Lesní jahody

Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy sledovat Bergmanův road movie. Cestovní film, chce-li ho člověk natočit dobře, není primárně o zábavě na cestě, ale o proměně, kterou cesta způsobuje. V tomhle ohledu jsou Lesní jahody dobrou žánrovkou hned ve třech ohledech. Jednak se cestuje fyzicky v autě z místa A do místa B, jednak se cestuje časem v profesorových vzpomínkách a v neposlední řadě je tu ještě cesta ve smyslu průzkumu nitra. Sny, které se Isakovi zdají, jsou vlastně putování za správným nahlédnutím sebe sama. Proměna, která se těmito třemi stezičkami uskutečňuje, dopadá jak na profesora, tak na jeho snachu. Marianne se pokouší zjistit, jestli si nechá, nebo nenechá své dítě a Isak se musí podívat do zrcadla, aby viděl, že přese všechny znalosti, které za život nastřádal, se nestal moudřejším a lidštějším (ba naopak). Bergman nechává konec záměrně otevřený. Není tu žádná jistota, jestli se Marianne a Isak rozhodnou správně, ale jsou tu známky toho, že ona cesta autem je poznamenala, něco v nich změnila. A jak řekl Sartre: "Nejsme to, čím jsme. Jsme to čím nejsme." Nedefinuje nás úhrn toho, co jsme zažili - máme svobodnou vůli nechat se vláčet osudem, ale také vůli vymanit se a začít určovat svůj další osud sami. (18.01.2021)

1957 byl pro Bergmana vyjimecne plodny rok, kdy krome masterpiecu Sedma pecet stihnul splacnout i tyhle Lesni jahudky, je ale az prilis zretelne, ze v tomto pripade je to spise film do poctu, ktery hodne zaostava za svou povesti. Nema smysl prehnane analyzovat, protoze se cely film da shrnout jednim slovem - nuda. Ta je navic doplnena znacne nesympatickymi herci, kdy predevsim zeny v cele s Ingrid Thulin jsou zde vylozene osklive. Selhani filmu je ale o to vetsi skoda, protoze natocene je to vazne pekne, exterierni lokace v black & white modu a oldschool full screenu vypadaji skvele a napr. hned uvodni Lynchovska snova sekvence je skutecne vyborna. Skoda, ze to v podobnem stylu nepokracuje a zameri se to na nekoncici nudne hlody nesympatickych hercu. "When you were little you belived in Santa Claus, now you belive in God." 5/10 (23.05.2010)

„INKE TAN MAGROV STAK FARSIN LOS KRET FAJNE KASERTE MJOTRON PRESETE.” • Mimoriadne významný, švédsky, zvukový režisér, sa vskutku za pomoci významného švédskeho nemého režiséra; teda spoločným úsilím sa pokúsili vytvoriť nielen akýsi spoločenský Road movie, ale zároveň ho taktiež aj čímsi špecifickým obohatiť, t.j. začať spätne hodnotiť protagonistov život, plný najrôznejších emócií... • 78-ročná, hlavná postava pedantského, emeritného profesora: Eberharda Isaka Borga, jednoznačne čoskoro vyrážajúceho z hlavného mesta Švédska, Štokholmu, aby sa teda zúčastnila v lundskej katedrále zlatej, profesorskej promócie, čo vôbec predstavovali úvodné zábery, plné najrozmanitejších dekorácií a naratívnej štruktúry, nakoľko sme sa vzápätí nachádzali v protagonistovom »ústrednom útočisku«, pretože sa [dobrovoľne] vzdal všetkých spoločenských situácií, čiže inými slovami by sa mohlo práve teraz prehlásiť, že momentálne žil iba v akomsi ústraní, a to konkrétne v spoločnosti svojej gazdinky, ktorá predsa bude asi i o niečo málo viac spoločenskejšou, ako povedzme zrovna jej PÁN? • Trajektória: Štokholm - Lund, predstavuje vzdialenosť okolo 600 km, čo síce ani nie je príliš veľa, keďže cesta AUTOM by sa [v súčasnosti] dala zvládnuť za nejakých zhruba 7 hodín, pričom ak sa dajme tomu ešte i vrátim o niekoľko pár desiatok rokov naspäť do minulosti [do roku 1957], aby som sa skrátka dokázal o trochu lepšie vcítiť do kože našich postáv [presne tak, počítajte s tým, že okrem kľúčovej postavy, postupne pribudnú i ďalšie, najmä jeho nevesta Marianna, ktorá s ním zaraz nastúpi do tohto dopravného prostriedku], a to z takého úplne prostého hľadiska, že zo začiatku šoféruje iba tento starnúci pán, ktorého ani netreba obzvlášť považovať za dnešného, «cestného piráta», a preto mu kľudne rád doprajem i zopár hodín extra naviac, aby si jednoducho zachoval akúsi, časovú rezervu s tým, že sa bude miestami striedať i so svojou krásnou, blonďavou nevestou Mariannou... • To bola v podstate i základná línia začínajúcich udalostí, ktoré rozhodne ďalej naberú na obrátkach, a to najmä vtedy, keď protagonista začína pomaly bilancovať svoj predchádzajúci život buď vo svojich nočných morách, alebo aj v ranných spomienkach, kedy som mal občas takého zdania, ako by sa titul odohrával v akýchsi dvoch, časových rovinách... • Čím viacej postáv postretali, tým to bolo asi viackrát zamotanejšie, napríklad predstaviteľka Sáry, Bibi Anderssonová, mi mimochodom aspoň minimálne v jednej časovej rovine, prišla ako celkom nežiadúca, lebo sa snažila vyzerať ako 15-ročné decko, čo bolo podľa mňa strašne trápne, vrátane i tých dvoch kamarátov, ktorí vyzerali hádam ešte trápnejšie! • Nie, ani toto nepovažujem za Bergmanovo suverénne najlepšie kinematografické dielo, ktoré dokonca možno obsahovalo i viacero »hluchších miest«, oproti svojmu slávnejšiemu predchodcovi?! (12.12.2023)

Na Lesních jahodách se mi nejvíc líbí naprostá nedramatičnost. Hrdina prostě jen jede krajinou a vzpomíná na svůj život, který v podstatě „ukončuje“ převzetím významného ocenění za dlouholetou lékařskou praxi. Současnost (padesátých let) se tu mísí s dávno zašlými časy bohatých rób, křehkého navazování vztahů a dětské bezstarostnosti (která má blízko k té stařecké). Je to trochu sentimentální, trochu smutné, ale ani trochu podbízivě líbivé (jako některé Svěrákovi filmy, které mají k tématu stárnutí také blízko – ale nic proti němu!). (25.03.2006)

Zajímavá road-movie mistra Bergmanna. Cesta šestasedmdesátiletého profesora Borga přináší spoustu otázek i (často zdrcujících) odpovědí. Bát se smrti nebo spíš prožitého života? Lesní jahody jsou poutavým pohledem do psychiky a minulosti člověka (nelehké ale provoněné jahůdkami a jinými sladkými vzpomínkami). Působí na diváka nejen sílou a nadčasovostí námětu, ale také skvělými hereckými výkony. Vyniká především Victor Sjöström v roli Borga. Mimochodem to byla jeho role poslední. (01.11.2005)