Jako v zrcadle

Film začíná relativně poklidně, o Karinině nemoci se sice mluví, ale divák nevidí nic fatálního (někdo to může brát jako nudu). Avšak zanedlouho začne před jeho očima postupný dívčin rozklad projevující se úzkostí, slyšinami, přecitlivělostí, únavou, záchvaty paniky, návaly a stavy transu, přičemž Harriet Andersson to vše zdobí svým výborným hereckým výkonem. Na přetřes dochází i ostatní členové rodiny, ale ti vedle výše zmíněné herečky jakoby jen přihrávali. A ani v tomto díle si Bergman neodpustil otázku (ne)víry v Boha. Jako kaňky však působí 2 nesrovnalosti v podobě až příliš jasného vyjadřování hlavní hrdinky po podání uklidňujícího prostředku, stejně jako helikoptéra-sanitka, která tu fungovala jako taxík na počkání. Každopádně solidní 4* si film zaslouží. (26.12.2013)

Připomnělo mi to Felliniho 8 a 1/2. Těžký, bezvýchodný film, který se vleče jako by mu někdo přerazil obě nohy. Dusivé a potemnělé svědectví o rozpadu osobnosti, hledání boha a lásky k bližnímu, zároveň tápavé tázání se po ceně umění tváří tvář konkrétní tragédii života. Vynikající exteriéry ostrova Fårö (?) dodávají tradičně strhujícím hereckým výkonům ještě více autenticity. Někdy jde film tak hluboko, až mrazí, jindy se trochu zmítá v jakési tvůrčí beznaději... Dan9K: nad tvým komentářem mě napadá neodbytná otázka, kolik jeho filmů jsi skutečně viděl. Tipoval bych dva a z rychlíku Stockholm—Göteborg... Nebetyčná kravina, bohužel. (26.11.2008)

Děj Bergmanova snímku se odehrává v kulisách ostrova, na němž žijí pospolu a přesto v samotě a vzájemném odcizení členové jedné rodiny. Otec David - spisovatel, citově vyprázdněný člověk, který se nestydí využít nemoci své dcery Karin pro námět jedné ze svých knih. Člověk zcela pohlcený psaním, touhou tvořit umění, ale pro všechna slova zapomíná žít skutečný život. Další postavou je spisovatelova dcera Karin. Dívka stíhaná těžkou psychickou poruchou, náhodou zjišťuje, že je pro svého otce spíš než milovanou dcerou, pouhým zajímavým objektem k pozorování. Oporou v nemoci jí je milující manžel Martin - lékař, který však přes všechnu snahu nedokáže své ženě pomoci. Ona sama se však s důvěrou obrací především na svého bratra Minuse, zasněného a uzavřeného mladíka, kterému bez zábran převypravuje své sny a nemocí ovlivněná vidění. Tíživé psychologické drama, v němž Bergman líně a pomalu valí na diváka obrovské balvany v podobě složitých filozofických témat (pravdivost umělecké tvorby, osamění a uzavřenost člověka, tělesnost, láska, Bůh), na mě působilo právě díky svému obsahu jako pověstný magnet. Těžce stravitelný, zdrcující filmový zážitek. (01.01.2010)

Čriepky čistého šialenstva. Totálna duševná dezintegrácia, ktorú predvádza hlavná hrdinka, je jedným z najlepších zobrazení mentálnej poruchy na filmovom plátne. Tu sa aj dá veriť, že Boh v podobe pavúka vyšiel spoza tapety a pokúsil sa ju znásilniť. Pre mňa ale ešte fascinujúcejším elementom je nehasnúca láska jej manžela. Také niečo nie je ľahké. Hoci aj samotná láska sa podľa niektorých psychiatrov dá čiastočne charakterizovať ako duševná choroba, zamilovaní jedinci údajne vykazujú určité príznaky schizofrénie. Každopádne, ďalší ťažkotonážny psychologický film. A divadelná hra napísaná Minusom nemá chybu! (18.07.2017)

Kdyby se mě někdo zeptal ,,A co ten Bergman jako dělal za filmy?", asi bych ho odkázal k Jako v zrcadle. To je totiž rozhodně jeden z nejtypičtějších Ingmarových filmů, díky kterým přešlo do běžné filmové řeči přídavné jméno bergmanovský. Minimum postav, promluv, děje, naopak hodně mlčení a stínů, opuštěný ostrov, psychická porucha, zničené rodinné vztahy, pointa, po které lze jen vypnout televizi a mlčet. Mnozí nevydrží, ale kdo ano, odměnou mu bude silná katarze. U Bergmana totiž víc než u kohokoliv jiného platí, že se vyplatí počkat si. (02.03.2010)