Chci tě, jestli to dokážeš

K filmu Miluj mě, jestli to dokážeš, jsem měla dost výhrad. Přišlo mi, že paní režisérka z nosného tématu sexuální asistence dělá frašku a podobné pocity jsem měla i na začátku sledování filmu Chci tě, jestli to dokážeš.    Názor jsem změnila asi v půlce filmu. To, co mi připadalo ze začátku jako prvoplánová freakshow, jsem najednou začala vnímat jako přístup k nelehké životné situaci s velkou dávkou černého humoru a bez lítosti, přesně tak, jak se sama k sobě staví i hlavní protagonistka Jana. Režisérka nehodnotí, ale poukazuje na problémy, se kterými se potýká mladý tělesně postižený člověk. Hodně zajímavá byla linka - vztah Jany s milující matkou alkoholičkou.Chráněné bydlení a sexuální asistence v plenkách - ZAČÁTEK SPOILERU díky bohu aspoň za toho tantrického maséra!    Být Jana mladší, je tady dost možný scénář, že by ji matce vzali a umístili do ústavu, kde by o ní 'bylo postaráno'. Bylo by o ní ale postaráno i citově? Zažila by běžný rodinný a vlastně lidský život ať jakkoli bizarní? Na druhou stranu, kdyby se dostala Jana mezi vrstevníky podobně postižené, možná by zažila i zábavu a aktivity podle svého gusta, kamarádství, lásky... (viz dokument R. Síbrta o kapele The Tap Tap). O tomhle teď budu asi nějakou dobu přemýšlet KONEC SPOILERU. Poslední plus; příjemně mě překvapil střih. Suma sumárum, slabší čtyřka. Ubrala bych na řachandě, která je místy na sílu. Linka 'asistenta' gaye mi přišla buď nedotažená nebo navíc. (26.10.2021)

Silně emotivní v pozitivním i negativním smyslu. Hlavní hrdinka osudem svázaná a obklopená směsicí kund, kokotů a podivínů, vybraných boží rukou spasitele, aby se starali o holku, která se smířila s osudem a potřebuje to jediné. Žít. Ano život v té nejzkurvenější podobě s přáteli i pseudopřáteli. Směsice kuriozit, která vás nenechá chladnými. A klasický, vracející se pocit, když vidím podobný film či dokument: Kurva jak já si žiju, jak já si žiju. (18.03.2022)

Naprosto nekoncepční přeskakování, spíše než dokument je film takovým sestřihem z domácího videa. Jedinou devizou je rozhodně neotřele blízký pohled na Janu. Prvních dvacet minut je naprosto chaotických, před kamerou defilují další a další osoby, jedinou jejich spojnicí je kladný vztah k návykovým látkám. Škoda, že zajímavé téma nezpracoval nějaký schopný dokumentarista, takhle film vyvolává emoce jako záběry z průmyslové kamery. (25.11.2022)

Hodně specifický dokument, který nabízí zcela odlišný pohled na život hendikepovaného člověka. Jana je zcela nehybná, potýká se s řadou zdravotních problémů, které jsou bohužel z velké části nevyléčitelné a je závislá na své matce, která by sama potřebovala odbornou pomoc. Jana je ale vedle toho 28 letá žena, která touží po normálním životě, prožitcích, sexuální zkušenosti i přátelích z vnějšího světa. V dokumentu je zachyceno velké množství relativně výjimečných okamžiků, které ve standardních dokumentech o životě hendikepovaného člověka nevidíme. Matka je na Janě emocionálně závislá mnohem více, než Jana na ní. To vede k Janině touze po samostatnosti, která je bohužel nemožná. Na vysvětlenou, Jana se v jedné fázi dokumentu ocitá v instituci zaměřující se na lidi s podobným osudem, není ovšem zvyklá na sterilní prostředí postrádající autenticitu vnějšího světa. Jana je zvyklá na to, že k ní okolí přistupuje jako k mentálně zcela zdravému člověku (kterým ona i je), bohužel se opět vracíme k tématice podfinancované institucionální péče, která nemá prostor zabývat se individuálními lidmi, na všechno tak existují jasně dané škatulky, od kterých se následná péče odvíjí. Ocitá se tak v pasti vlastního těla i vlastního domova. Martina se cítí zrazená světem a jediný člověk, který ji nabízí útěchu a pocit zadostiučinění je právě její dcera, která se bohužel v několika momentech ocitá v pozici toho moudřejšího a dospělejšího navzdory tomu, že ze světa kolem sebe neměla šanci příliš pochopit a poznat. Je ale nutné brát v potaz fakt, že Janino chování vůči své matce (respektive důvěra a upřímnost) má největší vypovídající hodnotu právě o Martině, tudíž skutečně nejsme v pozici toho, kdo by rodinné poměry mohl jakkoli odsuzovat. Z dokumentu je naopak patrné, jak upřímný vztah mezi sebou hlavní aktéři mají. Jana je v blízkosti lidí, mezi kterými se nebojí mluvit o svých potřebách a tužbách, což je velmi důležitý aspekt pakliže jsme do konce života přímo závislí na svém okolí. Dokument je srozumitelný a jasný, atmosféra je nezvykle optimistická a v závěru může divák přát pouze štěstí všem hlavním aktérům. (17.01.2023)

Osud sa s nimi nemaznal, ale napriek tomu ide z filmu veľa optimizmu. Až toľko, že sa to zdá až neuveriteľné, a zdá sa, že alkohol je v tomto prípade takmer nevyhnutnou súčasťou života, inak by sa to nedalo zvládnuť. Film je spracovaný tak, ako sa to v tomto špeciálnom prípade dalo, ale niektoré scény sa mi zdali nadbytočné. (15.03.2022)