Divotvůrkyně

Můj bývalý kamarád (dokud jsem mu nepůjčil peníze, které nevrátil) Vlastimil Balvín, zvaný Bahňous, měl dceru v předškolním věku (školního se nedožila), která na tom byla zřejmě ještě hůř něž Helena. Psal jsem dopisy institutům do celého světa, zda by mohly pomoci. Léčitel Jindřich Paseka ze Svratoucha tvrdil, že se nemá čeho zachytit, s čím se spojit, na čem stavět. Heleně něco zůstalo, něco z období před nemocí, pár pojmů a významů, na které se dalo navázat. Jedním z nich byla VODA, prvek ohraničující začátek a konec naší civilizace. Přítomnost další citlivé duše (léčitele) jako katalyzátoru, je zde samozřejmě nezbytná. Pozn.: "Stolovací scéna", ve které padla je dvě slova (good girl), byla fyzicky i psychicky náročná nejen pro herečky, ale zřejmě i diváky. Sám jsem si musel dát čtvrthodinovou pauzu.... Po odvou letech jsem viděl film znovu, tentokrát se mi všechno přehlušil pohled na fyzický "souboj dvou vůlí". (24.04.2018)

Opravdu úchvatný film o mladičké Helen Kellerové, slepé a hluchoněmé dívce od dětských let, které hrozí, že bude poslána do ústavu pro mentálně postižené. Její neschopnost komunikovat s okolím ji činí velice divokou a otrávenou životem. Její rodiče v zoufalství hledají pomoc v Perkinsově ústavu, který jim posílá napůl slepou vychovatelku Annu Sulivovanou, ve skvělém podání Anny Benkcoftové. Přes velké potíže a vzájemnou úvodní nesnášenlivost ji postupně učí komunikovat s okolím. Tento film má výjimečně optimistický konec, což se tak trochu vymyká ostatním velkým Pennovým dílům. Tento emoční ilm určitě zanechá nesmazatelnou stopu v mysli každého diváka. Něco mezi čtyřmi a pěti hvězdami. (14.03.2008)

O Helen Kellerové jsem do chvíle, než jsem zkouknul tenhle film slyšel akorát ve Smithových Clerksech 2, kde si ji Randal Graves plete s Annou Frankovou. Teď už vím, že tahle žena, nejen že si zaslouží nezměrné uznání, ale také životopisný snímek právě takových kvalit, jakých se podařilo Arthuru Pennovi dosáhnout. Asi nikdy nezapomenu na scénu, kdy se malá Helen učí jíst lžící. Všichni už ji odepisovali, a přesto tahle hluchá a slepá holka dokázala jako první vystudovat univerzitu, napsat téměř tucet knih, potkat 12 amerických prezidentů, procestovat svět a ještě ke všemu bojovat za práva žen. Skutečně klobouk dolů Helen, Oskary v těch nejzaslouženějších rukou a jen 100 hodnocení? Nevíte o co přicházíte. (28.06.2009)

Jedná se o opravdu silnej a nervy drásající příběh, ale teatrálnost některých postav zde opět akorát ubírá na kvalitě. Jinak chápu, že začátky už jen uvědomění si samotný reality související se zkrocením musely být pro žáka i učitele nejkrutější, což snímek zobrazuje, ovšem dokola opakující se vnucování návyků se po čase stává tak trochu stereotypem a kromě pumpy neni ani nijak zvlášť z filmu patrný, co konkrétně Helen dokázalo zlomově změnit, no a závěr je více méně otevřenej, ale je jasný, že další osud Helen a její učitelky by vyžadoval minimálně pokračování. Hluboký story v průměrným zpracování. 60% (31.01.2017)

„Poslušnost bez pochopení je slepá“. Nic nevidět, nic neslyšet a napsat o tom knihu – při čtení životních osudů Helen Kellerové se neubráníte němému úžasu. Jako první hluchoslepá vystudovala vysokou školu, načež bylo její jméno po dlouhé roky spojováno s bojem za práva žen, dělníků a … a tak dále, Wikipedie je ostatně přístupna každému. Divotvůrkyně mapuje její „převýchovu“. Za obrovského psychického i fyzického vypětí učitelky Annie Sullivan (více než skvělá Anne Bancroft) se z rozmazleného a zbytkem rodiny jaksi neúčastně tolerovaného divocha stává dítě chápající základní souvislosti světa a především života v něm (závěrečná scéna s kapkou vody vychází také z reality). Teprve druhý režijní počin Arthura Penna (a zároveň jeho třetí zpracování téže látky, po televizní a divadelní adaptaci) je sugestivním snímkem o nesmírném odhodlání a touze zvrátit status quo. Nutil mě klást si neustále otázku, jaké to je. Jaké to je, nemoci vnímat svět okolo sebe zrakem ani sluchem. Nevím, stále nevím a nedokážu si to představit, ale Divotvůrkyně bez sentimentu dokazuje, že i s podobným handicapem lze žít. Jenom přetrpět krušné počáteční chvilky, zde zastoupeny scénami, jež vážně není příjemné sledovat, přestože tušíte, že jinudy cesta nevede. Snad patnáctiminutový „teror“ v jídelně, jehož výsledek může někomu vzhledem k množství vynaloženého úsilí připadat malicherný, nedokážu pro jeho působivost připodobnit k žádné jiné scéně z dříve vzniklého filmu (teprve o čtyři roky později dosáhl podobného „psychicky-deptavého“ efektu Mike Nichols ve Virginii Woolfové). Ve scéně snídaně, mající charakter otevřeného boje, se krásně snoubí Pennova nekonvenční režie, „živá“ kamera Ernesta Caparróse a herecké výkony obou protagonistek (ne, Patty Duke ve skutečností není hluchoslepá). Vědom si faktu, o jak ojedinělý zážitek je připravuji, citlivějším jedincům sledování Divotvůrkyně stejně nemohu doporučit. 85% (17.02.2009)