Nikdo se nebude smát

Ťažký má údel ten, kto nedokáže klamať. Vytvorte takúto postavu a máte v nej ihneď synekdochu celej spoločnosti. Je kladom filmu a záporom spoločnosti dnešnej, že sa rokmi stal Nikto se nebude smát filmom nadčasovým. Len už v barákoch nechodia len tak z ničoho nič susedia k sebe na kávu. Keď sú ale aj tak pokryteckí, tak je to možno aj lepšie. Hlavne ale treba každého cestou do práce pozdraviť, aby vás aspoň za to nikto nemohol ohovárať. (04.10.2016)

Domnívám se, že Kunderova povídka a v menší míře i Bočanův film se nesoustřeďuje ani tak na poměr individualisty k obci (nebo jinými slovy řečeno: na krizi mezi člověkem, který by chtěl žít zodpovědně, s nejvyšším nasazením a s vůlí vědomě a bytostně být a tvořit, sám za sebe a pro jiné, s těmi, kteří se spokojili s přežíváním v uniformním, nezodpovědném stádu, jako neobětující se oběti, které sice vládnou gramatikou, ale nadosobní hodnoty – a co hůř i vkus – jsou jim cizí), jako právě na tu klíčovou otázku osobní zodpovědnosti, od níž se odvíjí i další cenné povahové vlastnosti či schopnosti: odvaha, láska, vůle a víra. Ničeho z toho se ale ústřednímu hrdinovi (antihrdinovi) nedostává. Dav, který polarizuje, v sebe vstřebal beze zbytku, a proto jej také převažuje – a dráždí. Již tím, že ukročí ke lži namísto, aby otevřeně vyslovil svůj kritický soud, jej diskvalifikuje. Ale tento drobný, a do té nejtrapnější směšnosti rozmazávaný incident jen zhmotňuje touž mazlavou špínu, na níž si vystavěl svou odbornickou existenci fachidiota, ba vlastně: i celý svůj dospělý život, v němž se ocitla dívka. Její nahodilou krásu deformuje, jak se systematicky zraňuje o sebestředného kunsthistorika – a jak se bezostyšně nudí. Nuda zde není kouzelnou maskou (a okovy) dandyů, ale koncentrací na tikot hodin, nekonečně trasující dráhu ke smrti. Historika umění od ní odvádí jen ono existenční ohrožení, když jej nezačne mlít ochočený režim, ale příbuzné, jen méně výřečné hovado. Film selhává jen tím, jak umanutě začne polaritu mezi sledujícími a sledovaným rozvíjet a prohlubovat, čímž daného vědce heroizuje. Jako by měl na zbabělost právo každý a jako by šlo selhání přiřknout strachu před zideologizovanou společností, totalitou. Jako by bylo legitimní prospěchářsky týt z míst, která zůstala prázdná po těch, kteří se odmítli přizpůsobit. Heroizaci pochopitelně nahrává samo obsazení: Kačer je jako vždy fotogenický a odpustit se mu dá snad cokoliv včetně lži a pokrytectví, debutující Štěpánka Řeháková je žena ve všem, co ženu ženou činí (a ničí a posvěcuje) – a vše okolo se jen životu podobá, tak je snadné polarizovat falešnou obec falešnými osobnostmi. Ale dost o tom. Nakonec musím ku prospěchu povídky i filmu vzpomenout svého nejranějšího, ještě gymnazijního zážitku s ní: příběh přizpůsobivého kunsthistorika mnou natolik otřásl, že jsem nikdy nepřistoupil na žádný kompromis a nikdy ani náznakem nehájil, čemu jsem nevěřil. A vždy mi to bylo ku prospěchu, i když jsem dlouho před čtyřicítkou předčasně zešedl. (03.02.2019)

Formálně jde rozhodně o velmi zajímavý film, který na první pohled zaujme výtvarně působivou kamerou, bezchybnými hereckými výkony, hutným postižením atmosféry padesátých let (jakkoli se příběh odehrává v letech šedesátých) včetně množství přesně odpozorovaných drobností a malých absurdit z tehdejší každodennosti. Bočanova režie je jistá a zároveň velmi vynalézavá, ovšem ve srovnání s tehdejšími Formanovými či Passerovými filmy neobstojí. Je konvenčnější a místy dokonce trochu nudí. V kontextu filmů "České nové vlny" jde spíše o průměrný, jakkoli kvalitní a přínosný filmový počin... Kromě univerzální poučky o tom, že "lhát se nemá" je film především reflexí padesátých let, kdy se pod taktovkou komunistických mocipánů stala lež a přetvářka hlavní "zbraní" v "odhodlaném boji" za "naše nové a lepší zítřky". Podobně jako mnoho jiných filmů z daného období je ovšem, vzhledem k okolnostem pochopitelně a příznačně, nikoli otevřenou kritikou, ale rafinovanou alegorií, která je sice ideologicky nenapadnutelná, ale přitom pojmenovává mnohé velmi otevřeně a naprosto čitelně. Z tohoto hlediska jde nejen o pozoruhodný hraný film, ale také o zajímavý dobový dokument, dobře ilustrující co a jak ještě bylo a co a jak už naopak v té době nebylo možné veřejně říkat... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: Nathalie, triatlet, Slarque, vok, Morloth, Marthos, insurgentes (18.09.2010)

Nejlepší film o tom, že lhát se prostě nemá. Nesmyslnost a vlastně zbytečnost hrdinových počátečních banálních účelových lží ho nekazí, naopak pěkně umožňuje vnímat ho jako tragickou frašku o lži jako fenoménu (jehož různé formy jsou ve filmu všude a nejde jen o hrdinovu spirálu), takže nevychází buď jako pouhá moralita nebo jako pouhá hra o obludných důsledcích zanedbatelných příčin nebo pouhá bajka o srážce s blbcem nebo pouhé pranýřování společenských (a odtud narážkově politických) poměrů, jakkoli tím vším tento film také je. Režisér sice nejspíš tyje z práce tvůrce předlohy, resp. z jeho posedlosti dokonalou a dokonale provedenou koncepcí vlastních literárních děl, ovšem bez ohledu na předlohu (kterou ostatně neznám) vytvořil krásný film. Bočan evidentně patří k tvůrcům, s nimiž se s příjezdem ruských tanků muselo stát něco hrozného. Komentáře: Ony, Matty, Šandík (jemuž ovšem doporučuji Bočana s Formanem a spol. prostě nesrovnávat a nudu si prostě zakázat). Vysoce vyvinutý smysl pro vypíchnutí hlášky, která nesmí zapadnout, tradičně prokazuje NinadeL, zatímco mchnk nabízí výstižná slovní spojení ("stereotypní cynik a kunsthistorik, volnomyšlenkářská slečna, která má jasný profesní cíl, veřejné schůze, předsudky a jeden otravný grafoman" a "maloměšťáctví a soudružství dohromady"), nad druhým z nichž, jakkoli zní banálně, stojí za to se hlouběji zamyslet (nikoli z hlediska etického, ale čistě historického a sociologického). (18.08.2016)

Trojgenerační absurdní moralita, která je vůči manuálně pracujícím (a vždy všechny bedlivě sledujícím) soudruhům a soudružkám stejně sžíravá jako k elitářským intelektuálům a povrchní mládeži. Od drobného úhybu jednoho zpohodlnělého muže film graduje k celospolečenské kritice chorobného egalitářství, pokrytectví a závisti (čím se liší od úžeji zaměřené předlohy). Debutující Bočan prokazuje svůj talent dobrat se podstatného skrze drobnokresbu, když závažnost vyprávění stupňuje za užití nenápadných významových posunů (zprvu komické šmírování je později nemilosrdně obráceno proti Klímovi, z vizuálního gagu s vyšlapanou cestičkou se stává metafora lidské přizpůsobivosti). Zarážející pro mne byla pouze epizoda z mládežnického klubu, prezentující socialistickou mládež na způsob některých dílů Majora Zemana nebo normalizačního krimi Mravenci nesou smrt. 75% Zajímavé komentáře: Nathalie, gudaulin, Amputace, peetriss (12.04.2013)