Vyvrhel

Nenechejte se zmást, tohle není další filmová moralita na americké téma, jaké místo má v našich životech násilí vs. pasivita následování tradic a předsudků, a jestli tedy máme nechat svůj život utvářet vnější nebo vnitřní odpovědností k jeho tvaru a důsledkům. **** Film se ve vší svrchovanosti odmítá zabývat „správným řešením“ téhle scestné morální vidličky, a ukazuje dvojí: za prvé svým okouzleným pohledem na zvolenou situaci stvrzuje, že odpověď leží jinde a je až směšně nasnadě (takže už není nutné o ní mluvit, ale stačí z ní rovnou vycházet), a za druhé důrazně připomíná, že filmové dílo tu není od toho, aby nahrazovalo nedělní kázání. Zůstává důsledně podívanou, filmem, vrací naše oči k dívání, život k jedinečně prožívané přítomnosti a mysl k fenoménu filmovosti, jeho narativ je čistý, ze sebe odvíjený příběh, nesupluje žádný filosoficko-společenský detektivní diskurz, na jehož konci by nás čekalo morální rozuzlení. Nevznikl z potřeby řešit za dnešní společnost její nezvládnuté chování a falešnou provinilost (jako třeba Fargo, No Country for Old Men, Antikrist aj.), nebuduje svou důležitost na žádné spasitelské interpretaci „skutečných událostí“, ale naopak vtipně a výmluvně určuje jako svou inspiraci písničku Bruce Springsteena – Highway Patrolman. (Mimochodem doporučuji na to přistoupit a před sledováním si přečíst její text, film s tím počítá a chytře si hraje s naším očekáváním.) **** Rovnovážná teze, na níž snímek klidně spočívá, se dá popsat následovně: Dokud nerozumíme všem dějům kolem sebe dost na to, abychom se chápali být jejich sebevědomou výslednicí s novým, jedinečným potenciálem, a obě odpovědnosti tak splynuly v jedinou, vnitřně intuitivní, aniž bychom předem cokoli určovali a ukotvovali se do naplánované budoucnosti, budeme pořád strháváni jedním či druhým nesvobodným modelem a pořád budeme cítit tlak, který může kdykoli všechno chatrně zbudované zničit, vyhodit všechno, co máme/víme/jsme, do povětří. **** Na obou bratrech je tu zajímavá především proměnlivá míra intuice, s níž tohle tuší, aniž by se v reálném čase svého žití a řetězení událostí, do nichž jsou vplétáni, stíhali dobrat přesného a celistvého vědomí sebe sama. Oba vzájemně si pak slouží jako připomínka toho, co potlačují, co nedokázali reflexí zpracovat, a stejnou měrou pro sebe v kterémkoli okamžiku představují zároveň rozbušku, která zlikviduje jejich dosavadní život, dveře k dokonalému vědomí nebo podnět k pokusu o útěk někam daleko „od sebe sama“, do bezpečí slepoty a bezvědomí. **** Vzniká tak velice vyrovnaný, klidný snímek, prostý mentorování, který se zabývá jediným: krásou filmového zprostředkování takové situace. **** Není tu místo pro jiné než dokonalé herectví, mimo morální manipulaci s charaktery: postavy se předvádějí jakožto takové, jaké jsou, celistvé a pevně usazené v každém svém hnutí, ať je jím záchvat vzteku, náklonnosti, slabosti, převahy či lítosti – nemáte po nich nic chtít, máte si užít jejich momentální krásu, máte si je prohlédnout. Jsou vnitřně smíření s tím, kým právě jsou, nezbavují se svých tlaků a emocí, prožívají je poctivě, jednají podle nich, otevřeně vstříc tomu, kam je to posune, odevzdávají se sobě všanc, odkrývají karty, bez krátkozraké manipulace. --- Stávají se sami zprávou o sobě, poslové se stávají poselstvím, pro manipulaci nezbývá místo. --- Viděli jste někdy vyrovnanou, dokonalou zuřivost? Vyrovnaný zoufalý pláč? Svrchované, zalíbené podlehnutí vlastnímu vzteku, nejistotě nebo dojetí? Vyrovnanou vyrovnanost, i její absolutní ztrátu? --- Jako by samy ty postavy už žily film, krásu vizualizace toho, kým právě jsou. Dávají si vzájemně zakusit, co cítí, aby to reálně existovalo, ne aby to přešlo. Jsou neustále ve vzájemném napětí, střetávají se, ale ne proto, aby se vynulovali, zlikvidovali, násilím zrušili – svědčí si v protikladech vlastní jedinečnou existenci, respektují svou životnost. Nemoralizují, narážejí, vnímají se a žijí. **** Film tak i vás jako diváky oprostí od potřeby jeho narativ (vidličku vlastního života?) pod tlakem řešit, je jedno, jak to bude dál, pokud v každý okamžik uchopíme, co se nabízí, samu tu jedinečnost a krásu, zodpovědně k přítomnosti, pobrat to všechno. Prožít, u čeho jsme, všechny emoce. Nechat se teprve tím přítomným okamžikem vést do následného, a jimi pak začít postupně chápat a budovat smysl jedinečného příběhu sebe, filmu, nás. A tak se film sám sebou stává nemanipulativně i odpovědí na morální vidličku, kterou pozoruje: elegantním únikem z ní. **** Tenhle snímek mě konečně nechává vyjádřit, proč třeba Fargo nebo Tahle země není pro starý nejsou ani tak ryzí filmy, jako modloslužebné, nedomykavostí pohledu zatížené, předem rozhodnuté morální interpretace současné společnosti (a nic proti), zatímco Muž který nebyl nebo Serious Man představují novou krásu pohledu na jedinečnou situaci. Přitom ty druhé toho zároveň vědí a ukazují mnohem víc o nespravedlivém a nelehkém stavu věcí, který ty první chtějí poučně komentovat. **** Sledujete film a všechno vás k tomu zve a potěšeně vás provází díváním: svrchované herectví, nezatížená, klidně na všem spočívající kamera, tempo a střih, osvětlení, hudba i řada obousměrných aluzí; to všechno vám pomáhá vychutnat si vytříbeně a nerušeně podívanou, propadnout diskurzu dívání, rozehrávat ho dychtivě a s vnitřní radostí dál. Nenapadají vás příběhy z černé kroniky, ale momenty z jiných filmů. Dva roky po tomto snímku například vzniká stejně divoce klidná, rovnovážná a málo morálně zatížená True Romance s Patricií Arquettovou, a teď už chápete, odkud se v ní vzaly první určující tóny hudebního motivu, jak ten snímek připadl na křehkou krásu své herečky, a rozumíte, odkud plyne jeho vnitřně vyvážená poloha, jaký pohled na skutečnost vlastními postupy rozpracovává a jakým zhodnocením snímku The Indian Runner - a jakou poctou - mu je. A zároveň nemůžete nevzpomenout například na Five Easy Pieces (1970), na stejně klidnou, harmonickou atmosféru, s níž pozoruje status quo nespokojených, neklidných jedinců a jejich těkavých vztahů, a nechává ho vizuálně dokonale rozeznít. Nebo nenápadnou perlu Buffalo 66. A je jisté, že ve vašich hlavách se koberec aluzí rozvine ještě do mnoha jiných stran. *~ (04.07.2011) (méně) (více)