Normální lidi

Volba Daisy Edgar-Jones a Paula Mescala do hlavních rolí byla asi ta nejlepší věc, co tvůrci tohoto seriálu mohli udělat. Po herecké stránce tu totiž nemám výtky. Horší je to ale se samotným námětem, který poměrně precizně ukazuje vztah dvou mileniálů dnešní doby a mně utvrzuje v myšlenky, že mladým rozumím čím dál tím méně. Nějak je to tu na mě moc přecitlivělé, jako že až extrémně. Naštěstí ale soundtrack mě hodně bavil a donutil dojet seriál až do konce. (08.07.2023)

HBO GO - První den: Při sledování prvních dvou dílů koukáme s drahou polovičkou nevěřícně na sebe, seznamujeme se s hlavními hrdiny, kteří mluví trochu zvláštně, ale zvykáme si. Třetí díl - dáváme tomu ještě šanci, byť máme pocit, že to je spíše pro teenagery. Čtvrtý díl - už jsme si zvykli, středoškoláci jsou na vejšce a začíná se to rozjíždět (vztahy a tak). Pátý díl - utvrzujeme se, že tohle nás baví. O den později: Se zaujetím sjíždíme chybějících 7 dílů a jsme totálně lapeni. Za pár hodin dokoukáno jest a když se s odstupem 24 hodin nad seriálem zamyslím, musím říct, že si mě získal. Zejména tím, jakým způsobem a jak otevřeně spolu hlavní dvojice hovoří. Upřímnost, otevřenost a nazývání věcí pravými jmény mě zejména u Marianne strašně bavilo. Také mě zaujalo, jak se každý po svém vyrovnává se svými psychickými problémy, problémy v rodině, atd. Ano, bylo to vlastně celou dobu jak přes kopírák - jsou spolu, nejsou spolu, dali se zase dohromady, opět rozchod, zase spolu, dlouhé odloučení, atd. Nicméně to ve finále jste schopni překousnout, protože i tohle může napsat život, který je občas komplikovaný. Český dabing je povedený a hodí se, přece jen se pak více soustředíte na obraz než na písmenka skákající v šedém okénku dole. Sečteno podtrženo - bravo, Angláni a Irové. Jo a ještě nesmím opomenout skvělý soundtrack, ve všech 12 dílech byl bezchybný. Druhé shlédnutí mě tuším nemine (resp. jsem už s reprízou započal :)), tentokrát volím AJ s titulky. Že bych dal i knižní předlohu? Uvidíme, každopádně seriál je pro mě 5ti hvězdičkový. Na závěr musím připojit ještě jednu myšlenku. Daisy Edgar-Jones (Marianne) je podle mě velký herecký talent. Rád budu sledovat její kariéru a přeji ji, ať se nadále objevuje jen ve stejně dobrých filmech a seriálech, jako jsou např. Normal People. 90% (J) (05.01.2021)

Bolest. Bolestná láska. Bolestná láska dvou nenormálně normálních lidí, která jednou skončí. A je to vlastně v pořádku. Pojem šťastná a vyrovnaná láska byl v povědomí veřejnosti už několik staletí zafixován jako dlouhodobý vztah, narození dětí, bezpodmínečná vzájemná podpora a důvěra – zkrátka všechny atributy stabilní zralosti. Na první pohled ideologické klišé naplňují i Normální lidé. Celá zdánlivě banální zápletka ale tkví ne v hluboké pointě, avšak v rozkošných a bolestných nuancích – drobná nedorozumění, zrady, bezpodmínečná intimita (tělesná i duchovní), pochopení v nepochopení a odcizení. Dle japonské legendy se říká, že červená nit osudu nás dá dohromady se spřízněnou duší. A divák může jen s napětím očekávat, zda se to týká i Marianne a Connella. První láska ale vždy skončí. A ačkoli je to bolestný proces, je rovněž zcela normální. A právě to dělá ze seriálu natolik aktuální počin jako bývali kdysi Skins. Autorku románu bych ostatně přirovnala k Salingerovi mileniálů. Zdejší absolutní holost vztahů, odpoutání se postav od všeho vnějšího a povrchního a sotva postřehnutelné detaily (gesta, pohledy, intonace) mají kolosální význam pro celistvost díla. Normální lidé si dovolili vytáhnout vnitřní kypící monology, všechny hanebné i čisté emoce a tím ukázat, že navzdory proměně scenerie a doby je člověk v jádru překvapivě univerzální a změně epoch se přizpůsobí více, než si myslíme. (08.07.2023)

Velmi dobrá a věrná adaptace velmi dobré knih. Oba dva herci v hlavních rolích ze sebe vydali co mohli a řekla bych, že se jim to povedlo. Těžko říct, co na to říká člověk, který knihu nečetl. Protože já byla ještě před pár dny v hlavách Marianne a Connella a tak mě občas dokonce rušilo, kolik toho třeba Daisy Edgar-Jones prozrazuje svým výrazem. Ale jasně, že to tak musela hrát, protože pak by většina diváků nechápala už vůbec nic. Takhle mi ale připadá, že spoustě lidem musí v žaludku ležet hlavně Connelle. Btw. Taky v Paulu Mescalovi vidíte probleskujícího Jakuba Štáfka? A taky vás fascinují ženy jako Daisy Edgar-Jones alias mimochodemjsemfaktkrásná? :-) Za mě je to skvěle natočené, dostali to do rukou lidi s citem (teď čučím, že to jsou skoro samý ženský), moc se mi například líbilo, když se k nějaký scéně vrátili a bylo vidět, jak strašně odlišně ji oba protagonisté viděli a prožívali a tak, pokud se na to nedíváte jen jako na podivnou vztahovku, dostanete mnohem víc témat - od rodinných vztahů, přes sociální rozdíly, neschopnosti existovat mimo svou nastavenou bublinu, strachu, k vyhoření a duševním poruchám. A teď jdu hledat soundtrack! (12.02.2021)

Protože podobná témata příliš nevyhledávám, zůstanou Marianne s Connellem takovou výjimkou potvrzující pravidlo. Nakonec je pravda, že jsem Normálním lidem dal šanci především kvůli kameře a ta je obzvlášť ve spojení s hudbou výborná. Exteriérové záběry krajiny, či procházky městem, mají tu pravou britsky pošmurnou atmosféru, která jakoby nevyprchala ani z interiérových čistě dramatických scén. Jenže toho dramatu postupně ubývá, což je vidět třeba na postavě hlavního hrdiny. "Svým způsobem" je jeho chování v prvních epizodách pochopitelné, jenže když se to do nekonečna opakuje? Když v těch následujících stále zraňuje nejen sebe, ale i Marianne a mnoho dalších kolem něj. Potom příběh o svoji zajímavost rychle přichází a zůstává pouze ta kamera. Navíc Paul Mescal působí jak kdyby byl v nekonečné depresi, což je ale vzhledem k výše zmíněnému zřejmě ta pravá poloha jeho postavy. Vnitřní boj je na něm znát... takové to "řekni to" a zase nic. To Daisy Edgar-Jones má těch citových poloh a povahových změn podstatně více, její pojetí Marianne je dokonalé. Jenže ten příběh prostě vyšumí, čemuž nahrává i rychlý závěr. 65% (29.01.2021)