Láska na útěku

Tenhle svůj film neměl Truffaut nikdy rád a jednou o něm prý dokonce prohlásil, že "je to svinstvo". Tomu se však nedá přičítat zase tolik váhy, protože on byl ke svým filmům (stejně jako k filmům všech ostatních - snad vyjma svých velkých vzorů Renoira a Hitchcocka) velmi kritický. A tak teď, když jsem Lásku na útěku konečně viděl, můžu říct: Není to svinstvo. Ale současně musím dodat, že je to prakticky zcela zbytečný film. Zápletka je totiž takřka nulová, protože jde jen o záminku jak si nostalgicky zavzpomínat na starší doinelovky, kterých je tento film posledním dílem. A tak se zde vyskytuje neuvěřitelné množství záběrů ze všech minulých čtyř částí cyklu (předpokládá se, že divák je všechny viděl), které slouží jako flashbacky. Ale jde spíš o bezradnost a snad dokonce tvůrčí krizi režiséra, jenž bezmezně miluje své alter ego Antoina Doinela - a nechce se mu o něm přestat vyprávět, i když už zjevně není celkem o čem. - No je to trochu smutné. Ale každopádně nejde o zcela špatný film. Jen si nelze nevšimnout, že je uvařen z vody. (07.12.2005)

Francois Truffaut se příliš nechal unést vědomím, že zakončuje jednu – mnohými milovanou – sérii a více pozornosti tentokrát věnoval tomu co bylo, než tomu co je. Jeho snaha o pěkné zakončení Doinelovské pentalogie vytěsňuje snahu o natočení pěkného filmu. Přes šedesát tu delších, tu kratších retrospektiv vybraných z předchozích filmů (a povídky) někomu udělá radost, někoho naštve. Ano, lze mluvit o šizení diváka, jenže Truffaut je všeobecně považován za režiséra jdoucího divákovi natolik vstříc, až uvěříte, že takhle to je správně, že takhle to má být. Není to špatný film, není to dobrý film, je to dobrý hraný vzpomínkový dokument. Po Rodinném krbu, který jsem si s každým záběrem víc a víc vychutnával, bylo sledování Lásky spíše útrpným čekáním na spásu závěrečnými titulkami a rozpustile nasládlým songem „Láska na útěku“. Ten však zazní také na samém začátku, takže proč čekat devadesát minut? Přece proto, že to je poslední článek jedné milované série. :) 70% (03.11.2006)

L'amour en fuite je posledným, piatym príspevkom zo série o „fiktívnej postave” Antoineovi Doinelovi, pričom som ho doteraz videl len v celovečernom debute Les Quatre cents coups, keď sa mi režisér túto „medzeru” snažil vykompenzovať častými a vkusnými flashbackmi, ktorými v podstate priamo rekapituloval konkrétne udalosti predtým, ale zároveň som sa tiež ocitol i v prítomnosti, kedy musela táto postava čeliť niekoľkým výzvam naraz, za ktorými trebať hľadať ženy, veď ako inak. Jednak sa práve rozvádza, so súčasnou priateľkou sa neustále iba háda, či na niekdajšiu starú lásku znovu naráža, a tak po spojení všetkých týchto prvkov dohromady, sa vskutku zaujímavá konštelácia medziľudských vzťahov vytvára, čo našťastie neostalo bez akejkoľvek odozvy z mojej strany, keďže som presvedčený o tom, že predstaviteľ Antoina Doinela, čiže francúzsky herec Jean-Pierre Léaud, sa pre zrovna túto, autobiografickú postavu, doslova narodil, ináč povedané sa taktiež jedná i o režisérove „alter ego”. Prekonať originál je síce naprosto nemožným cieľom, no i napriek tomu som ešte stále zvedavý i : na jeden krátky príbeh a na dva dlhometrážne, čo si určite nenechám len tak ujsť. (18.08.2022)

Závěrečný díl doinelovské pentalogie měl nádech nostalgie, ohlížení zpět... Přesto se však Antoinovy osudy dále rozvíjejí (nebo přecházejí ve vyšlapaném kolečku - jak je libo) s podobnou lehkostí a nerozvážností, jako za dřívějších časů. Z valné části filmu je cítit, že se Truffaut snažil důstojně dokončit vyprávění svého a Léaudova alter ega, ale s množstvím flashbacků a jejich návazností na současnost to trošičku přeháněl. I když možná by mi tohle ani tak nevadilo, kdyby flashbacky nějakým způsobem sjednotil. Do jisté míry mě totiž rušila různorodost černobílých záběrů z Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech s barevnými Ukradenými polibky a Rodinným krbem. I přes tyto výtky si však Truffaut udržel lehkost brilantního vypravěče a znalce lidských vztahů. Možná je tento díl pentalogie nejslabší, ale v obecném měřítku je to stále výborný film. (28.08.2006)

Pokud by někdo neměl čas a chuť sledovat celý cyklus Truffautových filmů věnovaných jeho oblíbenému hrdinovi Antoine Doinelovi, může zvolit Lásku na útěku a ve zkratce se seznámit s dějem předchozích filmů, protože nemalou část tohoto snímku tvoří flashbacky. Ti, kteří shlédli předchozí Truffautovy snímky, vědí, o čem film bude a co mohou očekávat. Doinel ne a ne dospět a vybrat si partnerku a své místo v životě. Po předchozích rozpadlých vztazích se mu hroutí další vztah a Doinel se touží vrátit ke svým předchozím láskám a vzpomínkám. K Doinelovi prostě už patří rozpolcenost a nerozhodnost, ale Truffaut mu ještě dává šanci začít znovu. Slušný, jako obvykle humorem odlehčený Truffautův kousek. Celkový dojem: 80 %. (10.08.2008)