Reklama

Reklama

Hnus

Trailer

Obsahy(1)

V londýnském bytě spolu žijí dvě naprosto rozdílné sestry Helen (Yvonne Fourneaux) a Carol (Catherine Deneuve). Společenská Helen nachází plné uspokojení v milostném poměru s ženatým Michaelem (Ian Hendry), Carol, která se straní mužů a lidí vůbec, pracuje jako manikérka. Když Helen odjede s milencem k moři, přestává se její osamělá sestra kontrolovat: omluví se z práce pro nemoc a uzavře se ve svém bytě, soužená hrůznými sexuálními sny...

Režisér Polanski vytváří hororovou studii mentálního rozpadu osobnosti dívky, zatížené sexuálními zábranami. Snímek, který u nás nebyl nikdy uváděn (leda výjimečně v Ponrepu pod názvem Ošklivost), obsahuje drastické sekvence násilí a děsu, nikterak je však nekomentuje a neanalyzuje: kamera zachycuje děj tak, aby divák vnímal obraz z úhlu pohledu labilní Carol, a tak se stávají její hnus a samota také jeho hnusem a samotou. Šílenství se ve filmu nejeví jako osud jedince, nýbrž jako choroba celé společnosti. Film, který napsal sám Polanski se svým dvorním scenáristou Gérardem Brachem, získal na MFF v Berlíně 1965 Stříbrného medvěda. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (226)

GilEstel 

všechny recenze uživatele

Hned, jakmile začne film cca minutovým detailním záběrem na pohybující se zornici v oku Catherine Deneuve, podbarvený silně sugestivní hudbou, je i každému filmu neznalému divákovi jasné, že ho nečeká žádná pohodová podívaná, ale set sakra duši drásající zážitek. Celý film je vlastně od začátku až dokonce dokonalou studií rozkladu osobnosti prostřednictvím paranoidní schizofrenie. Začátek tomu sice nenasvědčuje, ale je to jen prostředek k dosažení cílového efektu, kdy nás režisér nechává nahlédnout do běžného života hrdinky před propuknutím psychózy. Divák tak na začátku sleduje poněkud stereotypní příběh dvou spolu žijících sester, z nichž Helen (Yvonne Fourneaux) je aktivní života si užívající bohémka, zatímco její sestra Carol ( Catherine Deneuve) je sice krásná, ale tichá do sebe uzavřená, přecitlivělá, ustrašená osoba, bojící se života a mající problém navázat jakýkoli vztah. V tomto srovnání se Carol stává přirozenou hrdinkou, které divák fandí a přeje si, aby nalezla své štěstí, které nemá a které každý z nás chce mít. Tradiční příběhová kostra je však časem stále více nabourávána. Divák postupně zjišťuje, že vnitřní porucha, kterou Carol trpí je mnohem vážnější. Zatímco se o ní pokouší sympatický mladý muž, ona místo aby postupně odbourávala předsudky, staví další a další hranice, což je v rozporu s očekáváním a přáním diváka i tradičních filmových postupů. Divák začíná chápat, že její strach z mužů v jakémkoli sexuálním kontextu nabývá až patologických rozměrů. Přesto divák stále doufá v nějaký silný impulz, který bude znamenat pozitivní zlom v chování hrdinky, protože s ní soucítí a vžívá se do její role, což jde vzhledem k vhodnému provedení velmi snadno. Zlom následně skutečně nastává, ale negativní. Jakmile odjíždí Helen se svým přítelem na dovolenou, zůstává Carol doma sama a v samotě bytu propuká její psychóza naplno. V samotě hlavní hrdinky tak vnímáme jen jí a její psychiku ještě více a zcela se s ní sžíváme. Následují první scénky zhmotnění hrůzy stihomamu. Ve scénách znásilňování se režisér úmyslně vyhýbá jakýmkoli erotickým záběrům a jsou navíc promítány bez zvuku. Vylučuje tím jakoukoli míru sexuálního vzrušení diváka. Divák tak vnímá jen čisté utrpení, které snáší hlavní hrdinka a neztrácí s ní přímé duchovní spojení. Vskutku geniální myšlenka, která zabírá. Další významnou změnou v chápání celé situace divákem, je příchod Carolina nápadníka, který o ní jeví starost a chce jí pomoci. Celou dobu až do této chvíle divák žije v napětí a očekávání, že Carol bude od svých představ a duševní nemoci zachráněna prostřednictvím probuzení citu lásky. V momentě, kdy Carol přetáhne onoho muže svícnem po hlavě, dochází k uvědomění si strašné reality, že démon šílenství nelze porazit žádnými přirozenými prostředky. Od této chvíle již divák pouze sleduje další rozklad osobnosti dívky bez víry v jakoukoli záchranu. Z na pohled krásné drobné dívky se uvnitř stává monstrum a již není cesty zpět. Následují další halucinace trhlin ve stěnách, rukou vystupujících ze stěn. Další stihomam po kterém se Carol probouzí v křeči v rouše Evině někde mezi pokojem a obývákem. Zajímavým prvkem v celém ději jsou opakované záběry na klíčící brambory a na hnijícího z kůže staženého králíka. Na první pohled jde pouze o signály vzrůstajícího nezájmu hlavní hrdinky o reálný svět. Když se ale člověk zamyslí nad hlubším významem těchto záběrů, může si uvědomit, že jde vlastně o symbolistické metafory, které nám vizuálně symbolizují Carolin duševní rozklad. Je to vizuální zhmotnění neviditelného pomocí symbolů. Stejně jak se rozkládá její vnitřní já, rozkládá se i svět kolem ní včetně bytu, který se jí stává útočištěm i vězením zároveň. Za pozornost stojí též srovnání první a druhé vraždy. Jelikož postava domovníka se jako jediná v celém ději profiluje jako záporná, má divák pro druhou vraždu vnitřní pochopení, které je založeno na racionální úvaze. U první vraždy tomu tak není. Z toho plyne závěr, že démon šílenství si nevybírá a nedělá rozdíly mezi skutečným pokusem o znásilnění a upřímnou snahou pomoci člověku. To je názorná ukázka rozdílu uvažování normálního člověka a člověka trpícího duševní poruchou. Konec příběhu přicházející s návratem sestry. Následné hromaděním se zvědavých sousedů na místě činu, je jakýmsi varováním před lhostejností společnosti. Pozdě lidé projevují zájem o lidi kolem sebe. Většinou až když se něco stane a to už bývá pozdě. Když pak naleznou ještě žijící Carol pod postelí, je na pokraji svých sil. Nikdo v tu chvíli nezná celou pravdu. Tu zná jen divák, protože měl možnost si to prožít. Jen divák ví, že ona je vlastně oběť. Oběť nezájmu společnosti. Její tělesná schránka přežila, ale duše už je pryč. Závěrečný záběr na rodinnou fotografii, kde je Carol ještě jako dítě, je také geniální. Krom toho, že končíme tam, kde jsme začali, tj. detailním záběrem na oko hlavní hrdinky (tentokrát již jen pohled na fotografii), jde o jakousi výzvu k zamyšlení pohledem do minulosti. Nebyl náhodou psychický stav Carol ovlivněn traumatem z dětství? Na celém filmu není nejděsivější ztvárnění jednotlivých scén a šoků, ale dokonalá perzonifikace diváka s hlavní hrdinkou. Ani ve stádiích nejtěžší psychózy se divák nedokáže od mysli hlavní hrdinky odpoutat. V tom je vidět skutečné Polanskiho mistrovství. Měl i dobrý odhad při výběru herečky. Catherine Deneuve tento typ rolí velmi seděl (myslím výsledkově). Když se nad tímto filmem znovu a znovu zamýšlím, nahání mi ještě větší strach než při samotném sledování. Polanski ve své anglické prvotině nasadil při detailním studiu paraniodní psychózy laťku tak vyskoko, že ji dodnes nikdo nepřekonal a hned tak asi nepřekoná. 95% () (méně) (více)

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Unikum Hnusu spočívá v tom, že neexperimentuje s formou, nýbrž se sdělením, protože Polanski si je snad více než kdokoliv jiný vědom toho, že význam uměleckého díla hodnotíme podle toho, jak pomohlo progresivnímu společenskému vývoji. Styčný bod mezi experimentem v přírodních vědách a mezi experimentem v umění je nepochybně v jeho velikém společenském dosahu a ve vysoké odpovědnosti, s níž tvůrce k dílu přistupuje. Nikoliv ve formálních kvalitách, jak se domnívali někteří experimentátoři minulosti, kteří sice pronášeli odvážná a sebevědomá slova v teorii, ale v praxi se touha po tvůrčím činu rozmělňovala na drobné grešličky a heslem experimentu se často kryla tvůrčí neschopnost. Nejednou se experimentem omlouval nedonošený tvar a místo odvážných uměleckých činů se objevovala předčasně narozená nedochůdčata režisérských mláďat nebo šarlatánů, prohlašovaná s podivuhodnou odvahou za podniky „avantgardního“ umění. Nastal typický případ inflace, kdy mince ztrácí hodnotu a kdy ze situace těží paraziti a spekulanti. Kdejaký mladíček kladl si ambice objevovat nový svět a domníval se, že bojuje proti šosáctví, ve skutečnosti však právě šosáctví sloužil - protože nejlepší obranou zpátečníků bylo vylámat experimentálnímu umění zuby tím, že se stlačoval umělecký experiment na oblast pouze formální. Tak přestával být umělecký experiment nebezpečným a měnil se v pravý opak; šosácky chápaný „experiment“ nepomáhal kupředu progresivním silám, ale stlačoval umění na záležitost formální, a tím je odváděl od skutečnosti. Proto zvolil Polanski závažné téma, jež odvádí diváka od stylu k samotnému sdělení; odpovídají tomu i naturalistické scény (vraždy), jež na rozdíl od hitchcockovského konstruktivistického střihu pracují výhradně se záběrem. A stejně jako si Godard v 60. letech opakovaně dovoloval jistý impertinentní žertík a do sexuální ikony Belmonda nechával prostupovat intelektuála v krizi, i krásku Catherine Deneuve zastihl film v prekérní situaci, jež možná neodpovídá pravděpodobnosti, ale podtrhává nosnou, do postavy Catherine vepsanou látku. ()

Reklama

dopitak 

všechny recenze uživatele

Geniální, jak Polanski dokázal zhmotnit samotný titul. Ještě štěstí, že se film nejmenuje Smrt, to bychom toho sem moc nenapsali. Roman asi taky bydlel na kolejích, má pěkně zmáklý všechny noční zvuky od sousedů. Jako film ale nepoživatelný, do okruhu britských 60 ´s to vůbec nepasuje. Dominující a dobrá hudba. ()

Campbell 

všechny recenze uživatele

Parádní film o ženě která se začala všeho bát. Uzavře se v bytě a je jí všechno odporný. Film na mě působil dost nepříjemným pocitem a dost scén bylo fakt nepříjemných, parádní atmosféra všechno dokonale podtrhuje. A výkon Deneuve byl naprosto bezchybně parádní. Ale je tu jedno velký mínus a to že film je strašně zbytečně dlouhej. Zkrátit tak o 15 minut tak bych šel k 5* hodnocení. Takhle dávám slušné 4*. Polanski je ďábel a umí u obyčejných věcí udělat něco nehorázně hnusného. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Z nějakého důvodu jsem si během velmi sugestivního závěru představoval, jak by celá záležitost vyzněla coby televizní reportáž o hrůzném nálezu v jednom panelovém bytě. Jak by byl vykreslen vrah, jak oběti, zda-li by vůbec někoho zajímaly příčiny. Těm je věnováno předchozích devadesát tíživých filmových minut, zahrnujících asi třikrát znásilnění Catherine Deneuve a minimálně jednou Catherine Deneuve procházející v zombie modu Londýnem. Ale ačkoliv (nebo právě proto), že jsem se během nich cítil jako hlavní hrdinka – jako paranoik trpící klaustrofobií, kterému začíná jít na mozek „duševní“ uvěznění mezi čtyřmi stěnami –, nebyl jsem schopen uniknout. Netuším, jestli má jít o výzvu ke zmagoření, nebo naopak o varování před ním, či pouze o atmosférické nahlédnutí do hlavy pacientky, která utekla z pohovky doktora Freuda, psychárna je to každopádně vydařená. 80% Zajímavé komentáře: Jeanne, venus, Jordan, lupuscanis ()

Galerie (61)

Zajímavosti (11)

  • První hraný film, který režisér Polanski realizoval v zahraničí, tedy poté co pro snímek Slepá ulička nenašel žádného producenta. (Karlos80)
  • První film, který zobrazuje ženský orgasmus (i když jen zvukově), který prošel britskými cenzory. (Kulmon)

Související novinky

Edgar Wright chystá psychologický horor

Edgar Wright chystá psychologický horor

24.01.2019

Britský režisér Edgar Wright (Baby Driver, Jednotka příliš rychlého nasazení) čerstvě prozradil detaily o svém příštím filmu. Tím by měl být psychologický thriller/horor odehrávající se v Londýně,… (více)

Psycho Film Praha 2009

Psycho Film Praha 2009

31.05.2009

„Psycho Film Praha“ je filmová přehlídka zaměřená na projekce filmů s tématy z oblasti psychiatrie, psychologie a sexuologie. 5. – 7. června 2009 se uskuteční už třetí ročník přehlídky, jehož zvolené… (více)

Reklama

Reklama