Poslední císař

Zajímavá a krásná freska posledního císaře Číny. Film sleduje celý jeho život od úplných počátků, jeho nástupu na trůn v brzkém mládí, jeho postupné uvědomování si pravdy až ke konečnému porozumění. Symboly plný a vizuálně uhlazený film, který vás chvílemi může dostat do kolen a jindy chvílemi uspává. To je bohužel častý problém takto dlouhých a životopisně založených snímků. Bernardo Bertulocci nám ukazuje svojí představu a chvílemi umí opravdu dostat každého. Scéna v posteli kde se pod sametovou přikrývkou pochybují těla je krásná a představuje, že nejde o to jak vypadáme, jaké jsme pohlaví, nebo národnost, ale jde o sblížení.... Nebo scéna, kdy císař hraje s poddanými hru kdy na sebe přes plátno sahají a on se úmyslně pohybuje, aby na něj sahalo co nejvíce lidí. Symbolizuje jeho chtíč o to být milován, být hlazen a cítit co necítil(byl odtržen od matky a poté od něj byla odtržena i kojná....). Když císař vyjde a vidí všechny poddané, různých barev(podle mě představuje lidi světa, at černá bílí ...), kteří se mu klaní pochopí, že on vládne jim a je tím čemu oni věří. Přijme odpovědnost a tu nechce ztratit....Je zvláštní jak se změnil císař od první chvíle vládnutí až k jeho uvěznění. Celý film proskakuje životem císaře a chvílemi se možná nebudete orientovat co bylo dříve, ale jistě se to dá zvládnout. Závěr filmu symbolizuje... ale to vám dojde a snad i chytí za srdce. (05.03.2005)

Na otázku: "Co je to velkofilm?" jsou v podstatě dvě odpovědi. První, trochu dehonestující, by zněla: "Třeba Gladiátor." Druhá, do které nezahrnete ty "popcornové", ale především filmařské a umělecké kvality, by mohla znít: "Poslední Císař." Bertolucci natočil výtečný biografický film, co do výběru námětu i jeho ztvárnění, počítaje v to vše od hudby až po herce, které do svého díla obsadil, a to vše oděl do hávu skutečně nevídaných rozměrů. Takže proč čtyři? Úcta v tomhle případě nepramení ze srdce a navíc to stačí vidět cca jednou za deset let - narozdíl třeba od Kunduna. (02.06.2006)

Bertolucciho film se mi líbil, protože se zajímám o historii. Čínské císařství, jeho tradice i zničení jsou tady popsány dobře. Poznáte život v Zakázaném městě i v čínském nápravném zařízení. Také se zde dost hovoří o vzniku čínské republiky r. 1912, o Čankajškovi, Mandžusku a vlivu Japonců na východní Asii. Vytvoření loutkového státu Mandžukuo na severovýchodě země, jmenování loutkového císaře, střet ruské bolševické a japonské fašistické ideologie. Film končí rostoucím vlivem Mao-ce-tunga. Záleží, co v tomto filmu hledáte. Pokud informace a takřka dokument o první polovině minulého století, budete určitě spokojeni. (05.01.2014)

Poslední císař Bernarda Bertolucciho se v mých očích, již od dob prvního zhlédnutí, jeví jako jeden z nejsilnějších životopisných filmů a nejspíš i jako jedno z vůbec nejlepších filmových děl všech dob. Dodnes neztratil nic ze své epičnosti. Vizuální kompozice a barevná pestrost, typická pro společná díla Bertolucciho a kameramana Vittoria Storara, podporuje dramatické vyprávění životního příběhu císaře Pchu-I(ho) a vytváří mimořádně působivou podívanou. Nejen vizuální působivost a výtvarná složka, počínaje nádhernými kostýmy a konče úchvatnou stylizací Zakázaného města, však dělají z Posledního císaře nezapomenutelné dílo světové kinematografie. Bernardo Bertolucci je režisérem velmi provokativních a společensky závažných filmů, v nichž se velmi často ukrývá i významná politická otázka (Konformista, 1900). V Posledním císaři ale Bertolucci dotáhl svou tvůrčí poetiku k absolutnímu vrcholu, respektive obešel vše, co do té doby natočil, zcela se odtrhl i od své domovské Itálie a vytvořil neobyčejné dílo. Z hereckých výkonů vyniká především skvělý John Lone, který "posledního císaře" ztvárňuje po většinu filmu - od svých dvaceti let až po neslavný konec v 60. let, již jako společenský vyhoštěnec, nenávratně poznamenaný svou císařskou minulostí. Mimořádný je ovšem i Peter O'Toole v roli Reginalda Johnstona, císařova britského učitele. Famózní hudba z pera tria Rjúičiho Sakamota, Davida Byrneho a Conga Sua je pak už jen jakousi zvukovou ozdobou celého snímku, avšak faktem je, že bez ní by byl jeho emoční dopad poloviční. Já sám považuji Posledního císaře za dokonalý příklad epicky vyprávěného životopisu, a zároveň v něm nalézám i silný přesah v podobě existenčních otázek. Příběh císaře, který si později kvůli moci komunistického režimu musel zaplatit za to, aby mohl po letech znovu spatřit svůj trůn, zůstává v Bertolucciho pojetí strhujícím a aktuálním dodnes. Nejlepší hodnocení! (23.07.2017)

Po zhlédnutí Bertolucciho Posledního císaře se nijak nedivím, že tenhle film sklidil úrodu Oscarů, je totiž natočený na jistotu s pečlivým výběrem námětu tak, jako by byl dopředu určený pro oskarové klání. S tím souvisí i vysoký rozpočet a taková ta akademická režijní preciznost. Jsou tací, kteří filmu vyčítají ušlechtilou nudu, ale těm současná kinematografie nabízí spoustu špičkových popkornovek, takže se s důvěrou můžou obrátit na ty, co adaptují komiksové předlohy. Nudu bych Poslednímu císaři nevyčítal, ale je pravda, že v té bombastické kostýmní nádheře se poněkud ztrácí postavy a příběh. Navíc ty emoce, které se cílevědomě režisér snaží svým divákům předložit, ve mně nevyvolávají tu největší důvěru. Ten snímek určitě není emočně neutrální, tvůrci chtějí, aby se divák ztotožnil s jejich hrdinou, takže sledujeme chlapce, kterého záhy po narození oddělili od matky, vyrůstal bez kamarádů a podléhal omezující dvorní etiketě. Nemohl si ani vybrat manželku a zajisté každý pochopí, jak nesmírně vnitřně trpěl, když mu dvůr strčil do postele princeznu v podání superkočky Joan Chen a neméně půvabnou společnici. Jak nesmírně krutý byl úděl tohoto pohledného jinocha v porovnání s jeho miliony poddaných, kteří ve stejné době naprosto nudně umírali v obrovských hladomorech a nezáživně živořili na venkově... Ono už je vůbec zajímavé, jak velký díl věnují tvůrci dětství a dospívání tohoto muže v porovnání s jeho pozdější rolí politického vůdce a státníka a později vězně. Tohle období se totiž dá divákům nejsnáz emočně prodat. Skutečný poslední čínský císař byl podle historických faktů v mládí nezodpovědný hejsek a obecně snadno manipulovatelný člověk bez vize a vlastní vůle, zato s velkým egem. S největší pravděpodobností homosexuál, jenže to by se narozdíl od dneška v polovině 80. let prodávalo těžko. Jeho podíl na okupaci severní Číny a kolaborace s Japonci jsou nezpochybnitelné, i když se film i tohle období snaží vylíčit jako oběť okolností. A konečně film úplně pomíjí důležité etapy života téhle osoby, jako byla luxusní sovětská internace a pozdější trapná role v Číně, kde ho komunistická média propagandisticky využívala jako vitrínu pro své tvrzení o převýchově třídních nepřátel. S těmi se totiž ve skutečnosti zdaleka tak nemazlila a náš hrdina byl prominentní vězeň se zvláštním statusem. Špičkový vizuál a vůbec podívanou může Poslední císař nabídnout, ale emočně mě nenadchl a už se k němu nebudu vracet. Celkový dojem: 65 %. (01.11.2010)