Červené střevíčky

Kdyby točil melodramata Orson Welles, vypadaly by takhle - antimelodramaticky. Červené střevíčky jsou výhrůžně hučícím strojem, těžce uměleckým filmem - jsou stejně sofistikované jako Zpívání dešti, jen obrácené od sklonu vidět skutečnost z té lepší stránky. Jak říká Miroslav Petříček: „Umění není od toho, aby uklidňovalo, ale zneklidňovalo." Není divu, za filmem, před nímž hluboce smekl pomyslné sombrero Brian DePalma, Martin Scorsese nebo Francis Ford Coppola, stojí režisér Michael Powell, jehož nekompromisní, britskou kritikou hystericky odkopnutý Peeping Tom se ozývá i zde, a „maďarský čaroděj“ Emeric Pressburger posedlý magií, rozuměje tou zvláštní, těžko postihnutelnou a ještě hůře naplánovatelnou filmovou atmosférou, jak ji známe z Miami Vice a z The Heat Michaela Manna. ____ Červené střevíčky zajišťují divákům prožitky estetické, a ne emocionální povahy, utvářejí pocit krásna, místo aby dojímaly, realizují strategii porozumění umění, ale ne strategii slz, a tím převracejí veškeré znaky melodramatu a spějí k wellesovskému antimelodramatu. S tím souvisí odklon od melodramatické lásky (zbanalizovaná romantická láska) a příklon k lásce romantické (opravdová, vášnivá, cit Gustava či Werthera), respektive od ve filmu odsuzovaného manželství k hudbě a baletu, od melodramatu k romantismu – zatímco melodrama nabízí nové „náboženství lásky“ a tím má působit jako společensky integrující, nikoliv rozkladná láska (proto odmítá lásku šílenou, která však byla jádrem skutečné romantické lásky, zpochybňující společenský řád a rozbíjející jeho zákony), pak romantismus naproti tomu programově odděluje lásku od pojmů štěstí, životního úspěchu erotického uspokojení, které s ní jsou tradičně spojovány. Romantická láska představuje jeden z hlavních argumentů v polemice s dostupnějším melodramatem, které přichází „shora“, je vyprojektováno architekty, naplánováno manažery a sex-kouči. (25.07.2009)

Na Červené střevíčky jsem se dlouho těšila. Tak trochu jsem doufala, že to bude po dlouhé době film, který mě opravdu chytne za srdce, ale i když se tak nestalo, nemůžu říct, že bych si Powellův snímek neužila. Moira Shearer jako Vicky byla nádherná a měla velkou zásluhu na tom, že jsem z filmu nemohla spustit oči. Na svou dobu je v Červených střevíčcích zajímavé spojení divadla, tance a filmu, pěkně tematizují věčný konflikt mezi kariérou a soukromým životem. Čekala jsem větší emoce, to je důvod, proč nemůžu jít s hodnocením výše. Jinak je to ale moc pěkný snímek o zkáze a lásce, kde se příběh Andersena prolíná s příběhem baletky Victorie. (12.12.2012)

Áno, červené črievičky sú najlepším filmom dvojice PP. Keď to vezmeme tak nejak globálne a je to aj môj čisto subjektívny pocit. Spočiatku som mal pocit, že dej je len taká limonáda, ktorá musí pretiecť, aby sme sa konečne dostali k samotnému nádhernému baletnému číslu, ale nie je to tak, tieto dve zložky spolupracujú vo vzácnej zhode. Pokiaľ film nastoluje otázku, či umenie alebo láska, tak na ňu priamo neodpovedá, divák si musí odpovedať sám. Rovnako ako Vicky. Nejednoznačnosť vyznenia a posolstva v podstate z filmu robí aj okrem tanečných čísiel umenie. A to aj napriek tomu, že sa jedná o melodrámu. Má totiž čaro starého sveta umenia, kde akoby celý svet bol divadelné javisko. (07.12.2015)

Umění je kruté ke svým řemeslníkům, umění si žádá obětí. Proč tedy tolik lidí chce být umělci? Protože umění je schopnost přetvářet, a to umí jen příroda, Bůh a umělec. ___ Volba, před kterou je postavena hlavní hrdinka, je mnohem komplexnější než jen výběr mezi uměleckým a obyčejným životem. Baletka Vicky musí vyřešit v jediný okamžik nerovnici s vícero známými i neznámými proměnnými. Vybírá tak mezi sebevyjádřením a naplněním svých vloh a potřeb v tanci na jedné straně a v ženství na straně druhé, mezi rolí vedoucí tanečnice a úlohou dobré manželky, mezi společenským a osobním, mezi rozdáváním se lidem a věnováním se manželovi, mezi extází v baletu a jihnutím v lásce, mezi kolektivem a rodinou, mezi zničujícím maximem a spokojeným průměrem. A přitom tato volba vůbec nemusela být, kdyby ji před ni nepostavila dvě mužská ega, která sledovala pouze své vlastní zájmy. U emočně studeného impresária Lermontova to nepřekvapuje, ale u vlastního manžela je to jemně řečeno sobecké. ___ Jen při dívání se na nehollywoodský film dochází, jak hollywoodský je Hollywood. ___ Aronofského Černá labuť jednoznačně vychází z tohoto poválečného filmu, ale nemá šanci ho překonat. ___ Zdá se, že západní balet existuje jen díky ruskému baletu. (02.04.2013)

Klasický balet obyčejně nijak nevyhledávám, takže jsem se chtěla soutředit na příběh s tím, že taneční vsuvky přinejhorším přeskočím, kdyby mě hodně nudily. Jenže k mému úžasu to byly právě scény z představení Červených střevíčků, které jsem sledovala doslova se zatajeným dechem, jak moc mě okouzlily. Tohle si někdy musím pustit znovu a tentokrát možná přeskočím spíše ten příběh... (11.05.2013)