The Return of the Prodigal Son
The Return of the Prodigal Son
Režie:
Evald SchormScénář:
Evald SchormKamera:
František UldrichHudba:
Jan KlusákHrají:
Jan Kačer, Jana Brejchová, Jiří Menzel, Milan Morávek, Dana Medřická, Anna Lebedová, Antonín Lebeda, Jiřina Třebická, Jiří Kylián, Nina Divíšková (více)VOD (1)
Obsahy(1)
O člověku, který postupně začal v životě ztrácet sebezáchovnou imunitu proti všemu nepravému, nemravnému, polocharakternímu, co se tváří tak nevinně, samozřejmě a normálně; začal si to připouštět právě jako nepravé, nemravné a znehodnocující lidský život. Přestal to považovat za normální - a v tom okamžiku se ocitnul v konfliktu se sebou samým a se světem všech "normálních" lidí okolo sebe. Modelovost prostředí a situací, alegoričnost záměru i řada scén je zdánlivě popřena dokumentaristickou věrohodností obrazového zpracování. V rovině podobenství se pohybují stylizované postavy, pojmenované křestními jmény herců. Odloučení a uzavřenost zdůrazňují převažující interiéry, záběry pozorování světa přes sklo, symbolika oken. Z jemných náznaků gest a pohybu, často i z existenciálně křečovité herecké akce se dozvídáme o myšlenkách a duševním stavu hrdinů, o jejich osamocenosti a existenciální úzkosti, neschopnosti živé, upřímné mezilidské komunikace. Svět Evalda Schorma hledá dobro, lidskost, pochopení a toleranci. Ve filmu debutoval vynikající český kameraman František Uldrich. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (75)
"Aha... takže tohle je něco jako trest - musím si odsedět sám sebe." Ing. Šebek "zavřel dveře" před světem, manželkou, přáteli a je v sobě sám ("Každý toho tolik potřebuje, ale nikdo nechce nic dát..."). Po nevydařeném pokusu o sebevraždu se okolí ptá "proč?", má přece všechno. On sám však nezná důvody. Nosí neustále černé brýle, signalizující jakousi světloplachost, či chtění zůstávat v pološeru, bez jasných kontur reality. Až později, při návštěvě pracoviště před opětovným nástupem, vyjde najevo, že odmítá jakékoliv kompromisy v práci i v životě. Každý, s kým po propuštění z psychiatrie vstoupí do kontaktu, ho pozoruje, bere ohledy, je opatrný, dává si (i na něho) pozor, manželka ho přesvědčuje o své lásce, o obětavosti (?!) (rozchod s milencem-rodinným přítelem), a i tak - neumí a nechce žít. Částečně mu rozumí žena primáře, která s ním jeho pocity i rezignaci na život sdílí, nepohrdá ním, a ač jsou velice blízko k intimnímu vztahu - nestane se tak a vše (až na pár doteků) zůstává v platonické rovině. Necítí se být nemocným, tedy z oddělení utíká, ale v reálu trpí syndromem zbytečnosti. Takže i útěk i návrat nejsou pro něho životní alternativou... Jan Kačer pro mně ztělesňuje 60. léta, kdy se československá umělecká a tím pádem i filmová tvorba částečně začala nadechovat a dávat najevo své vnitřní umělecké pocity. Není možné (ani zde) ignorovat Danu Medřickou - Paní Herečku, s hlubokou vnitřní krásou, obrovským talentem, autentičností hereckého projevu. Film Návrat ztraceného syna, to je Dilema: Je vlastní existence, či neexistence vyjádřením absolutní svobody jedince? Na tuto (ač nepoloženou) otázku najdeme ve filmu i odpověď: "Žít a neustále o tom vědět..." ()
„Zlobíš se?“ „Pomohlo by ti to?“ Na začátku filmu se nám dostane klamného upozornění, že „život takový není.“ Bohužel ale je. Úvaha nad samotou, láskou a tím „něčím“, co dělá z existence život, a co tolika lidem chybí. Mrazivě přesný Jan Kačer a perfektní Jana Brejchová. Dana Medřická mě ovšem dostala ze všech nejvíc. Zato téměř neznámý herec Milan Morávek se mi vůbec nelíbil. Text odříkával, jakoby ho četl, a ke škodě svojí- jinak dobré- postavy byl velmi nevýrazný. „Ta vaše profesionální laskavost, to je ten nejhorší cynismus.“ Film klade zajímavé otázky, ale režiséra ani nenapadne byť jen naznačit odpověď. Dvě nejlepší scény: stojka a pracovní večírek. „Věříte vůbec něčemu?“ „Věřím, že člověk má jednat podle svého přesvědčení a neohlížet se na následky.“ „A jste toho schopen?“ „Ne.“ ()
Nejvyhrocenější Schormova autopsie. Nélítostná studie člověka v mezním vyšinutí a zároveň krystalicky čistá scénáristická práce nacházející adekvátní vyjádření v nervózní režii. Přísná, ale spravedlivá Schormova osobnost vypovídá ve svém asi vrcholném díle o křehkosti lidské psychiky vstříc mocensko-politickým mechanismům. Jan se pokusil o sebevraždu, a proto skončil na psychiatrické klinice. Jednoduchá kauzální řada vyvolává mnoho fatalních konotací existenciálního rázu. ()
Tak nevím. Pan Schorm, při vší úctě k jeho dílu, bude pro mne asi nestravitelný. Proč byla tato konina natočena, to věru nechápu. Někde je chyba. Překvapil pan Suchřípa, ale jinak je to na usnutí. ()
Jakoby Návrat ztraceného syna byl pokračováním Každý den odvahu. Opět Jan Kačer a Jana Brejchová. Jenomže tentokrát už to hrdina nezvládá a střídavě se ocitá v léčebně a mimo ni. Na jednu stranu v ní být nechce, ale působí, jako by právě v ní se cítil nejbezpečněji. Před branami nechal všechny starosti, svět zůstal tam. Zajímavé je, že ani dnes není něco tak svobodné jako je sebevražda provedeno bez následků, pokud nejde k jejímu naplnění. V tom nehraje roli socialismus či demokracie, svobodnou sebevraždu nelze provést aniž by vás společnost o ni zároveň následně nepřipravila. Evald Schorm tentokrát natočil film, který se neomezuje pouze na společenské změny a jejich vyrovnání se s tím, ale hlavně jako psychologickou sondu do duše člověka. A je to náročná sonda a ne pro každého. ()
Po obsahové stránce je to bomba. Formálně mě to nevzalo. ()
Mohl to být opravdu dobrý film o existenciální tísni a bezvýchodnosti lidské samoty, ale na to aby to se mnou opravdu pohlo byly postavy zahrány příliš civilně.Jediné plus byla struktura filmu, takříkajíc bez konce i začátku. ()
Mladý Kačer je zajímavý, ale jinak ten film je moc dlouhý a nudný a nějak mne nepřijde až tak zajímavý. Hodnocení: 55 % ()
Film právě slaví 50 let. Viděl jsem jej poprvé a vůbec jsem netušil, že i u nás byl v této době natočen film tak psychologicky poutavý a otevřený, jako by byl od Bergmana. Herecké výkony fantastické: - Kačer (hlavní role) - role mu sedla - Brejchová (manželka) a Medřická (manželka psychiatra) - naprosto mě přesvědčili, jako by to byl jejich život - Morávek (psychiatr) - nejdřív mi jeho bezvýrazová mluva neseděla, ale teprve v průběhu filmu mi došlo, že to tak musí být - Lebedovi (tchán a tchýně) - úžasní pokrytci ()
Silný existenciálny príbeh, ktorý akousi vnútornou výpoveďou hlavného hrdinu Jana Sebka, ktorý viac vo vnútorných monológoch či dialógoch s psychiatrom rozoberá svoju neschopnosť žiť s kompromismi čo je manifestované hneď na začiatku filmu pokusom o samovraždu. Zvláštne správanie postáv ešte umocňuje vypráznenosť Janovho života. Jeho manželka ho podvádza hoci tvrdí, že ho miluje a mám pocit, že to ona je príčinou Janovej mizérie a potrebovala by zopár sedení u psychiatra. Psychiatrova manželka má podobné tendencie a dúfa, že vyplní prázdnotu vzťahom s Janom. Jan neschopný nájsť riešenie sa pokúša neustále uniknúť z psychiatrickej liečebne, ale vzápätí je donútený vrátiť sa či už pre svoju neschopnosť žiť alebo z donútenia okolím, ktoré má oňho obavy. Produkcii sa napriek minimálnej angažovanosti podarilo vytvoriť atmosféru zmaru a vyprázdnenia, ktorá presne vystihuje Janov stav a herci svojimi dobrými výkonmi k tomu nemalou mierou prispievajú. ()
Zpočátku filmu jsem myslel, že dostane 65%, ale postupně to byla čím dál větší nuda a už od poloviny jsem se nemohl dočkat konce, takže nakonec hodnota klesla na 45%. Děj mi přišel ale málo propracovaný, stavěl spíš na záhadě a tajemnu než na hlubším psychologickém propracování, jak se snažil tvářit. No a už vůbec nechápu naroubování přeletů stíhaček a vyrojení vojáků v lese. ()
Vynikne zvláště ve srovnání se současnou českou kinematografií. Zde evidentně tvůrcům o něco jde, o postihnutí života, správné postoje, správná slova, upřímné vztahy. Ten návrat k něčemu hlubokému a opravdovému v nás je nadčasový. ()
Ten Jan Kačer, to musel v mládí být hrozný lamač dívčích srdcí a Brejchová s Medřickou byly obě skvělé ostatně jako téměř vždy. Absence jasného dějového oblouku kladla na mou pozornost nárok, kterému jsem nebyl schopen dostát. Citlivý až přecitlivělý intelektuál, kterého Kačer tak přesvědčivě ztvárnil, mi dal vzpomenout na podobně senzitivní osobnost režiséra Pavla Juráčka. ()
Asi jsem se netrefil s náladou ke sledování takové náročné podívané. Příliš mnoho duševní rozervanosti, příběh se vlekl a na novou vlnu by mohly být ty "líbačky" trošku erotičtější... ()
Neviděla jsem moc filmů, které by se zabývaly existenciální frustrací, ale tento je tedy naprosto výstižný.. Lidí, kteří mají podobný problém jako Kačer, je víc, než by člověk řekl, jen o tom nikdo moc nemluví. Vlastně ono se o tom těžko dá někomu povídat. Zvlášť pokud má člověk objektivně všechno a "měl" by být šťastný, ale přesto není a ani sám pořádně neví proč. Co má teda vykládat ostatním, když se zeptají, co se děje? Tuhle "prázdnotu" nebo "hořkost", jak to nazval Coelho v knize "Veronika se rozhodla zemřít", se každý snaží zabít jinak - někdo chlastá, jiný se podřeže, další třeba zahýbá... ale všem prostě chybí NĚCO. Ani Jana Brejchová (mimochodem postava, kterou představovala, mě tak trochu vytáčela) nebyla šťastná, taky jí to něco chybělo. Akorát jak sama vyjádřila, na rozdíl od svého manžela se nepokusila zabít, ale dál se starala o dítě a domácnost. Neříkám, že byla vzor ctnosti, ale nevzdala se zodpovědnosti, kterou měla. To Kačer udělal. Já osobně sebevraždu neodsuzuju, věřím, že pokud to člověk udělá, tak proto, že je mu fakt mizerně. A kdo si kdy neřekl, jak krásné by bylo nemuset na nic myslet a nic necítit? Co se zodpovědnosti týče, tak ono je sice pěkné o ní povídat a poučovat druhé, ale zajímalo by mě, kdo z těch, co tu o ní psali, podle toho skutečně žije a nikdy od žádné své zodpovědnosti zbaběle neutekl. A je takový rozdíl, jestli se člověk chová nezodpovědně za života nebo se zachová nezodpovědně tím, že spáchá sebvevraždu? Vždy tím někomu ublíží. A pokud ublíží sám sobě, je to jen jeho volba a jeho právo. Je to prostě o tom, že člověk chce žít jinak než žije. A někdo má tu sílu a odvahu to změnit a třeba se i kvůli tomu zachovat jinak, než se od něj očekává a někdo ji nemá a zabije se. Například Kačer mohl sebrat ženu a dítě, odstěhovat se od jejích příšerných rodičů, zkusit si najít jinou práci... Otázkou je, jestli to neudělal, protože by to bylo moc namáhavé nebo jestli byl přesvědčen, že by se tím nic nezměnilo... No nejvíc tragický z celého filmu mi stejně připadal psychiatr... Sám totálně vyhořelý a rezignovaný na vše, ale pořád dál na svém místě, v roli toho, od kterého se očekává pomoc a předpokládá se, že on sám ji nepotřebuje. ()