Duch úlu
-
El espíritu de la colmena
-
The Spirit of the Beehive
-
The Spirit of the Beehive
Drama
Španělsko, 1973, 97 min
Režie:
Víctor EriceScénář:
Víctor EriceKamera:
Luis CuadradoHudba:
Luis de PabloHrají:
Fernando Fernán Gómez, Ana Torrent, Teresa Gimpera, Miguel Picazo, José Villasante, Estanis González, Juan Margallo, Ketty de la Cámara, Laly Soldevila77%
Hodnocení uživatelů
Premiéry
V kinech
od:
|
23.01.2004 Wanda Films |
|---|
Brylin
Na pozadí rozbitého kastilského venkova, kterému se začínají hojit rány občanské války, se noříme do světa malé Any, světa, jehož hranice s realitou jsou nezřetelné a kde je možné všechno. Světa, který má svá tajemství a do něhož naštěstí dospělí příliš nezasahují. Duchové, zvlástní bytosti, příchod a odchod života zaujímají v duši hlavní hrdinky víc místa než třeba škola, a Ana se s nimi vyrovnává po svém. I vizuál 45 let starého snímku je snový, syrová krajina, zahrada a hlavně přítmí domu protepleného jantarovým světlem. Krásné čtyři hvězdičky.(6.7.2017)
Chrysopras
Moc rád bych dal vyšší hodnocení, už jen kvůli kukadlům Any Torrent. Ale upřímně to byla dost nuda. Film by taky potřeboval pořádně zrestaurovat - kvalita na plátně byla bídná. Byly tam skvělý záběry, třeba běh holek k tý samotě se studnou, přesto když už sledujete hodinky, kolik asi zbývá do konce... něco je špatně. ( 52. KVIFF )(11.7.2017)
JASON_X
Na takovéhle krásně pomalé melancholické filmy jsem kdysi dávno k smrti rád chodíval meditovat do pražského Ponrepa. Tenhle je navíc zajímavý tím, že v něm hraje svou první roli moje nejmilejší dětská herečka filmové historie Ana Torrent. Nevím nakolik ještě dneska může podobný příběh někoho vážně zaujmout, dušezpytné vzpomínky na holčičí venkovské dětství, poznamenané letmými doteky doznívající španělské občanské války (ukrývající se republikán), jsou myslím dneska pro většinu lidí zoufale neatraktivní. Mě ale i po letech tenhle zádumčivý a smutně poetický film vždycky znovu potěší.(21.1.2015)
Lavran
Plně se ztotožňuji s citlivým komentářem Aidanovým. Duch úlu je mnohem více působivý jakožto obraz dětského světa, který ze své podstaty překypuje fantazií a magickými zvláštnostmi, než jako odkouzlená politická alegorie. A to z prostého důvodu. Zatímco rovina dětského prožitku, uvedená pohádkovou formulkou "Bylo nebylo...", je ve svém záhadném symbolismu otevřená mnoha různým výkladům, tudíž v zásadě nevyslovitelná a "nekonečně účinná", rovina alegorická je omezena jediným čtením, jediným možným výkladem, tudíž vyslovitelná a nesrovnatelně chudší. Značná část Duchovi nevšední krásy spočívá v zamlčenosti a tajuplnosti, zkrátka v nezodpovězených otázkách, jejichž kouzlo se však s alegorickým čtením logicky vytrácí, podobně jako když v dospělosti přicházíme o schopnost spatřovat svět s upřímným dětským zaujetím a úžasem, v plnosti významu, kterou dítě zakouší i přesto, že zrovna nerozumí všemu, co se kolem něj odehrává. Jako bychom si někde v koutku duše uvědomovali, ač navenek to přiznáváme neradi, že dítě kdysi vídalo svět správněji, přirozeněji než my a tato tušená ztráta, k níž se v jistém smyslu vztahuje scéna s "oslepenou" školní figurínou, v nás probouzí hluboký a neutišitelný žal. Jak jinak si vysvětlit, že filmy o dětech, které jsou určeny dospělému publiku, jsou do jednoho obestřeny onou zvláštně dřímotnou melancholií, Ducha úlu nevyjímaje? Přiznejme si, že svět na dítě doléhá jaksi těsněji. Pro dítě je všechno nové, neboť se v každém okamžiku nově probouzí, probouzí do nové hry. Svět s dítětem vstupuje do úzké vzájemnosti. Noční stíny jsou delší a tmavší, oheň zářivější, studna hlubší, hory vzdálenější. A v osamělých, opuštěných domech skrývají se dávní duchové. Dítě toho méně namluví, zato více zpozoruje. Tak i v Duchovi úlu se řeční málo, pokud vůbec. Spíše se v tichosti a nespěchavě prodlévá. Na krajině, fotografiích, dopisech, tvářích, na rozličných površích a tvarech, které by stálo za to omakat. Na všem, co se dorozumívá blízkostí a hlubokým smutkem zároveň. Tato vábivá intimita věcí, jež se zrcadlí v jejich patině a stárnutí, je pro Ducha úlu velmi příznačná. Jako by se fascinace smrtí, kterou v hlavních hrdinkách podnítí Whaleův Frankenstein, nepromítala pouze do vnějších situací (pokus o zardoušení kočky, hra na mrtvou, uskočení před vlakem na poslední chvíli...), ale také do všudypřítomného dojmu pozvolného rozkladu a rozpadání, který promlouvá nejen z prastarých ruin v návětrné pustině, nýbrž také z chodeb a pokojů rodinného sídla - pomyslného to středu dětského světa i vyprávění. Rodný dům podněcuje a drží pohromadě střípky nahodilých vzpomínek – tu na vůni, tu na zvuk -, z nichž je celý film seskládán po vzoru neúplné, náznakové mozaiky. Vzpomínky, pocity a šelesty jsou v blednoucích stěnách domu doslova uvězněny jako v temnotě úlu, kterým zní "věčný bzukot" a rej lidské přítomnosti. Titulním duchem jsou nakonec možná právě ony; vždyť i žlutavá okna, kterými do poloprázdných místností proniká bledé, přízračné světlo, oplývají vzorem včelí plástve...(25.7.2012)
kagemush
No ještě že jsem to neviděl jako malej kluk (kdy třeba Valerie a její týden divů mě dokázali docela vyděsit).Protože po něčem takovém bych asi zabil bratra,zapálil otcovu uniformu a následně strčil hlavu do úlu,abych viděl co na to naši.--Teda fakt je, že už takovýhle imaginativní kousky (jako nedávno Pro urodov i lyudej) sleduju raději zásadně stočen v prenatální poloze.--No a takovej Saša Gedeonů když tohle někde popatřil pak natočil v podstatě totéž,jen místo střetu s realitou tam prsknul střet s premestruální tenzí a zoval to Indiánským létem (aneb Úl po deseti letech).(22.8.2011)