Hořký měsíc

Už od prvního záběru. Ďábelsky sofistikované klamání tělem a grandiózně vyobrazená čistokrevná dehonestace vztahu mezi dvěma lidmi. To celé v depresivních kulisách lodi, či potemnělých uličkách Paříže. Typické neo-noir Polanskiho na přelomu osm/devadesátých let. Fascinující jak emocionálně komplexní freska to je a přitom plyne s lehkostí a mrštností dravého erotického thrilleru. Jeden z nejlepších filmů režiséra, kterému se přichází na chuť postupně, časem, přes tvrdou slupku. (18.11.2016)

Dle komentářů některých kolegů by se mohlo zdát, že Polanski objevil cestu, jak natočit dvouhodinové porno a ukecat Vangelise, aby k němu udělal hudbu. Není tomu tak. On je to na Polanskiho poměrně nešokující film s velmi zajímavým příběhem. Vyčítám mu rozvleklý začátek, kdy to skutečně vypadalo, že co chvíli do oblasti pornografie sklouzneme. (19.07.2013)

Francie bez absinthu už nikdy nebude to co byla. Co k tomuhle filmu napsat… Jedná se v podstatě o velmi otevřenou intimní a pro hodně lidí asi šokující zpověď jednoho páru při setkání s jiným párem na lodi, směřující do daleké Indie. Z toho by se postavil i knězovi. Schválně jestli chodili ke zpovědi do kostela… To ale odbíhám od tématu. Ve filmu se střídají dlouhé retrospektivní pasáže, odehrávající se v Paříži, s děním na lodi a druhý pár se díky vlivu Mimi a Oscara začíná měnit a probouzet se ze stereotypu všedních dnů. Opravdu všechno plyne k nevyhnutelnému konci? V každém z nás je něco sadomasochistického a nejlíp se to pozná, když je nám někdo vydán na milost a nemilost. (17.06.2008)

Když dva se rádi mají, i v lednu je jak v máji...Hořký měsíc vás z tohohle omylu krutě vyvede. Nepříjemně upřímná střela do bubliny, kterou obvykle nazýváme láska, občas se nafoukne do zdánlivě obřích rozměrů a zpočátku hraje všemi barvami a je krásná a zářivá, záludná je však právě svou podstatou, je to totiž vlastně prázdný prostor ohraničený jen tenkou blankou, která vlastně nic nevydrží a praskne-li, což se nevyhnutelně musí stát - to je fyzika prostě:) tak se odhalí právě a jen ta prázdnota uvnitř a pak záleží na tom, jak kdo to dokáže zvládnout, někdo (muž) chce prostě nafukovat jiné bubliny, jiný( obvykle žena) nevěří na fyziku a to zákonitě musí vést k jistému nedorozumění. Ale samozřejmě všechno může být i jinak a určitě líp, mrkněte se na Hořký měsíc a povšimněte si harmonického vztahu Nigela a Fiony Dobsonových ( poznámka na okraj - Polanski na konci kecá, děcka to nevyřeší, jen utáhnou uzel:) (14.08.2012)

„Každý má svá tajná zákoutí...“ K milovníkům romantických filmů rozhodně nepatřím a sledovat či nechávat se zasvěcovat do tajů lidské sexuality či různých zvrácených perverzí je mi teprve enormně vzdálené. Jenže Roman Polanski je skutečný specialista na hluboký ponor do těch tajných zákoutí lidské psychicky ve jménu různých úchylek i nevšedních vztahů a v Hořkém měsíci rozehrál působivé drama, do jehož napětí mě lapil pomalu stejně jako Oscarovo šílené ironicky vyprávění toho mladíka na lodi – nejraději bych utekl, ale pohlcen, napjat, zaujat jsem od filmu odejít nedokázal. Pravda, někde uprostřed se mi to vyprávění začalo zdát i rozvláčné, ale divoký vývoj vztahu ústřední dvojice, prolínán a propleten navíc i s příběhem dalšího mladého páru na lodi, měl v sobě jedinečnou atmosféru a působivé herecké výkony. Provokativní, zneklidňující a lehce zvrácené dílko naštěstí (snad až na dvě divočejší scény) dokáže v rukou Polanského držet přítomné obscénnosti v únosných mezích a vyvolávat jistou přítažlivost či naopak odpudivost i jiným, sofistikovanějším uměleckým způsobem, než čímkoliv, co by mohlo připomínat pornografii. Trochu nevšední, ale silný zážitek na pomezi romantického dramatu a psychothrilleru podtrhuje v úvodu a závěru i nádherná Vangelisova hudba. Jen možná škoda, že její geniality režisér nevyužil během filmu vícekrát, ačkoliv i mnohé notoricky známé písně 80. let tady zajímavě dotvářejí atmosféru emocionálně vyhrocené romance v několika katarzích. [85%] (22.04.2022)