Teoréma

Husté dílo o muži, který obsouloží celou rodinu a po jeho odjezdu každý člen rodiny zešílí. Dcera ztuhne, syn tvoří umělecká hustodíla jen aby vyjádřil svoji homosexualitu, matka spí s muži na potkání, otec exhibuje na nádraží a tetka baští kopřivy a vznáší se nad barákem. Uchýlný jak Pasolini... (19.03.2009)

Je mi líto, ale Pasoliniho filmy opravdu z duše nenávidím. Nebýt zdějších hodnocení a komentářů, dala bych ještě o hvězdičku míň, ale cizí názory mě přesvědčily, že nesmím hledět jenom na formu, ale i na obsah. Postava cizince, jakéhosi Amora, se mi líbila, příběh má myšlenku, ale způsob vyprávění je mi prostě odporný. Proč ty nic neříkající záběry města? Proč museli herci pořád někam zmateně pobíhat?! Proč Cizinec nevypnul plyn, když se služebná snažila otrávit, ale místo toho s ní začal souložit?!! Ne, tohle opravdu není můj šálek čaje..... (10.03.2008)

1. Moto: "Zničen jsem nebo jsem se změnil tak, že sám sebe nepoznávám". 2. Úvod: Dobrá půlka filmů se řídí osvědčeným konceptem, někdy až schématem. Menší společnost (např. rodina) žije poklidným, nevzrušivým, až nudným životem; se zaběhnutými malými rituály (např. stolování); nejsou příliš spokojeni nebo šťastni, ale řád a pořádek zklidňuje a něčím i naplňuje. Potom se však něco stane, většinou něco z počátku považovaného za nepodstatné, snad i banální (návštěva, nemoc, nový soused - úplně cokoliv. Pak se všechno změní zásadním způsobem. Naši, nejmenovanou (milánskou, podnikatelskou), ale poměrně přesně definovanou rodinu, navštívil (třeba) mladý Rimbaud (vždyť už i u Verlaineů nadělal značný čurbes; ale mohl to být i anděl, ďábel nebo jen červ pochyb) - Sám PPP na to upozorňuje Rimabudovou básní Milosrdné sestry, "Le jeune homme dont l'oeil est brillant, la peau brune / Le beau corps de vingt ans qui devrait aller nu..., ale odkaz může směřovat i k mnoha pasážím v Sezóně v pekle. 3. Dílo: Ze všech filmů, jejich koncept je popsán v úvodu, má Pasoliniho "multimediální" dílo "Teoréma aneb bosé nohy" mimořádné postavení. Pro svou filosoficky, nábožensky, a především sociálně kritickou esej si PPP vybral tři formy, na kterých pracoval paralelně, a které se navzájem ovlivňovaly: novelu a poému (které posléze splynuly v jeden celek) a film. O celku mluví PPP jako o "událostech, které jsou vždypřítomné v prostoru i v čase". 4. Kolorál (důsledek předchozího): PPP zajímají pouze bilaterální vztahy: Host + (Paolo, Pietro, Lucia, Odetta, Emilia), a po jeho odchodu už pouze jedincům, tedy patologickým (?) důsledkům, způsobeným potřísněním se něčím krásným a zázračným, ale i tajemným a zhoubným. (PPP: "Zdá se, že si host nevzal s sebou jen život hostitelů, nýbrž že je od sebe i oddělil, neboť každý pocítil bolest ze ztráty i bolestný pocit očekávání") 5. Pasolini: Co všechno věděl - a my nevíme? Proč si ani v jednom případě nevybral jako vyústění smrt (v próze se věnuje podrobněji Tolstého "Smrti Ivana Iljiče), pouze metamorfózu smrti? Co znamená poznámka o Odettině klinice: "Čisté je to tu, lesklé a hladké, jako všechna díla špatného svědomí"? Patří i nám věta: "A co jsi zničil ve mně? / Nic víc ani míň - s mým celým dřívějším životem -/ mínění, které jsem měl o sobě samém?" 6. Poznámka: Na nábožensky a společensky kritický pohled, které by měly doplnit Pasoliniovský teorém (z řeckého theorein - pozorování), už není síla. Pozn. 7: Další uvaha u filmu "Rekviem za americký sen"... Podle Gillese Deleuze (v interpretaci Kataríny Rusnákové) "Pasolini objevil, jak překonat dva prvky tradičního příběhu - objektivní nepřímý příběh z pohledu kamery a subjektivní příběh z pohledu postavy. Objektivní a subjektivní obrazy ztrácejí svoje rozlišení, ale také svojí identitu tím, že se navzájem kontaminují, rozkládají a znovu přestavují." (18.10.2015)

Bezútešnosť a prázdnota (púšť) duše človeka, opantaného materialistickým a vlastníckym prístupom k životu.... film pre mňa nie je kritikou, ale vyjadrením súcitu (nie pochopenia!) s "moderným" ľudským spoločenstvom - otrokom mamonu a vlastnej opustenosti. Ľudia síce vždy prahli po bohatstve, ale dnes táto túžba patologicky nahrádza prirodzenú túžbu ľudských bytostí po spolupatričnosti a vzájomnosti. Stále viac sa utiekame do vlastných "zámkov" a "kaštieľov", kam hlas blízkeho človeka k nám nedoľahne, kde sa slová našich najbližších rozplývajú vo veľkých sálach plných vecí - nášho "bohatstva". Jediný Návštevník v našom paláci, ktorý nás dokáže prebudiť z letargie a apatie blahobytu je láska. Láska nám otvára oči. ...ale láska nie je synonymom šťastia... Láska je večné-dosmrtné hľadanie a nenachádzanie... Láska je utrpenie... .... z lásky môže človek ochorieť, tak ako dcéra, láska môže človeka inšpirovať, tak ako syna, láska môže človeka vystaviť nespútanej vášni, tak ako matku, láska môže človeka doviesť k hlbokej viere v Boha tak ako služobnú, a nakoniec, z lásky sa človek môže úplne pomiasť, tak ako otec..... Napriek tomu všetci vieme, že láska je našou povinnosťou. (19.10.2007)

No a aj k filmu samotnemu nieco : to bola zase konina. Nejaky modrooky zazrak prisiel do rodiny bohateho priemyselnika a potom su z toho vsetci na vetvy. A jo, jo - zase som Teoremu nepochopil /lebo ju pochopit nechcem/, lebo viem, ze na jej pochopenie treba mat siroke ynfo z oblasti literatury, vytvarneho umenia a hudby : 35 % (16.12.2014)

Upraveno v březnu 2021. Film Teoréma je marxistickou poezií, úmyslně vyvolávající kontroverze. Pier Paolo Pasolini se oprostil z nevinnosti romantického idealismu a s disharmonickou rozervaností vnitřního světa společnosti moderního věku útočí na buržoazii, její postavení, hodnoty, snobství a intimní prázdnotu. Éros jest poslíčkem života, sexualita jest základní lidskou potřebou, její potlačování přináší úzkosti a její tabuizování traumata. Pasolini není shovívavý, na buržoazii podniká útoky niterným průnikem, víra, ideologie, tělesnost, naplnění, uspokojení, prázdnota, zmatení a ten rozvrat, Pasolini se neohlíží a nesnižuje se k ohledům a trochu marnotratně rozsévá své verše, knokauty a niterné přesvědčení. Pasoliniho nástrojem náhlého narušení z dosavadního poklidu buržoazie je cizí prvek, návštěvník (příjemný Terence Stamp s hlasem Pina Colizziho), mladý muž, vzdalující každého z obyvatelů domu od tíží a strachů života a společenského řádu a konvenčně spotřební víry. Opuštění domu je počátkem katarze, tápání, zmatení a hledání s nejasným výsledkem. Hlavním cílem útoku písně je Paolo (zajímavý Massimo Girotti), hlava rodiny i úspěšný průmyslník. Pasoliniho marxistická víra se smyslností důkladně zpřevrací nitro, ideologii i vlastní způsoby továrníka. Zářicí hvězdičkou zlomyslné marxistické poetické hříčky je Lucia (pozoruhodná Silvana Mangano), Paolova manželka. A když se probudí žádostivost opomíjeného sexuálního uspokojení, nenechává příslovečné hltání života niternou rovnováhu nenarušenou. Hrdinou hrátek je Emilia (vynikající Laura Betti), služebná domu venkovského původu a katolické skromnosti. Navštívení ducha jí umožňuje evoluční vývoj i posunutí principu vlastního přínosu. Romantismus je tu nahrazen pietismem. K důležitým postavám patří také Odetta (zajímavější Anne Wiazemsky), dcera Paola s Lucií. Nezkušenost, cudnost, strach, poznání a neschopnost vyrovnat se s vlastním narušeným nitrem. A k výraznějším patří také Pietro (zajímavý Andrés José Cruz Soublette s hlasem Rodolfa Traversy), synek Paola s Lucií. Pasolini se zde otvírá, a proto Pietro hledá vnitřní vyrovnání se svou intimní podstatou. Umění je přínosnějším způsobem hledání sebe sama. Z dalších rolí: druhá služebná v domě průmyslníka Emilia (Adele Cambria), reportér ideologické senzace (Cesare Garboli), či  bezelstný listonoš Angelino (Ninetto Davoli). Film Teoréma je křiklavěji pojatým poetickým traktátem marxismu. Pasolini vystrkuje nahou zadnici, rozhodně nešetří ornamentálním ejakulátem, trýzní rány zraněné intimity. Je možná marnotratný, ale věrný svým zásadám a svému přesvědčení. (19.10.2009)

Řekl bych jeden z nejlepších Pasoliniho filmů. (20.11.2008)

Bůh vyvedl lidi z pouště, aby udělali ze světa a svých duší poušť daleko hroznější. Může ji prohlednuvši jedinec opustit nebo je odsouzen po ní bloudit nahý a sám? Katalyzátorem je vždy mládí - nemusí dělat nic, samo o sobě je umění (jak praví divadelní fráze), jenže najít po probuzení správnou cestu je těžké. Někdo svět odmítne, někdo se utápí v uměleckých experimentech, někdo vyrazí do ulic hledat duši mládí a nachází jen znuděná těla. A přitom je řešení tak jednoduché (L. N. Tolstoj popsal tímto hledáním mnoho stránek - viz záběr na knihu) - ten, kdo se oddá práci (jako služebná), bude konat zázraky. Marxistické umění vždy vycházelo z jednoduchosti, názornosti a neskrytosti, ale obrazová a příběhová přímočarost vypravovaní mě trochu odpuzuje. Není tu prostor pro náznak či tajemství, není tu bohatost výkladu, spíš jde o didaktické vyučování obrazem. (01.07.2009)

Nadějná předtitulková fraška na téma „bude-li každý z nás buržoa“, únavný hodinový prolog o tom, kterak nadsameček ex machina celou továrníkovic rodinu obskákal (tu hodinu jsem si připadal jako ve spárech neodbytného ožraly, který do člověka urputně hustí pořád dokola tutéž košilatou historku), a místy téměř geniální půlhodina o tom, co z toho vzešlo. Moje třetí setkání s Pasolinim a pomalu ve mně začíná uzrávat obrázek talentovaného fracka, který člověku sice nabídne magické či pronikavě kousavé momenty, ale utápí je ve spoustě nabubřelé, ostentativně „umělecké“ hlušiny (ty polopatické pouštní záběry a Tolstoj, uf uf), aniž by se obtěžoval aspoň s elementárním řemeslem (jen těch odfláknutých střihů co tam je). Třetí hvězdička převážně za epizodu s tvůrčím probuzením zrzavého výtvarníka a za těch pár skoro psychedelických pasáží s vydatnou dopomocí p. Morriconeho. (10.09.2017)

Přeji všem dojít s filmem až do jeho konce. Bolestný, nezapomenutelný závěr. (23.10.2012)

Pre mňa osobne je Teoréma najmenej zrozumiteľným filmom môjho obľúbeného a inými zase nenávideného režiséra Pasoliniho. To však neznamená, že by som sa pri sledovaní tohto filmu nudil, aj keď mi trvalo trochu dlhšie , kým som pochopil, o čo v tomto filme ide. Nič podobné som doteraz nevidel, takže bolo pre mňa zaujímavé sledovať premenu členov jednej „buržoáznej“ milánskej rodiny po tom, ako všetci prídu do styku s tajomným cudzincom, ktorý navštívi ich sídlo. Ten je vlastne „spúšťačom“ ich premeny. Dcéra upadne do kómy, z homosexuálneho syna sa stáva maliar obrazov, pripomínajúcich mi tvorbu J. Pollocka, z matky sa stáva nymfomanka, ktorá si to rozdá s kýmkoľvek a kdekoľvek, no a otec sa zbaví svojho majetku, odevu, odchádza do krajiny pripomínajúcej púšť a vrieska. Takže sa asi zbláznil. A aby som nezabudol na slúžku, tá je neznámym cudzincom „zasiahnutá“ ako prvá, odchádza na vidiek, začne robiť zázraky a konzumovať žihľavu dvojdomú. To všetko uvidíte vo filme s minimom dialógov. Tento film nie je pre každého a chápem, že nie každý ho dokáže stráviť. Jednu z hlavných hrdiniek filmu, nymfomanku, ktorá sa nechá rada pretiahnuť neznámymi mladíkmi, hrá Silvana Mangano. V inom Pasoliniho filme –Kráľ Oidipus sa táto herečka objavuje v roli Oidipovej matky a manželky v jednej osobe. (20.10.2010)

Filmový kabinet - 2.semester - 10. Kinematografia ako poézia: Pier Paolo Pasolini - Kino Lumiere Môj prvý kontakt s Pasolinim a musím uznať, že viac ako zaujímavý. 70% (06.02.2016)

Tak tohle je tedy síla. !Po skončení jsem chvíli ležel a koukal na obrazovku, která už nic neříkala, kromě návodu na obsluhu.Ale teď vážně.Pasolini v sobě nezapře levičáka, ale slouží mu to jako ostatně vše, co dělal k provokování. Jeden můj přítel však řekl, že se nesmí směšovat italské komunisty s tím levicovým ksindlem u nás nebo ve východní Evropě v té době.Ale nazpět k filmu......"Co kdybych továrnu daroval dělníkům, kteří v ní pracují?..."Poté se majitel a otec odpoutává od zbylých hmotných statků počínaje oblečením a konče reálným světem.Končí to ale útěkem nikam a hysterickým řevem do prázdnoty....Ale na začátku všeho přichází do rodiny továrníka sličný jinoch, takto bisexuál,který podaruje sexem jednotlivé postavy, nějak je alteruje a poté se začnou s dotyčnými dít pozoruhodné věci.Služka po obšťastnění odchází nazpět do rodné vísky a začne dělat zázraky, posléze je vlastní matkou zahrabána do země a snad se stane svatou... Homosexuální syn továrníka uniká do abstrakce umění a ohraničuje se tak oproti realitě..., a konečně jeho matka po obšťastnění sbalí dva teenagery a zopakuje si slabikář sexu v příkopu vedle kaple.Maso! Není jasné, anebo je až příliš jasné, zda spanilý mladík-pokušitel- je Bůh nebo Ďábel, či snad obojí? Ona jistá schizofrennost důsledků jeho počínání je nejsilnějším momentem filmu, který diváka irituje.Naprostý rozvrat a co je jeho příčinou?Nebe?Peklo?Fantastická kamera, poetika, nádherný film. Klobouk dolů před panem Pasolinim! Hodnotím vysoko,velice vysoko!!! (06.11.2009)

Teorema je veľmi rozporuplný film. Zdá sa, že filmu chýba dej, ale prerozprávaný príbeh je v skutočnosti v celku zaujímavý. Mnohé Pasoliniho obrazy sú podobne, ako v jeho ostatných filmoch veľmi pôsobivé. Rodina milánskeho podnikateľa rozvíja svoj príbeh na základe príchodu a náhleho odchodu neznámeho mladíka. Od základu dokáže zmeniť ich životy a pohľad na svet. Ako magnet ku sebe priťahuje jednotlivých členov rodiny, či už ženského, alebo mužského pohlavia. Po jeho odchode spoznávajú, že svet, v ktorom žijú už pre nich stratil zmysel. Starnúca slúžka odchádza od rodiny do svojho rodiska, kde sa začne správať viac, než podivne. Ale nezaostávajú za ňou ani jednotliví členovia magnátovej rodiny - matka sa sexuálne oddáva rôznym náhodným mladíkom, dcéra upadá do podivného bezvedomia, syn sa venuje veľmi netradičnému maliarskemu štýlu a korunu všetkému dáva otec, ktorý sa uprostred toho celého šialenstva vzdáva svojho majetku, odhadzuje šatstvo a nahý sa vydáva pustovníčiť po svete. Prílišná závislosť na inom človeku ich k tomu dohnala. Hudbu k filmu skomponoval ako vždy vynikajúci Ennio Morricone. (01.09.2008)

Nepočítám-li Pasoliniho obligátní výrazovou nepřístupnost, degustaci filmu komplikuje napojenost na společenskou atmosféru požehnaných 60. let. Koho by v našich střízlivých časech napadlo, že život boháčův je cosi hodného vymítání? Pro ty, kteří premisu kurýrování bandy prázdných buržoustů sexuálním bohem připustí, bude Teoréma jedinečným zážitkem, který v ideálním případě nastolí pár otázek, které kdesi na cestě za vyšším životním standardem zapadaly prachem. Film, který si přes náročnost žádá o opakovaná zhlédnutí. (09.11.2014)

Asi hodně umělecké a se silnou výpovědí - ovšem přespříli složité a překombinové. (06.08.2002)

Dveře - střih - místnost - střih - kdosi vchází dveřmi. *** "Bůh vyvedl lidi z pouště." *** Oni sami se tam vracejí? *** Postel. (04.07.2011)

Filozofický traktát, báseň, obraz, sonáta. Jedným slovom - film. Čerpá z toho istého žriedla ako Stalker, Obeť, či Posledné tango v Paríži, Malý princ... Čo zostane z človeka, ak sa všetkého vzdá? Nuž, z každého niečo iné. (03.04.2022)

Pasoliniho filmy su vsetko len nie jednoducho a divacky lahko stravitelne. To iste plati aj o tomto filme. Nie som extremnym fanusikom tohto rezisera ale pri studiu jeho tvorby a myslienok som dokazala ocenit jeho genialitu, ktoru vsak ponuka v podobe, ktora nie kazdemu vyhovuje. (14.07.2013)

Magický a zneklidňující film. (21.06.2013)