Hvězdy na čepicích

Téměř nepřetržitý sled přestřelek, selekcí a následných poprav natočený se stejnou rafinovaností, jakou projevují filmové postavy při likvidaci svých protivníků. Ději dává určitý rámec postava vojáka (patrně jediná, která přežije od začátku snímku do konce), kterého vidíme už v prvních záběrech a jehož závěrečné gesto může být chápáno jako pocta marnému heroismu padlých druhů stejně dobře jako projev úcty všem zbytečným obětem bratrovražedné válečné vřavy. (Ty ve filmu zosobňují především zdravotní sestry, s nimiž Bílí i Rudí manipulují doslova jako s figurkami na šachovnici, v partii, ve které nestranný účastník prohrává vždycky). (10.09.2007)

Původní název zhruba znamená „Vojáci s hvězdou“ a jeden z Jancsóových vrcholných filmů opět účelně dezorientující a neklasickou dramaturgií zpracovává téma občanské války v porevolučním Rusku, boje mezi Rudoarmějci a Bělogvardějci, za přítomnosti maďarských legionářů. Kruté nelítostné scény, perfektní scénické choreografie pohybu armád po zemi či na koních navazují na Beznadějné (Szegénylegények, 1966) a předznamenávají „taneční“ filmy o revolucích, ideách a (ne)smyslu vraždění. Armádní skupiny si předávají „štafetu smrti“ a zdánlivě objektivní, vyvážený pohled (v podřízené úloze se většinou nacházejí spíše sovětští a maďarští vojáci) se především stará o to, aby v publiku vyvolal pocit zoufalství nad údělem lidstva: ničit, ohánět se šavlí, střílet, nevědět proč, nevšímat si na koho. Boj o život vyhrává jen Maďar Lászlo (symbolicky opět András Kozák), jenž v závěru po hromadné výpravě na smrt, při níž bezbranní zpívají Marseilleisu s maďarskými a ruskými slovy, tasí před kamerou šavli a uzavírá toto velké divadlo krutosti na širokém plátně pohledem zpříma na nás, plným vyděšení i výčitek. (17.01.2012)

Syrovost, zrůdná záliba ve vraždění (nebo čistě nudná rutina?), nesmyslnost války, barva a národnost, které znamenají život či (pozdější) smrt. Třeba takový úděl zdravotních sester, čtvrthodinka na marnou záchranu života nebo závěrečné vykročení s Marseillaisou byly hodně silné scény, ale takových bylo v tomto filmu více. Hvězdy na čepicích je výborný (proti) válečný snímek, který se s divákem neštve a předkládá mu demonstrativní hodinu a půl neustálého zbytečného zabíjení a o tom ostatně válka je. Ke spokojenosti nejvyšší mi ani tolik nechybí větší důraz na děj (nebyl zde tolik potřeba) a absence hlavních postav (několik výraznějších se jich našlo, bohužel často brzo padly) jako spíš nepřehlednost ohledně zařazení k národnosti či barvě (chvílemi jsem nevěděl, zda jde o Rusa či Maďara, o Bílého nebo Rudého). (19.06.2012)

Opravdu výjimečný zážitek. Ve filmu zaslechnete minimum smysl dávajících vět, zato střelba se ozývá téměř nepřetržitě. Bílí, rudí, Rusové, Maďaři, všichni to do sebe šijou hlava nehlava, což mě od začátku filmu vedlo k jednomu jasnému závěru: jsou to všechno paka. Nesmyslnost zabíjení je tu prezentována neobvyklou a přitom prostou formou. Jednoduše se tu vraždí neustále, aniž by byl zaznamenán nějaký důvod nebo nějak zdůrazněny historické souvislosti. Boj nemá smysl, nemá svoje hrdiny, nemá ani taktiku, je to zkrátka jen maření lidských životů. Hvězdy na čepicích nemají hlavního hrdinu ani žádný dominantní příběh, zprostředkovávají nám krátký pohled do válečného chaosu. Přitom to ale není pohled jen tak ledajaký. Estetická stránka filmu, jejímž základem je širokoúhlý černobílý formát, funguje dokonale. (19.09.2006)

Kdeže akčné filmy osemdesiatych rokov, percentuálne najviac mŕtvych na počet postáv vo filme predvádza Jancsó vo Hviezdach na čapiciach. Po Beznádejných a Ticho a krik môže cítiť divák akúsi predvídateľnosť a monotónnosť ako prostredia, tak spôsobu vraždenia pri veľmi podobných sekvenciách. Tento film je akousi zmesou tábora v Beznádejných a vidieckeho prostredia v Tichu a kriku. Keďže sa jedná o voľnú trilógiu, nie je na mieste za opakovanie Jancsa kritizovať, ale ak by sa jednalo o kvadrológiu, repetetívnosť by už bola únavná a občas to cítiť aj v tomto filme. Je príjemné sledovať film, kde si režisér vystačí s hĺbkou poľa a nepotrebuje strihať, keď sa všetko zmestí do jedného dlhého záberu a všetko je prehľadné. Nemáme tu jasného hlavného hrdinu, nemáme tu príbeh, nemáme tu dobro a zlo a nie je nám doslovne podávané, že je to preto, lebo vojna kladných a záporných hrdinov nemá, to je predsa samozrejmé. Celá trilógia akoby vôbec neodkazovala na svoju dobu, neprestriháva sa totiž žiadna akcia z mesta, aby sme si dej mohli časovo a priestorovo zaradiť. Takýto efekt nazývame nadčasovosť. Červení alebo bieli, to je jedno, podľa Jancsa to bola všetko jedna zberba :) (23.04.2015)