Andělé v Americe

Je to pár dní, co jsem absolvovala tenhle skvost a stále mi nejde z hlavy. I když nejsem přívržencem (a ani nemám ty ambice) dlouhých rozborů filmu od nasvícení až po catering, mám chuť se rozepsat a pořádně vás potrápit, protože jsem toho zkrátka plná. Věděla jsem přibližně, s čím budu mít dočinění (Nichols je se svou Silkwoodovou, Absolventem, Virginií a dalšími skvělými filmy objekt hodný sledování), ale že to bude taková bomba, to jsem ani ve snu nečekala. Jsou nám tu představeni homosexuálové, židé, mormoni, právníci, zdravotníci, andělé, oběti ... politické situace i názory na ně, někdy v nepochopitelných dialozích, ale to se jen může chvilku tak zdát. Za hlavní postavu považuji prohnilého právníka Al Pacina, nejen proto, že jeho výkon je něco tak strhujícího, že vás to v některých místech odvede od čtení titulků a vnímání slov, ale i že se od jeho postavy umírající na "rakovinu jater" všechno odvíjí. Mladý kolega, který k němu vzhlíží, chce udělat všechno správně a tak se osvobozuje ze zajetí heterosexuality, svou manželku nechává napospas osamělosti, valiu a halucinacím a odchází k příteli, který při první zdravotní komplikaci svého AIDS nemocného druha vzdává letitý vztah. Nepodobá se to filmům na téma AIDS, které jsem dosud viděla (takovéto "umírám, léky jsou drahé, plačte sborem a vemte si ze mě odstrašující příklad, ale nediskriminujte mě"). Tady je to jinak: nemocní si nemoc prožívají po svém a sami, protože na nemoc je nakonec každý úplně sám, a "zdraví" si zas srovnávají hodnoty a především vztah k těm prvním. A aby toho nebylo málo, v tom zápase jim pomáhají halucinogenní průvodci a andělé, protože "ON se na nás vykašlal, ON to vzdal a nechal nás v tom samotné". Nakonec, a to řikám, aniž bych chtěla prozrazovat finále, je to o naději. "Chci žít, stejně jako lidi, jejichž těla pokrývá víc ran než kůže, žiju tak rád, třeba s nemocí, chci přesto žít". A takhle bych mohla psát hodně dlouho, ale vážně, nechci vás trápit, a přesto, že to opravdu není film pro každého a netvrdím, že právě já jsem toho pochopení hodna (a jestli mě Nichols svými výrazovými prostředky tahá za nohu, ať klidně tahá, já mu to žeru), je to ohromující záležitost plná otázek, bláznovství, lidství i té naděje, a já vám ji velmi doporučuji. (06.01.2006)

„Nesnáším tuhle zemi. Je to jen snůška velkých myšlenek a příběhů, umírajících lidí a lidí jako jsi ty. Pojď se mnou do nemocnice a ukážu ti Ameriku. Smrtelně nemocnou, šílenou a krutou.“ Postavy melou a melou. Jsou hysterické, teatrální, frustrované. Hned zpočátku je patrné, že buď na tuhle (nepřímočarou) hru přistoupíme, nebo budeme dalších 300 minut trpět. Respektive to mnohem dřív vzdáme. Těžko budeme zároveň hledat postavu, ke které bychom měli blízko. Amerika je jiná, Amerika je svá. AIDS, homosexualita, víra, rasismus, korupce, politika, samota, vztahy. V Bílém domě sedí Ronald Reagan, za oceánem dokulhávají jevy jako adorace drog nebo promiskuity, mnozí se bojí být odlišnými (homosexualita), jiným je zřejmě jedno úplně všechno (uřvaný a skvělý právník Al Pacino). Nejen u dvou hlavních vztahových krizí – dva homosexuálové a manželský pár – je patrné vrzání divadelních prken. A divák se obtížně prokousává vším tím teologizováním, narážkami, dialogovým smrštím. A hlavně všechny ty halucinační stavy postav mírně drhnou, respektive vyžadují hodně divácké velkorysosti. Tvůrci jsou jízliví a škodolibí a vyloženě to chtějí svým ovečkám pořádně nandat. Ve výsledku seriál, který má několik skvostných detailů, ale jako celek úplně nefunguje. Exhibující herecké osazenstvo (kromě Pacina mě asi nejvíc bavili Justin Kirk a Mary-Louise Parker) naopak velmi slušné. (02.01.2021)

Andělé v Americe jsou unikátní a velkolepé televizní dílo. Složité, kontroverzní a místy zbytečně teatrální. Přesto nabízí působivou podívanou, takřka jedinou svého druhu. Herci podávájí jedny z nejzajímavějších výkonů své kariéry. Hlavním objevem seriálu je pro mě Mary-Louise Parker v roli nepředvídatelné Harper, které se daří ukrást si většinu scén pro sebe. Dojmů je hodně a proč popisovat nepopsatelné, to se musí vidět. (30.12.2010)

Něco neuvěřitelného a těžce popsatelného. Andělé v Americe se odehrávají v prostředí, kde se stírají rozdíly mezi realitou a sny, mezi heterosexuály a homosexuály, mezi mormony a židy, mezi nadějí a zoufalstvím, mezi dobrem a zlem. Tři navzájem se protínající dějové osy; pár gayů, z nichž jeden má AIDS, vzorný manžel uvědomující si, že ho přitahují muži, a nelítostný právník, který si odmítá připustit, že by mohl viru HIV podlehnout; to všechno vytváří zvláštní směs, která se vám z hlavy dlouho nedostane. Natolik zvláštní, že docela věřím, že bude pro většinu lidí naprosto nestravitelná, ale já jsem jejímu kouzlu naprosto podlehla. Dialogy možná na první pohled nedávají vždy úplně smysl, ale postupně zjistíte, jak je to všechno tak nějak dokonalé... Stejně jako geniální tah s obsazením některých herců do více rolí zároveň (například Emma Thompson hraje zároveň bezdomovkyni, lékařku i anděla, Meryl Streep zas dávnou odsouzenou, rabína, milující matku a anděla). A to, že jsou herecké výkony všech doslova fenomenální, to snad ani nemusím dodávat. Pro mě tedy vede (zase) Al Pacino, jeho role namyšleného bohatého právníka Roye Cohna, dle jeho slov "heterosexuála, co chrápe chlapama", byla něco, co se moc často nevidí. Svým způsobem neuvěřitelně odporná, ale v tom samém okamžiku i zvláštně lidská. Jako by v jeho postavě přece jen něco dobrého zbylo, ale on se své image odmítal do posledních minut vzdát... Nebudu to protahovat, o Andělech v Americe by se toho dalo říct hodně, ale kdo to neviděl, nemůže mít snad ani představu, o čem to mluvím. "Američani nemocné nepotřebují. Podívej se na Reagana. Je tak zdravý, že to není lidské. Je mu snad 100 let, schytá kulku do prsou a za dva dny jezdí na Západě v pyžamu na ponících. Kdopak to dokáže? Tohle je Amerika. To není země pro nemocné." (03.02.2006)

Něco takového jsem už dlouho potřeboval vidět. V té záplavě praštěných sitcomů, superhrdinských seriálů nebo srágor o upírech či vrazích zoufale chybělo něco s intelektuálními ambicemi. Když pominu skvělé herecké výkony, postavy toho namluví hodně a všechno se to dá pozorně poslouchat, aniž by člověk ztrácel koncentraci. To je nebývalé. Andělé jsou především drama aidsem stižených homosexuálů a jejich přátel, lehce lynchovsky říznuté mysteriózním prolínáním reality s halucinačními stavy, jež klidně mohou být „opravdové“. Oni homosexuálové, neurotičtí, vesměs (až na výjimky) liberální a užvanění, mají zřejmě představovat jakousi esenci moderní, k levici směřující západní městské civilizace (a posledních pět minut z těch šesti hodin to dává najevo zcela nepokrytě — to je mimochodem jediných pět minut, které bych nejraději zabarvil na DVD fixem a tvářil se, že neexistují). Pikantní je to hlavně ve spojení s Louisem — ufňukaným, slabošským, sebemrskačským levičáckým homosexuálem, jenž se neustále v něčem babrá a o něčem žvaní, ale který se dá slušně dohromady po mystickém setkání s vírou předků, avšak zejména po pořádné nakládačce, té pomyslené „poslední facce, která mu chyběla do slušného vychování“. To jsme celí my.            Jinak nejlepší na tom všem asi byl Al Pacino, nejen že předvedl herecký koncert, ale i jeho postava byla kouzelná. Druhá polovina seriálu se mi zdála o něco slabší, za což může asi ten posun v mystických pasážích směrem ke komedii, ale i tak se jedná o vysoký nadprůměr. Nevím sice, jestli nás Bůh opustil v roce 1906, ale dokud budou v televizních seriálech postavy jako Belize, máme alespoň nějakou útěchu jistou. (26.09.2010)