Kundun

Tak, ako sa u niekoho vytvorili spojenia Japonsko-Hirohito, Čína-Mao, Kambodža-Pol Pot atď., tak sa u mňa vytvorilo spojenie Scorcese-dlhočizné filmy. Nepopieram, že sú medzi nimi aj vynikajúce, ale všetky sú dlhšie, než aké mohli byť, mať tak poruke nožničky. Kundun mi naopak pripadal krátky a svedčal by mu názov Mladosť Dalajlámu. V neúmernej dĺžke sa zaoberal pomerne krátkym obdobím Dalajlámovho života. Tým sa vytvoril priestor pre nábožensko-etnografický obrázok Tibetu, niečo, čo by som bez Dalajlámu vnímal ako produkt National Geographics. Prednedávnom som videl film o apologétovi nenásilia - Gándhím. Dalajláma mi vyznel skôr ako apologét nerozhodnosti. Bol a je symbolom Tibetu, ale jeho reálna politická sila spočíva v tom, že ho vždy niekam pozvú, ak chcú nasrať Číňanov. A ako sa Tibeťanom žije desiatky rokov po Dalajlámovom exile, to sa z tohto filmu nedozvieme. (23.05.2018)

„Násilie nie je nikdy dobré. Nenásilie si žiada dlhý čas.“ – „Ešte máme čas, vaša svätosť?“ Nečudoval by som sa, ak by to niektorí diváci považovali za najlepší Scorseseho film. Mám rád opulentné a dlhé historické kúsky typu Posledný cisár, Misia, Hráči na vinici Pána alebo Malý Budha, takže som si prišiel na svoje. Ak niekomu vadí pomalé tempo, nech si pozrie Transformers 4. Ukážkovo presný kasting, skvelá výprava (bodaj by nie, stálo to 28 miliónov a na honoráre šla minimálna čiastka z rozpočtu, keďže tu nehrá nikto slávny), skvelé kostýmy, skvelé scény, ukážková kamera Rogera Deakinsa a k tomu scenár Melissy Mathison, bývalej manželky Harrisona Forda. Taký ten typ filmu, pri ktorom neviete, čo napísať, ale jedno viete. Že sa vám páčil. A to tak, že veľmi. Uhrančivé. (03.09.2020)

Tenhle film sere mramor. Je to autorizovaná biografie mládenečka se stříbrnou lžičkou v prdýlce. O životě Tibeťanů neříká nic. Sled aranžovaných scenérií nevyvolává žádný pocit, navíc otravuje nevkusná a pitomá hudba Phila Glasse. --- Nic nepotřebujeme méně než připomínat si tragédii Tibeťanů. Ví o ní každý. Dalajláma je popkulturní hvězdou prvního řádu. Tisíce salónních radikálů celého Západu mají jeho obrázky nad postelí, po tuctech pálí vonné tyčinky, horují pro vegetariánství, propagují nenásilí ke všemu od kosatky po virus eboly a příležitostně flirtují s buddhismem, ať už si pod tím představují cokoli, protože normálně vyznávají Maovo „náboženství je jed“. (Podobně mylné je nadšení pro krásy Tibetu vyjádřené mnoha zdejšími uživateli: točilo se v Kanadě a v Maroku.) --- Popularita Tibetu se neodvíjí od jeho znásilnění, nýbrž od jeho mystické, a povýtce mýtické, pověsti. Znásilněných národů je spousta. Třeba jen v Číně: kolik obdivovatelů Jeho Svatosti dokáže jmenovat, tím méně vybavit si něco z kultury a dějin národů žijících na severozápad, severovýchod a jihovýchod od Tibeťanů? A přitom Ujgurové, Mongolové, Iové, Hmongové, Čuangové a další mají s maoismem a čínským šovinismem zkušenosti velmi podobné. Neštěkne po nich ani pes. --- Vlastně nemáme šanci se dozvědět, jakým člověkem dalajláma skutečně je. Jsem ochoten připustit, že v osobním životě je to příjemný a kultivovaný chlapík, i když pravdu v tomto ohledu se od žádného Ládi Špačka určitě nedovíme. Zaslouží politování za to, že nikdy neměl příležitost jednat ze své svobodné vůle. Nikdo neví, co by dělal. Že to s takovým profilem dotáhl až na Nobelovu cenu, to jen ukazuje, jak slabomyslně své ikony volíme. (09.08.2013)

Uznávám kvality Kunduna, ale vždy pokud se Scorsese pouští na tuhle spirituální linku, tak se nikdy nepotkáme. Je tomu tak i zda a mohu tak maximálně kvitovat, že je Kundun velmi pěkně výpravně zpracovaný život poslendního Dalajlamy, se všemi specifikami Tibetu, které se k tomu váží. Život Dalajlámy také odráží historické a společenské změny úzce se dotýkající vztahu s Čínou. Přestože všichni zúčastnení jsou neherci, tak musím uznat, že by mě to ani nenapadlo. Jeden z těch slabších Scorseseho filmů, i když své kvality má a kdo chce, tak si je najde. (25.09.2020)

Takže ako vyzerá ten náš nepriateľ? Bue to netvor s rohami? Ani náhodou, vyzerá rovnako normálne, ako Dalajláma sám. A najhoršie na tom je, že takí sú najhorší. Ako my. Scorsese ale neobviňuje iba Čínu, nečinnosť z rady západných mocností iba dokazuje, že pokiaľ za našim bojom za západné hodnoty nie sú nejaké tie materiálne záujmy, je nám zachovanie demokracie niekde kvázi mimo civilizácie jedno. Na pôde vyše dvoch hodín bohužiaľ nie je priestor na podrobnejšie rozobratie situácie, Scorsese tak radšej ako s potenciálnymi vysvetľovačkami pracuje s filmovou rečou. Šalamúnsky, alebo až budhisticky premyslený ťah. Len mi potom nie sú niektoré faktografické veci úplne jasné. (15.08.2016)