Tři ženy

Určení vlastní identity, postoje, ale i role vůči svému okolí, je někdy až nad lidský výkon. Všudypřítomná, každodenní povrchnost, která je, u některých jedinců, již prakticky nezbytnou součástí života "nekouříš, nepiješ...neděláš nic, co by jsi měla..." a prohnilá dokonalost, jejíž zbytky odporně stékají po našich nejoptimističtějších životních představách, které už nelze znovu uchopit. A aby bylo ještě lépe, tak to nejhorší ze svého okolí se často stává vlastností hledajícího jedince. Šok. To je to, v čem si život libuje. Millie a její svět - Willie a její svět. Přichází Pinky a boří hranice jejich světů. Zrodili se závěrečné Tři ženy. Možná zbytečně zdlouhavý, ale skvěle vyprávěný snímek s grandiózním vyústěním, které jestli viděl Kubrick, tak se jeho volbě hysterky z Overlook hotelu vůbec nedivím. Sissy a její bravurně zvládnuté herecké polohy také rád zdůrazním. Stejně jako velmi zvláštní, ale perfektní hudební doprovod. Film, plně naplňující své žánry, což je u amerických snímků vzácnost. (20.01.2015)

Film s trochu zavádějícím názvem, který dává smysl až v samém závěru. Jinak je to čistě duel Shelley Duvall a Sissy Spacek, ze kterého jsem měl chvíli pocit, že Schroederova Spolubydlící byla remakem tohoto filmu. Ale nebudu zaměňovat běžný thriller s tímto přece jen výrazně surreálnějším filmem. Robert Altman opět zabodoval. (17.07.2014)

Naladěná z Altmanovi Svatby, která se mi líbila, jsem se nechala nalákat na Tři ženy. Zajímavá sonda do života nezajímavých žen. Aneb jak se z naivní vlezdoprdelky stala sobecká mrcha a ze sobecné mrchy vlezdoprdelka. Třetí žena se v příběhu jen mihne. Nepříjemný film o nepříjemných věcech. Pro mě osobně otázka, jestli bych se už neměla konečně naučit vypnout film, když ho považuji za ztrátu času. (19.01.2015)

V podstatě se jedná o až překvapivě dobře (soudě alepoň podle zcela zavádějícího popisu filmu zde, i podle mnoha komentářů) maskovaný psychohoror o upírce, která parazituje na bezbranné hostitelce - zdánlivě naivní a nezkušená sladká dívenka se postupně zmocňuje povahových rysů a později i materiálních výhod a vztahů své prostoduché a příliš hodné starší "přítelkyně", včetně takových osobitých atributů, jako je její jméno, práce, oblečení, obytný pokoj, deník a s ním i její osobní minulost a přtomnost, zdravotní pojistka, automobil, milenec, přátelé či pozornost okolí... Po mozkové příhodě a probuzení z komatu se ve skutečnosti nic nemění, jen se některé její záměry a povahové rysy lépe zviditelní... Nejvíce matoucí pro správné pochopení, že Pinky je vlastně temný parazit, je skutečnost, že nelze z ničeho jednoznačně odhadnout, nakolik si svou zákeřnou a odvozenou podstatu uvědomuje i ona sama, a nakolik je vlastně skutečně bezelstná a přesvědčená o své dobré povaze. Moc příjemný, svérázně zneklidňující a neotřelý snímek. *~ (12.09.2017)

Sledování "Tří žen" divákům může evokovat Bergmanovu "Personu" i Lynchův "Mulholland Drive". Všechny tři filmy sdílí motivy prolínání identit, iracionální vyprávění a výrazné dějiště, jehož estetické atributy zásadně dotváří snovou atmosféru. Ačkoli můžeme předpokládat, že jednotlivé filmy, respektive jejich tvůrce spojuje nit přímé inspirace, všechny současně zůstávají zcela osobité a unikátní, ba dokonce pojednávají o zcela odlišných tématech. Altmanův snímek, jehož námět se mu zjevil při spaní, lze stejně jako ostatní vnímat i interpretovat různými způsoby, ale v jádru nabízí dekonstrukci pozice a rolí žen (nejen) v americké společnosti. Každá z titulních tří žen ukazuje jinou stránku genderových rolí coby konstruktu uměle vytvářených a předávaných rolí a procesu splývání s nimi jako vytrácení, či přinejmenším upozaďování vlastní osobnosti a identity. Vynikajícím způsobem to zosobňuje fenomenální Sissy Spacek, která během vyprávění projde několika proměnami osobnostmi z vyjukaně dětsky nespoutané dívky do chladně kalkulující a přetvařující se vamp. Naproti tomu Shelley Duvall se skvěle zhostila partu ženy, která následuje absurdní ideál štěbetavé puťky, jenž byl americkým ženám podsouván obzvláště v 50. letech, až z ní samé zdánlivě nic jiného nezbývá, byť je přitom aktivní postavou a mnohovrstevnatou osobností. Na rozdíl od Bergmana a Lynche, kteří již zkraje ustanoví reference, které diváky nasměrují na to, že mají film vnímat v jiném módu než obvyklé vyprávění, Altman nechává svůj film dlouho vyznívat veskrze civilně. Pouze jisté detaily chování postav vyznívají příliš naivně či afektovaně, ale nepoutá se k nim zvláštní pozornost. O to efektnější je pak přechod do znepokojivě rozklíženého vyprávění, když se film zdánlivě náhle překlopí do bizarního vztahového trojúhelníku, kde se radikálně mění osobnosti ústředních dvou postav. Nicméně základy pro to jsou patrné již od začátku v tom, jak film proměňuje obvyklou optiku mainstreamové kinematografie, když ženy namísto obvyklých objektů situuje do rolí ústředních mystérií, jejichž osobnosti a pohnutky nutí diváky rozkrývat. Muže a jejich těla naopak fragmentarizuje a odsouvá do druhého plánu, čímž se navíc vyzdvihuje absurdita faktu, že všechno podmiňují. O to radikálněji a jak z jiného světa vyznívá finále, kde naopak jsou ženy oproštěny od mužů i rolí přiřknutých jim patriarchální společností a naopak žijí v harmonii matriarchátu. ___ PS: "Tři ženy" vykazují celou řadu paralel s pozdějším scénářem Patricie Resnick "Od devíti do pěti", kde opět trojice žen, ztvárněných jinými famózními herečkami, osciluje kolem jednoho muže a doslovněji při tom přehodnocují své společenské role a vzájemné vztahy. (03.07.2022)