Soud boží

„Svědomí, to je jako taková…taková past. Vběhneš do ní, nevíš jak. Sklapne to za tebou, ať děláš, co děláš, nemůžeš ven.“ Hezky to Hejda řekl. A vůbec mě jeho postava společně s představitelem Františkem Kováříkem zaujala, možná vůbec nejvíc ze všech. I to jeho „procitnutí“ mi přišlo tak nějak důvěryhodnější než u Vávry (jinak patřičně nesympatického, ostatně Kreuzmann uměl podat tyhle figury výborně). Pak stojí za zmínku ještě Tréglův roztržitý čtenář románů, ostatní trošku zapadli (dokonce i Šmeral, ale u něj si to vysvětluju nezkušeností, byl to přece jen 1 z jeho prvních filmů). Děj dobře odsýpal, ale čekal jsem hlavně na to, zda se mi potvrdí domněnka ohledně důvodu zastřelení starého Bárty (což se kupodivu nestalo). Trochu překvapil ještě konec spolu s vyvrácením profláklého Čechovova principu ohledně objevení se jisté rekvizity (jen nevím, jestli to bylo opravdu schválně…ale budiž, Horovu předlohu neznám a pídit se po ní nebudu). Celkově slabší 4*. „Terezo, řekni, měla jsi mě někdy trochu ráda?“ - „Mám ráda…všechny lidi.“ (24.02.2019)

František Kreuzmann v životní filmové roli. Díkybohu, protože jinak byl odkázán na různé úlisné obejdy a patolízaly, tohle je jeho satisfakce. Překvapivě dobrý, byť s melodramatickými momenty a postupy, které dnešního diváka úplně neosloví, ale přesto zhlédnutelný se zaujetím. Moje generace má prvorepublikovou černobílou tvorbu zapsanou jako "filmy pro pamětníky" - pod touto značkou byly uváděny snad už za komunismu neškodné společenské komedie, ale Soud boží potvrzuje, že v ČSR vznikaly i vážné a vážně DOBRÉ filmy. Za sebe bych zájemcům o kvalitní dramata z této éry doporučil také: Noční motýl, Bílá nemoc, Šťastnou cestu a abychom byli spravedliví k pobratimům tak i poválečné Varúj!, to je hodně dobré. A nakonec i ten prvorepublikový Jánošík byl povedený... (30.11.2023)

Umělecká kariéra režiséra Jiřího Slavíčka je vskutku pozoruhodná. Tento potomek slavného českého malíře se nejprve vyučil strojním inženýrem, ovšem brzy se v něm probudily umělecké geny a v roce 1929 odjel čerpat zkušenosti do samotné Mekky filmového světa, Hollywoodu. Po návratu působil jako asistent režie, o něco později se uchýlil k vlastní samostatné práci. Soud boží (nebo také Bártova pomsta, jak zní název původní divadelní hry, podle níž byl film natočen), tento dramatický příběh o vině, trestu a hledání spravedlnosti byl velkou uměleckou příležitostí pro tři vynikající herce – Otomara Korbeláře, Františka Kreuzmanna a Světlu Svozilovou. (17.07.2009)

Kategorie "Vesnický román" zahrnuje asi mnoho tisíc svazků, z nichž většina má velmi podobný děj. Přesto jich naše babičky zhltaly za dlouhých zimních večerů bezpočet a nestěžovaly si. I tento příběh o velké nespravedlnosti nám naznačuje, že nakonec je ještě ta boží spravedlnost, na každé prase se voda uvaří a všichni svého štěstí dojdou. Život na vesnici by velmi těžký a člověk potřeboval hlavně víru a naději, aby to všechno zvládl. Film je tedy dost jednoduchý, přímočarý a charaktery postav tomu odpovídají. Přesto všichni herci ze svých rolí vymáčkli maximum. 70% (15.07.2012)

"A jak to dopadlo s tím převozníkem? Špatně! On se nakonec zbláznil, myslel si že je Charon, a chtěl převážet jen pohřby...". Klasické groteskní herectví Václava Trégla, je velmi příjemným osvěžením v jinak docela temném psychologickém dramatu. Foltýnův chystaný revenge po 20. nespravedlivých letech je doprovázený všudypřítomnou vynikající hudbou, bojem s vlastním svědomím či dobrovolným odevzdáním se do ruk osudu. Je také plný lásky k dětem a pochopení, a kdyby se film jmenoval Boží mlýny, byl by název ještě výstižnější. Vše už zde bylo napsáno od kolegů znalců. Skutečně výjimečný film, který mi nezkazila ani úvodní lehoučká naivita. Na závěr. Trest, který Foltýn dostal, bych se dnes dozajista neztratil...spíše naopak. (26.06.2013)