Skalpel, prosím

Jedno z vrcholných děl české kinematografie, které by si neměl nechat uniknout žádný fajnšmekr filmového umění. Psychologická studie o rozhodování o bytí či nebytí toho druhého. Představte si: jste před náročnou operací a ležíte na nemocničním lůžku. Hlavou se Vám motají zmatené myšlenky, ale v duši se spoléháte na svého operujícího lékaře. Máte těžkou situaci, ale nemáte za průběh operace zodpovědnost. Tu přetěžkou zodpovědnost za Váš život, však musí nést na svých bedrech Váš operující lékař. O to je jeho situace oproti té Vaší horší. Co vlastně běhá před takovou náročnou a možná beznadějnou operací zodpovědnému a charakternímu lékaři hlavou? Odpověď na tuto otázku můžou dát vynikající Miroslav Macháček, Jana Brejchová a "SKALPEL, PROSÍM". (21.08.2008)

Film, veľmi silný svojou myšlienkou, ťažkým spracovaním a dá sa povedať, že štúdiou duše lekára a lekárskeho povolania. Ťažký film, v ktorom mi jedine vadila netradičná hudba, ktorá ma dosť iritovala. Zvolil by som inú alebo žiadnu, inak nemám k filmu žiadne výhrady a uvidíme, že byť v koži lekára nie je žiadna slasť. Silný psychologický film a naozaj neviem, ako by som sa zachoval ja... (07.08.2010)

Kolik máme českých filmů z prostředí nemocnice, které lze brát vážně? Skalpel, prosím přitom není žádným jednookým mezi slepými, ale velmi dobře natočeným dramatem o fyzicky i psychicky namáhavé práci neurochirurga. Miroslav Macháček byl pro hlavní postavu ideální volbou, a také hlavně díky němu film dobře funguje i po více než třech desítkách let. (19.12.2019)

Režijní styl Jiřího Svobody mi nesmírně vyhovuje. Absolutní nepodbízivost divákovi, jasný postoj po celý film, scény, které by mohly jednoduše sklouznout k patosu (např. když děda přesvědčuje primáře, aby provedl operaci), ale přitom zůstávají syrovou výpovědí o člověku, jeho strachu a touhách. Pan Macháček naprosto přesvědčivě ztvárňuje stárnoucího lékaře, který začíná pochybovat o svých schopnostech, přitom musí řídit tým lékařů a provádět náročné operace. Navenek musí působit sebejistě a rozhodně, uvnitř je však zmítán pochybami jako každý člověk. Prostřednictvím jeho vnitřních monologů můžeme zkoumat jeho pocity, strach i radosti z malých vítězství pro lidstvo ale velkých pro člověka. Ještě zajímavější je pak tragická postava doc. Krtka (Radoslav Brzobohatý). To, jak zahrál pocity poté, co mu zemřela dcera, jsem dokázal plně docenit až na základě svých zkušeností... Ve filmu se prolíná civilní podání umocněné neustálým odpočítáváním času se syrovou odtažitou kamerou a citově vypjatými okamžiky (smrt Brzobohatého dcery, lékařské spory). Je zajímavé, že snad během celého filmu nezazní hlasitější dialog, emoce jsou vyjádřeny spíše výrazy a kamerou (pro mě je snad nejúžasnějším filmovým záběrem scéna, kdy malý "Uzlík" leze vyplašeně i zvědavě zároveň do tunelu CT). Můžu doplnit, že nemocničního prostředí jsem bohužel s manželkou užil mnoho (a to právě v Motole), takže z porovnání vím, že atmosféra ve filmu se reálu přibližuje velmi. (29.10.2005)

Všechny kravinky typu Chicago hope se můžou jít vycpat. Skalpel, prosím strčí do kapsy všechny ty americké a i české slátaniny, kde jde víc o hezké tvářičky, o to kdo, kde a s kým a o skutečnou práci lékařů a sester se ani neotřely. Vynikající drama z nemocničního prostředí. Člověku se chce až brečet nad krutostí obyčejného lidského bytí. Můžete mít svaly jako Arnie a Sly dohromady, ale smrt přeprat nemůžete. Tady jsme nahlédli do života lékaře, profesora a šéfa neurochirurgie. Můj bezmezný obdiv lidem jako je on... Každý den svádí na operačních sálech boje o naše životy s nejistou vidinou úspěchu. Zde jsme zažili nelehké rozhodování, jestli operovat Uzlíka, malého chlapce a zbavit ho nádoru na mozku. Do ní se nikdo pustit nechtěl, klučík mohl při ní zemřít. O to náročnější to profesor měl, když se před ní nemohl vyspat. To jen díky de***ovi, který řídil opilý a na sále mu zemřela žena a vedle na lůžku leželo jejich miminko přikryté rouškou ... Film si zaslouží jedině uznání. (29.12.2014)