Zneuctění

Paul Newman jako černovlasý bídák je stejně dobrý jako blonďatý klaďas. Ne, nepřehrává, jeho postava je zahraná přesně tak, jak být měla. Celkově se jedná o nedoceněný a přehlížený film se základní ideou, že každá událost má tolik příběhů, kolik vypravěčů. Možná někteří lžou, a možná to jen vidí jinak. Pídit se však po pravdě je vcelku bláhová snaha. (26.09.2009)

„Schovejte zbraně! Možná to tak nevypadá, ale jste u soudu. Spravedlnost nepotřebuje budovu a jiné vybavení.“ *** Jsem konsternován! Ještě jsem snad žádného herce z éry černobílého Hollywoodu neviděl ztvárnit postavu tak fascinujícím způsobem, jako Paula Newmana v Zneuctění. Ten svoji kreaci v roli divokého bandity doprovází s obrovskou živočíšností naprosto neotřelým hlasovým projevem (ten přízvuk, ta intonace!) i expresivními výrazy v obličeji až na hraně tragikomedie (ty divoké pohledy, ty grimasy!) a zároveň s přesnou psychologii postavy (např. během soudu u řetěze). Za mě se jedná zatím o nejzajímavější Newmanův výkon, jaký jsem viděl, a který možná překonává i slavného Hazardního hráče (1961). * * * * * Neprávem podceňované soudní drama zasazené do jednoho divokého mexického údolí se může pýšit rovněž úžasně realistickou kamerou a ojedinělým způsobem vyprávění příběhu v několika vrstvách a verzích současně. Silně umělecký snímek se dost vymyká tradiční hollywoodské produkci a pojímá původně japonský námět zcela ve vlastním stylu, jenž ve svém bohatém repertoáru proměn nachází zalíbení v brilantně vykřeslené psychologii stejně jako jindy v dlouhých akčních scénách. Martin Ritt se nebojí upustit na výrazné ploše i od přítomnosti hlavní postavy a s pravidelným přesouváním dění mimo centra do opuštěné želeničné stanice (atmosféricky silně umocněné věčným deštěm) tak nabalit na ústřední příběh další rozměr s hlubokou úvahou nad spravedlností a lidským konáním. Byť samotná stylizace možná bude pro nejednoho současného diváka dneska již náročná a odrazující, vyřčené myšlenky o tom, že „často říkáme lidem to, co chtějí slyšet a pak čekáme, že shora přijde svěcená voda a všechno smyje“ jsou při tom nesmírně nadčasové. Western, který mě nadchl natolik, až jsem během jeho sledování zapomněl, o jakýže to žánr tady vlastně mělo kráčet... 90% (28.12.2020)

Jeden zločin - vícero náhledů na něj, z nichž pravda bude, pokud vůbec, kdesi uprostřed, podtrhováno morální konfrontací na nádraží, kde i ten, který by měl odolávat pokušení, je jen člověk. Rozbor lidský povahy nepřináší sice nic netušenýho, ale dívá se na něj svižně. Zejména díky zatraceně charismatickýmu Newmanovi hlavně pro dámský pokolení, kterýmu navíc přináší užitečnej tip - že pokud, lidově řečeno, šáhnete chlapovi na koule, je váš - něco tak hloupě a jednoduše nízkýho bych sice od inteligentní populace, kterou ta mužská je, nečekala, ale je pravda, že už naše babičky zjistily, jak skvěle to někdy funguje. Škoda potom nás, hodných holek, kterým tato manipulace lidskými bytostmi připadá tak přízemní, že radši strávíme celej život se svobodně se rozhodujícím partnerem a potažmo holým zadkem, kterej si případně šatíme samy... (10.12.2012)

Velmi nevšední western, který zaujme především svým retrospektivním vyprávěním odehrávajícím se ve třech etapách. Paul Newman se svým mexickým přízvukem je jednoduše fantastický a fakt, že nebyl nominován na žádnou cenu mě dosti zaráží. Rittův charakteristický rukopis, který nadevše zbožňuji, je i zde patrný a má velkou zásluhu na poutavosti tohoto díla. Co se týče příběhu, tak jednoznačně souhlasím s Kimonem. Jakmile film skončil, ihned jsem si uvědomil, že je marné, přemýšlet na osudem všech postav, protože účel filmu byl poněkud jiný. Účelem bylo uvědomit, si, že člověk může věřit jedině sobě a nikomu jinému. Ritt s Newmanem měli hodně společného a především to, že věděli jak chytře zaujmout diváka. Čest jejich významné kvalitní práci. 75% (14.10.2012)

*** No páni drazí, klobouky dolů. Podobenství jako Hemingwayův Stařec a moře, kdyby ho napsal Dürrenmatt. Fraškovité divadlo na divadle, jako od Shakespearea Toma Stopparda. Deadman, kdyby William Blake měl sžíravý ostrovtip Josepha Hellera. Skrz naskrz prosáklé romány Thomase Hardyho z pera Jaroslava Haška. Etc. *** Paul Newman mě čerstvě po Paris Blues nanovo rozsekal, a to jsem si myslela, že už jsem viděla všechno, co dokáže. Jak se tu variabilně šklebí, jak intonuje, válí mexikánskou angličtinou, ohrnuje pysky, a jak smyslně vede koně proti té vyděšené holubičce, hravé šelmičce, prohnané lasičce, jako by tančili paso doble. *** Geniální kamera. Fyzično, prašno, hmatatelné dobývání scény, surová, tělesná realita, se kterou se v řeči a skrze lidské slabosti, ješitnosti a malichernosti provádějí nejrůznější čachry. Když ale například mrtvý muž líčí svou sebevraždu, a vy později zjistíte, že to není zahanbená konfese, ale hrdé překrývání mnohem ubožejší varianty, zamrazí. *** Od v nejjemnějším žertu vycizelovaných náznaků, že se manipuluje s vyprávěním, s narůstajícím počtem vypravěčů se příběh převléká přes hořkou ironii a výsměšný sarkasmus až do sžíravé burlesky, a na samém konci moralitka jako třešnička na dortu. *** Na výsost. *** A také hudba! *** Myslím, že dnes jsem objevila nejpřehlíženější majstrštyk století. ***A mimochodem, když se sami sebe zeptáte, kde se tam vzalo to dítě, dojde vám, že tahle story má přinejmenším ještě pátého vypravěče. Kněz má také svoji verzi příběhu. (20.11.2012)