Reflection
VOD (1)
Obsahy(2)
Uvahy o životě se záběry z nemocnice a výpovědmi lékařů i pacientů. (oficiální text distributora)
Recenze (15)
Evald Schorm, slavnější pro své hrané filmy, se v tomto nedlouhém dokumentu snaží o „odraz“ hlubokých lidských tužeb tváří v tvář nemoci a smrti. Protože stejně jako štěstí vyzývá k rychlému uchopení a okamžitému prožití, utrpení nutí člověka naopak k větší kontemplaci, k přemítání nad vlastním životem. Je to prostor, který ve své bezútěšnosti vede k přehodnocování minulosti a předjímání budoucnosti. Je snad nemoc nějakým symbolickým následkem za činy, které jsme spáchali dříve? Využili jsme čas zdraví opravdu dobrým a aktivním způsobem? A jaký způsob je vlastně aktivní a dobrý? Co je podstatnější – užívat si života, nebo ho sdílet s druhými? A co je větším prokletím – je to skutečně smrt a nebo spíš život, který je plný samoty? Velmi podstatné existenciální otázky jsou pak doplněny výbornou Schormovou režií, skvělou hudbou a silnými symbolickými obrazy. ()
„Bolí to moc? Tak ono to přejde.“ Tento dokument mi přijde zvláště nevyrovnaný. Na jedné straně je zřetelná přítomnost dobové ideologie (tj. i čistě vědecký přístup, život zkrátka končí smrtí, tečka) zvláště v monolozích doktorů, některá nijak objevná moudra a otravné (jak obrazem, tak zvukem) zkoumání lidské mozkové aktivity, za to všechno palec dolů. Ale na straně druhé se film od nudného začátku začne zaobírat čím dál víc zajímavějšími tématy (vrcholí řešením sebevražd) a některé myšlenky (spíše ze strany pacientů) rozhodně stojí za to (např. sobeckost lásky, zločin v podobě pěstování strachu v člověku a jiné). Plus vidím i ve vytváření té stísňující a depresivní atmosféry. Ve výsledku mi to hází slabší 4*. ()
"Život je potřeba žít v takových dnotěsných úsecích. To znamená - každý den, každý úsek života zároveň v sobě obsahuje uspokojení, cíl, smysl a jestliže člověk ten smysl přítomného okamžiku nedokáže do toho přítomného počínání, do té přítomné práce, když to do toho nedokáže vložit, tak v takovém případě už je to rozhodně kriterium člověka, který kandiduje na psychoneurosu." ()
V uzavřeném černém sále by to mělo působit ještě i jinak. // Mnohovrstevnatost vybízí k opětovnému, již ne na pocity ale na strukturu soustředěnému shlédnutí. // Onen tehdejší černobílý materiál dělá polovinu úspěchu; chápu, že dnešní dokumentaristé používají digitál (je to levnější), ale mrzí mě, že se nikdo z českých či slovenských (anebo je, bratry, budu muset ještě líp prostudovat) autorů neodhodlá jít ve stopách tohoto metafyzického a komplexního stylu Schorma, Špáty, nebo třeba Hanáka (Obrazy starého sveta) - tato díla jsou rovněž lyrikou, výtvarným vyjádřením, hloubkovou esejí. ()
Podruhé a z 35mm - definitivně nejintenzivnější dokument, jaký jsem kdy viděl. ()
Když člověk vážně onemocní, najednou se mu změní žebříček hodnot, začíná přemítat nad smyslem života, má potřebu se vypořádat se strachem ze smrti. V takových chvílích si zpravidla uvědomíme, že život a zdraví je na světě to nejdůležitější. Na druhé straně ale existují lidé, kteří zdraví jsou, přesto však si chtějí sami dobrovolně život vzít. Na tyto ne tak úplně medicínské otázky nechává Evald Schorm hledat odpovědi lékaře a pacienty jedné nemocnice. ()
V první polovině dosti těžkopádné a strojené se spoustou přemoudřelých monologů lidí od doktorského fochu. V téhle části to zároveň dokument připomíná víc (větší množství mluvících hlav a zachycených rozhovorů z nemocničního lůžka). Teprve druhá půlka má opravdové grády. Obraz a zvuk se definitivně oddělí a fungují spolu v kontrapunktu. Tahle část, kde lidé (jak se domnívám, pacienti po neúspěšné sebevraždě) mluví o smyslu života, mnohem víc připomíná filmovou esej, podobnou Špátovu Největšímu přání. ()
Tak zde jsou pacienti moudřejší lékařů, neb lékaři zde většinou říkají jen všeobecnosti, nota bene ovlivněné dobovou ideologií, a možná mluví tak očekávatelně všeobecně "moudře" i s ohledem na svou image. Ale pacienti jsou na tom tak, že už je jejich vlastní image nezajímá, ti se snaží opravdu něčeho dobrat. Jako herce jsem Evalda Schorma viděl jen v Žertu, a již tam mne napadlo, že by s tou svou vnitřní vážností mohl hrát Tomáše ze Štítného nebo nějakého tajného evandělíka přežívajícího rekatolizaci v zapadlém koutě Vysočiny a v noci u svíčky přemítajícího nad kralickou Biblí. Tenhle dokument mi to jen potvrzuje. ()
Monolg dívčiny co si sáhla na život,hodně mě to zasáhlo, takového člověka bych si přál mít za přítele 🙂 Nejvíc si cením asi přátelství, to asi jsem došla k názoru že to je jediná hodnota vůbec mezi lidma. Teda nikoliv tedy láska myslím přátelství. Proč ne láska? Láska se mi zdá sobecká. Tak jaký přátelství? Takový svobodný na stejné úrovni naprosto nezávislý, ale přitom maximální, já nevím já jsem na to snad mladá já pořád hledám co lidi drží nad vodou, to nemůžu pochopit. Někdy si myslím že snad to že nepřemýšlí, že jsou prostě jenom jako nějací živočichové protože živočichové ti si žijou, aniž by to věděli. Ono je to lepší být sama, než než s lidmi s kterými bych měla nějak trpět, to je takový přehnaný a velký ale to že mě to otravuje mluvit, otravuje no… Kdyby se dalo najít něco, já myslím že by to šlo, nějaký přístroj který by navodil frekvence mozku na frekvenci toho druhého, takže by ses nemuselo mluvit dalo by se to sdělovat nějak přímo, protože ty slova jsou často nevhodný já to tak pociťuji... ()
Z medicínského hlediska je smrt zastavení všech životních funkcí. ()
Dokument Evalda Schorma, který anketní formou podává zamyšlení nad smyslem života, smrti a dalších skutečností. Lidí se ptá v nemocnicích a to jak samotných pacientů, tak i lékařů a sester. Tyto rozhovory se prolínají s léčbou nemocných, různých operací, tak i záběrů na socialistické zdravotnické prostředí 60.let. Velmi depresivní a pochmurný film, k čemuž hodně pomáhá černobílý formát snímku, který je ale svým podáním a obsahem velice kvalitně natočen. ()
80 % (Ci 03/2008) ()
Silný meditativní zážitek na téma života a smrti, který vedl dialog s mými niternými pocity. Zbytečné o téhle dokumentární eseji zdlouhavě psát, protože na každého asi bude působit trochu jinak. ()
vy si ze mne děláte prdel, pane Schorm! jen tak mimochodem vložený závěr třetího Mahlera ve vašem závěru mne dostal na kolena (obrazně). no fakt jsem po pár tónech věděl, jak to zkončí, a byly i slzy (bez nadsázky). vy si snad ze mne děláte prdel. myslim, že to je DG307, kdo zpívá "jaký je smysl života". a jestli jste se na to ptal a šel hledat odpověď do nemocnice - NA PSYCHIATRII?!?! vy si snad ze mne děláte legraci! ()