Střílejte na pianistu

Moja streľba na pianistu je stručná. Truffautove filmy ponúkajú, na rozdiel od tých Godardových, odromantizovanejší pohľad na novolnovú tvorbu, prezentujú jej charakter vo viac zemitej a na metaforickej streleckej muške lepšie udržateľnej polohe. ............... Godardovo dielo (Na konci s dychom) oproti Truffautovmu (Strieľajte na pianistu) transformuje anarchistický testosterón (s dôležitou autorskou esenciou) vylučovaný novou vlnou bez výraznejších strát do obsahu filmu predstavujúceho, v "šatoch" odkazujúcich na B-čkové gangsterky a noirové filmy, snahu mladých dosiahnuť ideu slobody (ktorá je stále v praxi nedosiahnuteľnou), pričom nedramatické voľnomyšlienkárstvo jeho formy korešponduje s mysľami hlavných postáv filmu a nevytvára žiadne problémy v plynutí, tempe a konzistentnosti filmu a tým pádom sa z neho stáva nestarnúce dielo. ................. Trouffautov autorský film s nádychom revizionizmu, takisto preberajúci črty B-čkovej gangsterky a filmu noir, je samozrejme ďalším manifestom novovlnových ideí, avšak prezentuje aj mínusové stránky zapríčinené improvizáciou, voľnou formou nerešpektujúcou pravidlá, vytváraním vlastného filmového časporiestoru, ktorý má korešpondovať až s rozprávkovosťou a vymýšľaním filmu za pochodu. V Snímke je ľahké zacítiť prílišnú asymetrickosť tempa, dostávajúceho sa prostredníctvom slobody formy k strnulosti a nevyrovnanosti, čím sa dielo stáva menej celistvým, neplynulým a miestami začne dezorientačne nudiť a je celkovo menej trvácnym zásahom. Truffaut nakrútil film, pri ktorom chel mať radosť z každého jedného záberu a vznikla naďalej hodnotná, ale zbytočne roztireštená variácia noiru. ............... Osobne viac preferujem Truffautov debut Nikto ma nemá rád, kde sa jeho dokumentárny prístup šikovnejšie drží témy a ponúka silný príbeh s autobiografickými prvkami v oveľa menej rušenej plynulosti, než v tomto viac, a niekedy až na škodu, experimentujúcim dielom. Môj zásobník je v tejto chvíli už vyprázdnený. (05.04.2014)

Truffaut si svojou druhotinou vydobyl po Jean-Luc Godardovi imidž ďalšieho zásadného avantgardistu nouvelle vague. Miesto predestinácie je však Tirez sur le pianiste viac streľbou naslepo bez jasného konceptu. Mimovoľná žánrová neukotvenosť a razantné premety medzi jednotlivými štýlmi udávajú takt dejovej dynamiky a rozbíjajú film na náhodne poprehadzované fragmenty postnoirového neromantického snenia v uličkách mesta. Siahodlhé nezmyselné dialógy, románik, zbesilé naháňačky i psychologická rovina sú prítomné rovnakou mierou s kolísavou kvalitatívnou tendenciou. Zámer spočíva v nejednoznačnosti filmu ako takého, čím je, kam patrí. Godardov debut mal na pohľad ucelenejšiu štruktúru a tým bol cieľavedomejší a formálne zaujímavejší. Truffautova neurčitá odťažitosť miesená s cinefíliou na druhú stranu pôsobí dojmom diváckejšej a zábavnejšej alternatívy. Napriek tomu jeho rozháranosť pri podobnej dĺžke na mňa nedolieha tak uchvacujúco a dychberúco. Ale o to takmer určite Truffautovi ani nešlo. 80% (05.10.2014)

Dramaticky poměrně rozbité vyprávění, které osciluje na pomezí běžné kriminálky a psychologického dramatu. K plnému hodnocení filmu ovšem hodně chybí, protože to žánrové přešlapování spíše drhne, stejně jako tempo první poloviny snímku. Alespoň to celé zachraňují herci a geniální vtípek s matkou v kruhové výseči. Truffaut natočil mnohem více lepších filmů a tohle mi připadá spíše jako nějaký stydlivý začátek /oproti vyzrálému Nikdo mne nemá rád/. Nejzajímavější pasáží filmu tak zůstává vyprávění o manželce hlavního protagonisty, tady se náznaky geniality projevují s velkou vervou. (22.03.2005)

Příjemná podívaná. Truffaut prokazuje svou lásku k filmové tvorbě minulých generací vtipným vyprávěním o nadaném stydlivém pianistovi, který se ocitl ve špatný čas ve špatném příbuzenstvu, ve stylu....... několika stylů. Hitchcockovské motivy se střídají s odosobněnou romancí a psychologickým dramatem, a ačkoli Truffaut zvládá přeskakovat mezi různorodými náladami a žánry celkem ladně a nerušivě, nemám z výsledku zrovna dvakrát konzistentní dojem a především, přestože má slabých 80 minut, neubránil jsem se několikrát podívat na hodinky, jak dlouho vlastně ještě musím v téhle prazvláštní společnosti plné pouhých charakterních stínů setrvat... Velký rozdíl oproti předchozímu Nikdo mne nemá rád, filmu tak procítěnému a soudržnému. 65% (27.01.2016)

Krimithriller, psychologické drama, romance, černá komedie - to vše dohromady zahrnuje film "Střílejte na pianistu". Jeden žánr přechází do druhého a působí to kupodivu přirozeně, byť chvílemi překombinovaně. Nedlouhé vyprávění o obyčejném chlápkovi s nejasnou minulostí, který musí (ač nerad) čelit zločinu. Charles Aznavour jej zahrál civilně a bez přílišných gest. Pan režisér věděl, že není nijak velkým hercem a proto mu vybral roli přesně jemu pasující. V menší roli se objevila mladičká, ovšem již tehdy velice přitažlivá Michéle Mercierová. "Střílejte na pianistu" jistě nepatří mezi vrcholná Truffautovská díla. Ovšem zde si budoval formu na své pozdější majstštyky (namátkou "Siréna od Mississippi"), v nichž rozvinul a dovedl do dokonalosti to, co zde pouze naznačil či započal. Dvojice gangsterů, kteří jsou úsměvní, hláškují, ale jde z nich i strach, bezpochyby inspirovala Quentina Tarantina při psaní svých "Gaunerů" (podobnost "vtipných rozhovorů o ničem" je s Tarantinem obzvlášť čitelná). 65%. (19.10.2008)