Kundun

Film o vnitřní i vnější izolaci (člověka/národa), čistých ideálech i naivitě a o plynutí času, kdy se akt agrese jeví dříve či později jako nevyhnutelný. Těžko lze postavě Dalajlámy vyčítat pasivitu, která vlastně vychází z podstaty jeho vlastní existence tibetského duchovního vůdce. Výjimečná kamera Rogera Deakinse a hudba Philipa Glasse. (08.09.2014)

3* Sice je na filmu vidět kupa vynaložené práce a peněz, ale narozdíl od většiny zdejších hodnotících uživatelů mě emočně moc nezasáhl, i když je mi jinak buddhismus hodně blízký. Pro mě je to jen obrazově půvabný a výpravný životopisný film o dospívání Dalajlámy. Tragédii zničení samostatnosti a svébytnosti Tibetu je tu předvedena důkladně a výstižně, ale i tak musím přiznat, že jsem se občas dost nudil. Sám jsem byl překvapen, že později zkouknutý Sedm let v Tibetu mi byl bližší. [ PŘÍBĚH: 2 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (17.06.2015)

Scorsese by se měl na tento typ filmů jednou provždy vysrat a zakotvit to čistě mezi mafiány. Opět nesmírně zdlouhavé a těžce nezajímavé pojetí. Oceňuji, že se člověk prostřednictví filmu seznámí blíže s tradicemi Tibetu a jejich pohledem na svět, a to do doby dokud průmyslová Čína nezaznamenala jejich vědeckou zaostalost a neudělala si z Tibetu svoji děvku. Opravdu smutný osud jedné nesmírně zajímavé země. Film je bohužel zajímavý výhradně z historického hlediska. Koukat se dvě hodiny jak se páni poklonkují vyvolenému dítěti nebyl zrovna vrchol zajímavosti. S buddhismem sympatizuji, s Dalajlámou bych neměl problém zajít na pivo, ale tento film mě tedy dvakrát nenadchnul. (19.08.2018)

Tenhle film sere mramor. Je to autorizovaná biografie mládenečka se stříbrnou lžičkou v prdýlce. O životě Tibeťanů neříká nic. Sled aranžovaných scenérií nevyvolává žádný pocit, navíc otravuje nevkusná a pitomá hudba Phila Glasse. --- Nic nepotřebujeme méně než připomínat si tragédii Tibeťanů. Ví o ní každý. Dalajláma je popkulturní hvězdou prvního řádu. Tisíce salónních radikálů celého Západu mají jeho obrázky nad postelí, po tuctech pálí vonné tyčinky, horují pro vegetariánství, propagují nenásilí ke všemu od kosatky po virus eboly a příležitostně flirtují s buddhismem, ať už si pod tím představují cokoli, protože normálně vyznávají Maovo „náboženství je jed“. (Podobně mylné je nadšení pro krásy Tibetu vyjádřené mnoha zdejšími uživateli: točilo se v Kanadě a v Maroku.) --- Popularita Tibetu se neodvíjí od jeho znásilnění, nýbrž od jeho mystické, a povýtce mýtické, pověsti. Znásilněných národů je spousta. Třeba jen v Číně: kolik obdivovatelů Jeho Svatosti dokáže jmenovat, tím méně vybavit si něco z kultury a dějin národů žijících na severozápad, severovýchod a jihovýchod od Tibeťanů? A přitom Ujgurové, Mongolové, Iové, Hmongové, Čuangové a další mají s maoismem a čínským šovinismem zkušenosti velmi podobné. Neštěkne po nich ani pes. --- Vlastně nemáme šanci se dozvědět, jakým člověkem dalajláma skutečně je. Jsem ochoten připustit, že v osobním životě je to příjemný a kultivovaný chlapík, i když pravdu v tomto ohledu se od žádného Ládi Špačka určitě nedovíme. Zaslouží politování za to, že nikdy neměl příležitost jednat ze své svobodné vůle. Nikdo neví, co by dělal. Že to s takovým profilem dotáhl až na Nobelovu cenu, to jen ukazuje, jak slabomyslně své ikony volíme. (09.08.2013)

Vzhľadom na podmanivú Glassovu hudbu a opojnú Deakinsovu kameru je vlastne až ľúto, že vo mne Kundun s výnimkou poznania, že Tändzin Gjamccho je úžasná osobnosť, nezanechal skoro nič. Scorsesemu nemožno uprieť snahu, ale nedostatočne dramaticky vystavaný príbeh ma strhnúť nedokázal. Aj keď je mi jasné, že meditatívnejšie naladeným divákom absencia akéhokoľvek prikrášľovania vadiť nebude. A ja im to neberiem. (17.01.2014)