Strach jíst duše

Dva roky po atentátu v Mnichově přichází Fassbinder se svou studií vztahu staré uklízečky a arabského muže ve středním věku, kteří spolu v "rasistickém" Německu započnou společné žití. Snímek, který může být aktuální i dnes, vyniká především vynikající povahokresbou všech postav, jejich vztahů, přetvářky nebo dokonce otevřené nenávisti. Neuvěřitelně autentické a nadmíru pravdivé... P.S. Zajímavé, že postavy zásadně nedopíjejí objednané pití. (12.06.2008)

Filmařsky není co vyčíst, Rainerův styl mě docela sedí. Mám však výhrady k chování postav, v jeden moment se tam totiž skoro všechny postavy promění v přístupu, myšlení i chování a to je naprosto nepřirozený. Jestli se Rainer snažil ukázat německou společnost jako xenoxobní, což jsem tak vnímal po třetinu filmu, pak docela kontrast s tím jak se chovali ty mladý holky v baru, němečtí kolegové Aliho v práci. Mě to vyobrazení německé společnosti přišlo mnohem pestřejší, ale nevím zda to autor tak chtěl a nebo jsem mimo. Na Rainera už se bohužel nezptám, hold drogy jsou svinstvo. Takhle jsou u mě smíšený pocity, chvíli u mě převládali silné emoce, chvíli jsem se cítil z chování postav dost zmateně. (25.12.2018)

Kolem filmů Rainera Wernera Fassbindera jsem kdysi dlouhodobě chodil po špičkách, teď se už dostávám do stádia, kdy se mi začínají zamlouvat stále víc. Drama Strach jíst duše mě od počátku oslovilo podmanivou atmosférou, zajímavým tématem přistěhovalců a jednoduchým příběhem, pod jehož slupkou se nakonec ukrývá mnohavrstvé sdělení. Věčné předsudky mají za následek odmítavé postoje, komformita mnoha aktérů snadno směřuje k vytvoření pomyslného stáda lidí s jednostraným konáním a obojí podněcuje k odsouzení jinakosti rovněž ze strany potenciálně váhajících jedinců, kteří by třeba sami od sebe smýšleli jinak... jak se to asi mohlo stát i ve 30. letech během rozpoutání nacismu a posléze také jednoho odsouzení odlišné „rasy“ (Židů), aneb ty zmínky o nacismu a Hitlerovi v nejednom dialogu vracejícím se do národní německé minulosti zde rozhodně nezazní jen tak. Fassbinder vypráví poutavý příběh a daří se mu ho nenápadně proměňovat v podobenství jak ve vztahu k lidské povaze (...čtu tady víckrát o nepochopitelné změně jednání – v jakém okamžiku však k ní dojde? (co připomene obchodníkovi jeho služka? kdy se změní sousedka? kdy se vrátí syn?) ...často tehdy, když si dotyčný uvědomí, jak i nedávno ponížená osobna může být najednou dobrá a nápomocná), tak ve vztahu k společnosti, kdy jinakost (zahraniční dělníci) je dle úsudku lékaře předem „odsouzena“ k diagnoze s pravidelně obnovující se nemocí jedince. Ve finále docela bezútěšné a depresivní, naštěstí díky pevnému poutu, jdoucímu i přes různé překážky zvenčí i uvnitř za štěstím, nikoliv tak zcela, za což jsem rád. / Svou načrtlou interpretaci však rozhodně nikomu nevnucuji, aneb i rozmanitost vnímání propracovaného filmu může být fajn. // A jen tak pro zajímavost, osudová písnička z jukeboxu je německým coverem české skladby Karla Vacka. :-) [85%] (08.10.2023)

Emmi nikdy nebyla dobrá Němka. Po válce si přece vzala Poláka. A skoro 20 let po jeho smrti se zamilovala do o 20 let mladšího Maročana. Co na to rodina, sousedé, kolegyně v práci? Ano, každý správný Němec je rasista. Dokud se nad tím nezamyslí. Pak třeba prodavač, který ji vyhodil ze svého krámku, prozře, protože přijít o pravidelnou zákaznici není dobré: „V kšeftě musí jít veškerý odpor stranou.“ Fassbinder naštěstí nestvořil černobílé postavy, takže ani Ali není žádný dokonalý muž bez chyb. A o to je celý film lepší. Vidět poprvé tento film uprostřed Němci vyvolané uprchlické krize tomu dalo další rozměr. (23.10.2015)

Doufal jsem, že na konci najdu moře, pláž v barvě sněhové vločky a obzor, kde se Slunce bude rozpouštět do mořských hlubin, ale ne! Rázný konec bych přirovnal k cuknutí, když se tělo zdráhá usnout. A scénář k nadpozemskýmu vyjádření bolesti a k fackám života, protože jen ony nás můžou vykopávat do vyššího životního levelu. V barvě šedé se tam utápěla jedna chodba a jen tak bezděky tam taky stála bytost, Brigitte Mira, která, obuta v žlutě zářivých botech, byla v úžasným kontrastu. Závist - víra. Smutek - naděje. Láska - smrt. Fakticky ten film nevybočuje, ale jeho scénář mi otevřel bránici k nenávistným poznámkám k rasismu. V tu chvíli jsem zřejmě spolknul ďábla!! 85% (18.04.2010)