Skalpel, prosím

"Skalpel, prosím" je erudovaný, a také psychologický, film z oblasti lékařské neurochirurgie. Zároveň jde o nevšední poctu československé legendě daného oboru (Zdeněk Kunc). Z filmařského hlediska se filmový opus občas marnivě shlíží v extrémních emocích lidského žití a tlačí na divákovo svědomí i empatii. Naštěstí je těchto obrazových dysfemismů poskrovnu a praktická znalost prostředí převládá. Cílem díla je vyobrazení komplexního stavu bez příkras i v psychické náročnosti a překážkách. Ke zdaru a uznání přispěli nemalou měrou herci a jejich zaujetí pro věc. Hlavní postavou dramatu života je profesor (vynikající Miroslav Macháček), absolutní špička neurochirurgického oboru. Na jeho případě je ukázána složitost i rozporuplnost schopné a uznávané veličiny. Dostáváme se do bilancování i do úvah životní moudrosti. Nejsou jen vítězství, jsou i přešlapy a nedokonalosti. Macháček obtiskl do své postavy skutečný dech života a hlavně díky němu si můžeme vychutnat psychologické hlubiny lidského nazírání na svět. Hlavní ženskou postavou je lékařka Jitka (velmi zajímavá Jana Brejchová), profesorova manželka a jeho nejpevnější opěrný bod v profesním i soukromém životě. Mezi důležité postavy patří docent František Krtek (velmi dobrý Radoslav Brzobohatý), nejschopnější z profesorových lidí, který je nenávratně postižen osobní tragédií. A asistentka MUDr. Volejníková (pozoruhodná Barbara Brylska s hlasem Libuše Švormové), ctižádostivá, nadšená i méně schopná členka profesorova týmu. Z dalších rolí: profesorův laskavý syn Ondra (příjemný Ondřej Pavelka), jeho zatracovaná a nešťastná milenka Helena Vyskočilová (šarmantní Jana Krausová), tichá profesorova asistentka MUDr. Hladká (Emma Černá), mladý a talentovaný lékař Jirka Zelený (Daniel Krcho), zhrzený profesorův kamarád ze studií Míťa Mikeš (dobrý Radovan Lukavský), prostý a trpělivě prosící lesník Josef Uzel (sympatický Štefan Mišovic), bezprostřední Uzlův vnuk Vítek alias Uzlík (zajímavý Jakub Zdeněk), stále vážný primář neurochirurgického oddělení Ruml (zajímavý František Řehák), vnitřně rozervaný prominent (zajímavý Josef Abrhám), obětavá vrchní sestra Elvíra (Jana Vychodilová), nemocná Krtkova dcera Jana (Eva Kulichová-Hodinová), či starý nemocný cikán Carda (Jószef Ropog s hlasem Jiřího Němečka). Filmu se daří nahlížet pod povrch profesních nesnází i úspěchů. Dívá se na situace komplexně z různých úhlů, neodsuzuje, spíše s porozuměním vysvětluje a rozebírá. Psychologická hloubka je úchvatná a předkládá věrohodný obraz zkoumaného prostředí. (21.09.2017)

Nejlepší český film z lékařského prostředí. Největší Svobodovo masterpiece a jeden z opravdových klenotů české kinematografie. Film o naději a také nejhorším pocitu a tím je beznaděj. Zároveň se jedná o skvělou sondáž v životě člověka. Na obrazové stránce je velmi znatelná spolupráce jednoho z našich nejlepších umělců Jana Švankmajera. Jednoznačně 10/10 (06.02.2011)

Skvost!!!!! Absolutně strhující film. Přikoval mě k sobě a nepustil, vyždímal ze mě strašně slz, a ani mu to nedalo tolik práce. Jen si tak plynul a já řvala a řvala. Ať už v slzách, nebo když jsem na konci volala docenta Krtka. Nedokážu si vzpomenout na lepší film z nemocničního prostředí z české tvorby. Pro mě po všech stránkách dokonalost! (15.09.2024)

Když se na to dívám s odstupem času a vlastně poprvé v trochu jiném než dětském věku, působí to na mě jako vitrína tehdejší doby, skoro až surrealisticky zdémonizované prostředí nemocnice, šedotmavá pod kůži se zarývájící atmosféra márnic z doby, kdy nám bylo filmem předkládáno, že přijít do nemocnice je vlastně nekonečná lidská tragédie, kterou bude nutno řešit něčím tak tragickým, jako je operace za doprovodu tragicky žalostných myšlenek pana primáře, tragicky pro sebe přemýšlejícího o tom, že před ním stojí nemocný člověk, už ty názvy jako "operace mé dcery" v sobě evokují něco jako "tragédie mého dítěte". Když si dovolím to říct otevřeně, z určitého pohledu je tenhle film v dnešní době vlastně úplně směšný. I když, byl sem kolem roku 90´ na operaci, mohlo by se to nazvat "operace ve skleňáku" a tehdy to prostředí opravdu bylo jako kůlna Salvadora Dalího... Tok myšlenek, který ve mě vzbudil tento film je vpravdě nekonečný, musím se přinutit udělat tři tečky za větou a vzdálit se... (03.05.2018)

Film, který stojí a padá na vynikajících hereckých výkonech Macháčka a Brejchové, nezaměnitelném režijním Svobodově stylu a Smutného kameře. Svoboda ví, jak pracovat s tichem (což u současných uřvaných moderních produkcí těžko můžeme posoudit), jak vytvořit napětí, jak očekávání, a samozřejmě jak vytvořit reálné a životné postavy, jež jsou mnohoznačné. (30.12.2014)