Obsahy(1)
Detektivní příběh S. S. Van Dina odehrávající se ve dvacátých letech minulého století v New Yorku. Příběh je velice zajímavou a efektní detektivní konstrukcí s mnoha zvraty a nečekanou základní pointou. Zpracování _ (adaptace) této zajímavé literatury se ujal zkušený dramatik Petr Zikmund, který přinesl příběhu originální a především přesnou dramatickou strukturu, která tomuto žánru sluší. Režisérem byl Jiří Strach, který vedl herce jako Josefa Somra, Jiřího Dvořáka, Viktora Preisse, Aloise Švehlíka a další, k ukázněným a zároveň sugestivním kreacím. Za zmínku stojí i výtvarná složka díla a výkon kameramana Kristiána Hynka, který dal filmu výtvarný rozměr, umocňující autetičnost celého díla. Jedná se o nadprůměrný příspěvek k tomuto oblíbeném žánru. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (32)
Dokonalé spojení humoru s napětím, slušná výprava, celkově pevné režijní vedení a jasné směřování, plus dokonalé detaily, a konečně už ty vtípky, které u Strachových filmů oblibuji, a kromě Mladého chemika, bráno chronologicky, v jiných jeho filmech doposud chyběla. Za ocenění rovněž stojí, že v podstatě jde o konverzačku ve třech místnostech, a přesto už od začátku jsou dialogy natočeny vtipně, akčně, s nějakými vypointovanými vsuvkami. Funguje i druhý plán obrazu, ať jde o neustálé odnášení věcí psem do boudy, nebo scénu, kde policista říká, že mrtvá měla oči otevřené a v pozadí státní návladní v Preissově podání začne přičinlivě mávat fotografií na důkaz. Líbilo se mi začlenění Rudolfa Hrušínského osm let post mortem do filmu, vlastně by měl být uveden jako jeden z herců. Ačkoliv měla jen pár scén, dokázala svoji semetriku paní Jirásková zahrát skvěle, s přesným důrazem na věty, a její herectví bylo rozhodně oživením příběhu. Poněkud mi vadil Leoš Suchařípa, kterého mám jako herce rád, ale zde je vidět, jaký problém mu dělaly dialogy a člověku je ho spíše líto. Nu a Jiří Dvořák v roli, která mu dokonale sedne a v jaké ho osobně vidím nejraději (a jen škoda, že takových nemá ve své kariéře víc) - mírně cynický detektiv s pobaveným úsměvem na tváři, který je nad věcí. Avšak nejenom to - on dokáže perfektně pronést i ony poetické věty, obraty a pasáže. („Taková krásná vražda, a vy na ni jdete s politikou!“). Pobaví i schovávačky Rexe Greena v Holubově podání. K Danice Jurčové se nevyjadřuji, jako herečka mi osobně vyloženě vadí pro její hysterické herectví, takže by moje hodnocení bylo tímto ovlivněno a až příliš subjektivní. Velmi pečlivě jsou vymyšleny vstupy postav na scénu, zvláště pak služebnictva ve druhé půli příběhu. Divák není zbytečně zahlcen množstvím postav hned od začátku, a má tak čas přemýšlet, kdo by mohl být vrah a zda ta stará skutečně nechodí po domě. Myslím, že se povedlo i kolorování obrazu ve stylu starých fotografií u scény výletu - dodává to onen historický šmrnc. A potěšilo mne, že i zde si našel Jirka Strach možnost, jak ukázat Bibli a dokonce nechat zaznít citát z ní. :-) Vlastně mi k dokonalosti vadilo jediná drobná věc, a totiž že v jedné scéně u staré paní je nahoře vpravo dvakrát vidět mikrofon. Příběhu není co vytknout, je veden srozumitelně, dojde na všechny "pušky visící na zdi", a to včetně dva roky staré propriety. Právě závěrečná tečka je velmi příjemným sražením z výšin zpět na zem, k obyčejné lidské (ne)dokonalosti. ()
V konkurenci s detektivními příběhy slavného Sherlocka Holmese nebo později belgického detektiva Hercula Poirota ustupují další autoři kriminálních románů do ústraní, ačkoli řada z nich patřila ke stejně talentovaným tvůrcům jako byli Doyle a Christie. Nesporně k nim náleží i americký spisovatel S. S. Van Dine (vlastním jménem Willard Huntington Wright), podivínský estét, který si předsevzal, že americkou detektivku pozdvihne z bahna braku; jeho hlavní hrdina, Philo Vance je supervzdělaný knihomol a snob, který oplývá citáty, svědčícími o encyklopedických vědomostech. Ale abychom mu neublížili: nejen tím. Vnesl do americké detektivky noblesní, vytříbený styl, dokonalou dějovou konstrukci, přísnou fair play. Van Dine, vypravěč příběhů, funguje jako Vanceův doktor Watson, spolupracovníky a protihráče nachází v okresním prokurátorovi Markhamovi a v inspektoru Heathovi. Van Dine sám kdysi prohlásil, že i nejgeniálnější autor má náměty pouze na šest dobrých detektivek, a nechtěl jich proto sám původně napsat víc. Nakonec jich vytvořil přesně dvakrát tolik a Vyvraždění rodiny Greenů (v originále The Greene Murder Case) z roku 1928 patří mezi ty nejlepší. Lehce hororový příběh vyniká perfektně vypointovanou zápletkou, která se v závěru mění ve zcela nečekané rozuzlení se zcela nečekaným pachatelem. Režisér Jiří Strach obdaroval televizní adaptaci přesně postižitelnou atmosférou, neklidem, hrůzou a konsternací, tedy tím, co je pro skutečně kvalitní detektivku nutností. Tou se zdají být i herecké výkony většiny zúčastněných v čele s charismatickým Jiřím Dvořákem, talentovaným členem činohry pražského Divadla na Vinohradech, ale o nic míň nezaostávají ani další (Somr, Preiss, Švehlík, Vaculík, Stivínová, Holub, Jirásková, Táborský). Určitou výtku bych adresoval slovenské krásce Danice Jurčové, která psychologicky náročnou roli Ady, nejmladší členky rodiny Greenů, viditelně nezvládla. Milé překvapení, jenž tentokrát přichystala Česká televize pro své diváky, je o to vzácnější, uvědomíme-li si globální absenci vkusných detektivek na domácích obrazovkách a požitek z celého díla je vskutku gurmánský. Pro doplnění doporučuji i mluvenou verzi (de facto se jedná o totožný záznam s absencí obrazové složky), která nabízí mnohem sugestivnější výsledek. ()
Zřejmě to byla už chyba předlohy, pak se ale takový trapas neměl nikdy zfilmovat. Slabomyslná a neúmyslná, pročež nudná a nevtipná parodie na úsudek velkých detektivů (vpodstatě prachšpatný plagiát Holmese a Watsona) plná logických lapsů, velkohubosti, prázdných gest a jalových poznámek, navíc se zápletkou, jejíž rozluštění je celkem zřetelně a v úplnosti naznačeno hned zkraje, po první vraždě, takže divák pak marně tápe, proč vyšetřovatelé beze spěchu probírají jiné a nepravděpodobné možnosti, aby nakonec po dalších zbytečných vraždách všech ostatních členů rodiny potvrdili, že to opravdu bylo tak. ***** Za podklady k dedukcím se tam v rozporu s realitou říkají vyložené nepravdy (Zatím všechny oběti vraha viděly, proč ne i on? Zazní například neuvěřitelně stupidní otázka ve chvíli, kdy oběti, které dle domněnek viděly vraha, jsou teprve dvě, a třetí, která přežila, vraha dle své výpovědi právě neviděla, protože byla tma. takže s touhle čtvrtou je to půl napůl a nelze z toho nic o taktice vraha vyvozovat. A tak je to tam pořád. Když v závěrečné větě snímku zazněl od onoho Rádobywatsona apel "Buďme reální", místo "realističtí", už jsem jen odevzdaně zaštkala. Takhle blbé a nemístné to bylo od začátku do konce. ***** Už mi je po několika pokusech jasné, že Strach je patetický režisér beze špetky kritické soudnosti, pokud jde o výběr předloh i scénáristů, a jeho prosté převody naivních a často mizerných scénářů do televizní podoby postrádají nadhled i vtip. Tady jde jen o zkaženou detektivku, u historizujících filmů ale dělají medvědí službu i našim dějinám (například Operace Silver A). *~ ()
„Dům je poznamenaný, v rozkladu. Samo srdce domu zahnívá a s ním i všichni jeho obyvatelé. Tajemné hlubiny, černá nenávist, chorobné tužby, úchylné pudy, nemravná ctižádost…Téměř cítím jejich nasládlý pach“ Nasládlý pach jsem tedy necítil, zato dusnou atmosféru jako stvořenou pro zločin ano. A jak říká někdy cynický jindy sarkastický soukromý detektiv Vance v podání výborného Jiřího Dvořáka „atmosféra a činy spolu souvisí.. “ Nad některými jeho dedukcemi stejně jako nad samotným konáním vraha resp. některým jeho použitými prostředky, lze maličko nevěřícně kroutit hlavou. Co by to však bylo za detektivku, kdyby v ní nebyla troška té mystérie. Pro mě je zas trošku tajemstvím, jak to bylo s použitím velmi věrného obrazu Rudolfa Hrušínského pro účely tohoto televizního snímku. Obrazu představujícího postavu zesnulého nejstaršího z rodu Greenů, od nějž se celá zápletka tak trošku odvíjí. Od Jiřího Stracha (pokud to tedy byl jeho nápad) to každopádně byla hezká posmrtná pocta mistrovi Hrušínskému. ()
Chválit herecké představenstvo je už dávno zbytečné, protože tady zkrátka vidět je, co za talenty se skrývá v našich končinách. Jenže po technické stránce jsem na rozpacích (kroužení kamery kolem postavy nepochopitelně přerušené střihem v půlce, či rozmazaná postava v pozadí, která momentálně mluví) a v té dramaturgické zklamán. Adaptovat totiž knižní strukturu je vždycky sázka do loterie, ale zrovna tato jen v podstatě trochu variuje a vykrádá proslule známého Sherlocka Holmese, přičemž možná se zasazuje do prostředí amerického, ale i to je tady málo. Celkový zločin totiž místo aby někam směřoval, jen v zásadě pomalu plyne, detektivové se vrací neustále na místo bez jakýchkoliv řešení a nakonec to celé má možná ten pomyslný plot twist, kdy hlavní hrdina vypustí ego do éteru naplno, epilog ukončí to, co konec nestihl dořešit a titulky hlásí, že venku je taky život. Na mě je to až příliš tuctové, co se sice snaží chytře tvářit, ale přitom jde o nepravděpodobnou a hlavně naprosto zaměnitelnou věc. Jasně, může za to předloha, ale tvůrci s tak jednoznačným talentem před i za kamerou by si mohli uvědomit, zda něco má, či nemá cenu adaptovat. ()
Galerie (4)
Zajímavosti (2)
- Na obraze zesnulého zakladatele Greenů je vyobrazen portrét Rudolfa Hrušínského, ten ale ve filmu nehraje, protože v té době byl již osm let po smrti. Dá se to vykládat jako pocta zesnulému herci od režiséra Stracha. (sator)
Reklama