Paragraf 224

Osobní zkušenost Jiřího Křižana ze ztráty rodiče a nevinně odsouzeného se hluboce vepsala do jeho tvorby. Podobný motiv můžeme najít i v Outsidrovi či v Pasáčku z doliny. Z filmu je patrná svázanost cenzurou, ale přece se podařilo, aby probleskl lidský příběh malého sportovce a jeho blízkých. To, co se z dnešního pohledu může jevit jako slabý čajíček byl ovšem v době vzniku poměrně odvážný počin. Kritika společnosti není tak přímočará a vyhraněná jako třeba v Tiché bolesti, ani nejde do větší rozehrávky lidských vztahů jako v pozdějším snímku Prodloužený čas. Řadí se tak mezi další kousky osmdesátých let, která starší generaci něco připomenou a tu mladší již nemají čím oslovit. (19.05.2015)

Překvapivě solidní dějová linka, kterou však sráží až k zemi katastrofální herecké výkony prakticky všech zúčastněných v čele s Kemrem. Režisér se ovšem taky vyznamenal, když zapomněl toto drama opatřit alespoň náznakem nějakého dramatu či napětím a divák si tyto základní atributy musí dotvářet sám. Nesouhlasil bych však úplně s textem distributora - ideologicky byl tento snímek vybaven pouze nezbytně, spíše svými reáliemi než prvoplánově. (30.11.2009)

Smutný příběh to on skutku byl, ale samotná zápletka zrovna dvakrát atraktivní není – to však neznamená, že by byla špatná. Bylo mi líto hlavně toho malého kluka – který trpěl nejen smrtí matky, vydíráním spolužáka, ale i otcovými problémy. Tatík svatý nebyl, nicméně se na něj snažili hodit špínu a hlavně se jej nikdo nechtěl zastat. Takhle nějak to vypadá i v reálu, když se mocní a prachatí snaží zahladit stopy a zodpovědnost hodí na nějakého chudáka a lidí vás odsoudí, aniž by znali všechna fakta…Navíc Kemr tam dostal minimum prostoru, tak nechápu tu kritiku na něj... (10.04.2021)

Problémem filmu není doba ve které vznikl, ani jista naivita děje, ani herci a dokonce ani poplatnost režimu. Problémem PARAGRAFU 224 je jeho dramaturgická nevyváženost. Začíná to jako drama o vědeckém soupeření, pak se to mění v rodinné drama, pak v kriminální drama a do toho se ještě přidává ekologické pohnutky, či návrat do kraje dětství. A to všechno v 80minutovém snímku. Sirový nedokázal pořádně uchopit scénář, v jeho možnostech jej doladit (kdo ví co a kdo za ním stál, co v něm muselo být a co ne). Jasně nejpodařenější částí filmu je ona cesta na Valašsko, kterou podniká vedlejší postava (jenž je v ději navíc skoro zbytečně roztažená). Starý mrzout, láteřející na zničenou přírodu, jenž sní o kraji svého mládí a když se tam vrací zjišťuje, že urbanizace a těžení nerostů, spolu s průmyslovým rozvojem je už i tam.A právě ona, cca 10minutová pasáž, je nejpodařenější částí filmu (humor i lidské problémy jsou zde krásně vyváženy). Celkově je Paragraf 224 koukatelným dramatem, které má spousty chyb a nedotažeností. (17.02.2010)

S celkovou naivitou, kterou popsal wosho, musím jasně souhlasit. Celková nevyváženost děje, prokládaná méně než průměrnou režií a s doslova tragickými, dětskými herci. Počáteční ekologické, až revoluční nadšení zmizí a vrátí se jen na moment v závěru, který je chvílemi jak z jiného filmu. Kemr, Švehlík a závěrečný Bartoškův prokurátor v drží průměr. Jinak zde straší klasický Zounarův soudruh náměstek a Petr Hapka se také moc nevytáhl. Rutina a kýčovitost. Oficiální text je v tomto případě překvapivě trefný. (22.08.2013)