Mlčení

Bergman jako vyšitý. Symbolický příběh dvou sester – jedné nemocné a teoreticky obeznámené s principy života a druhé zdravé a životem živelně proplouvající, které se na jakési záhadné a blíže nescpecifikované cestě zastavují v blíže nespecifikovaném městě, přičemž dochází ke katarzi vzájemných vztahů. Jejich neporozumění je takřka absolutní, láska se zdá být nenávistí a slova nedokáží hranici probořit. Jedna má to, co fatálně chybí té druhé, a ani vzájemné rodové pouto nepomáhá nalézt souznění. Bergman v Mlčení analyzuje fenomén komunikace (empatie i chápání emocí toho druhého) a dochází ke zjištění, že stejnost jazykového kódu je to poslední, co nám slouží k potřebujeme k pochopení ostatních. Film je doslova protkán symboly, ať už je to hra světla a stínu, zvláštní prostupování ženského a mužského principu, příznaková práce se zvukem, nebo symboly velkého světa, který doráží na malý svět hrdinů (motiv tanků). Klíčovou persónou pro chápání příběhu je chlapec (syn zdravé ženy), který je sám tím jediným objektem prozumění, objektem, který dokáže vzbudit jednoznačnou emoci a smysluplnou komunikaci u obou žen na úrovni gest (objetí, pohlazení). Sám se tak stává tím, kdo je schopen právě laskou a něhou spojit dva zdánlivě neslučitelné póly nahlížení světa, který obě sestry představují. Bergmanův snímek Mčení je strhující právě propojením roviny symbolické a psychologické. Jedna druhou nevylučuje, nepodkopává, ale naopak zvýrazňuje. Je znakem geniálního režiséra, že na ploše poměrně intimního filmu dokáže pojmenovat a tematizovat některá zásadní dilemata lidské společnosti. A problém neporozumění a mnoha slov s nulovým významem je, zdá se, nestárnoucí. (08.03.2004)

Príbeh dvoch sestier, ktoré sú natoľko odlišné, že aký taký vzťah medzi sebou udržujú iba vaka synovi jednej z nich, malému Johanovi. Dočkali sme sa výbornej psychologickej drámy, ktorá sa vďaka masturbujúcej žene dostala medzi kontroverzné filmy, nie úplne oprávnene. Avšak práve vďaka tomu som sa k filmu dostal ja a pozrel ho bez toho, aby som vedel, že patrí do komornej trilógie. To však z veľmi dobrého pocitu, ktorý film vo mne zanechal nič neubralo. Určené skôr náročnejšiemu divákovi. (07.04.2018)

Takový hodně chladný film, opravdu to podle některých záležitostí připomíná Mullholland drive, mě to navíc celé trochu evokovalo povídku "penzion grillparzer" ze Světa podle garpa od Johna Irvinga. Moc moc moc se mi líbily herecké výkony, ale celek na mě nakonec promluvil jen málo (i když potenciál tam je, možná je to jen subjektivní pocit "na poprvé") - takže prozatím 4 hvězdy (v hodnocení může hrát roli to, že jsem za poslední 2 měsíce viděl ještě další 4 bergmanovy filmy) - - - 24.3 - po zralé úvaze přidávám hvězdičku, je to skvělý film, promluvil na mě jen s malým zpožděním - 9/10 (23.03.2006)

Otázky o smyslu utrpení jsou u Bergmana vždy více či méně přítomny a to buď ve smyslu duchovním (ztráta víry v Sedmé pečeti či v Hostech večeře Páně), duševním (deprese a šílenství v Hodině vlků a v Jako v zrcadle), popřípadě i tělesném (Šepoty a výkřiky). V Mlčení však Bergman nejzřetelněji rozehrává dialog mezi dvěma stavy lidského života – mezi utrpením a „vitalitou“ a to na postavách dvou sester. Zatímco zdravá sestra bojuje tisícerými způsoby s tím, aby od svého života zahnala nudu (a tím se vlastně od života ve své přesycenosti vzdaluje, protože se stává necitlivou a díky tomu nakonec i krutou), vážně nemocná sestra má naopak pouze jediný cíl – zůstat živá. A tím se také dostává k otázce, co to „být živá“ vlastně znamená a paradoxně tak získává o jádru života mnohem komplexnější představu (možná proto je i její postava překladatelkou – hledá význam/smysl). Ostatně, co jiného nás například učí milosrdenství k trpícím, než naše vlastní utrpení? Jestliže se chceme stát úplnými, musíme v životě zažít i bolest. Ve významové rovině bychom však mohli vypozorovat ještě další a další úrovně, jež se většinou vážou ke dvěma sestrách. Jedna z úrovní je ukryta již v názvu a týká se duchovna. Myslím si, že jen málokteré věci jsou pro věřícího člověka takovou výzvou, jako přijetí utrpení nevinných (Ester) a naopak nepotrestání viníků (Anna). Bergman poukazuje na chvíle mlčení, kdy Bůh není ani milosrdným, ani spravedlivým, ale ze všeho nejvíc se zdá být hluchým a němým. Je vlastně příznačné, vrátíme-li se na začátek, že duchovno kompletuje tělesnost, v jejích dvou krajních polohách. Přemýšlení nad rozkoší a bolestí, z nichž první je těžko odolatelná a druhá těžko překonatelná, je důležité už jen proto, že ač jsou oba tyto stavy mnohdy svazující, jsou v životě obyčejného člověka naprosto nevyhnutelné. Někdy je prostě těžké býti člověkem. Bytostí z masa a krve, která však kromě těla musí tahat všude kudy chodí i břímě vědomí, tu věčnou touhu po smyslu, který se často ztrácí v tom děsivé rozlehlém tichu chladného vesmíru... (05.06.2018)

Svět jako absurdní noční můra, lidé jako absolutní cizinci, ale rovněž naděje a přetrvávání nejdůležitějších atributů ke sblížení pod tímto odstrašujícím povrchem. Film se dá brát jako velmi upřímné a komplexní ztvárnění Bergmanovy vize světa naplněné symboly, ale i jako intimní drama o selhání komunikace, lásky, pevných pout. I když velmi temný film, přesto má v sobě v závěru katarzní účinek, který nepůsobí křečovitě, Bergman tehdy ještě věřil a doufal, nesnažil se poskytnout nějakou falešnou útěchu, které sám nevěřil. Brzy to už pro něj bude krajně obtížné, díkybohu pouze na nějaký čas. (22.05.2009)