na těchto faktech. Objektivní vnější hledisko chybí, takže se nabízí otázka existuje realita? Respektive není vše jen sen? Platí druhá věta termodynamiky? - (entropie systému s časem roste nebo zůstává stejná), kam by pak směřovala šipka času? a jak by to vnímala pamětˇ? atd.... ()
Reklama