Reklama

Reklama

Duch úlu

  • Španělsko El espíritu de la colmena (více)

Píše se rok 1940. Španělsko se zrovna vzpamatovává z občanské války a následného nástupu generála Franca k moci. Na pozadí historických údálostí sledujeme příběh sedmileté Any a její sestry Isabel. Obě žijí v opuštěné vesnici kdesi v Kastilii. Venkovský klid naruší příjezd putovního kina. Promítá se Frankenstein! Scény, které teprve sedmiletá Ana vidí na plátně, jí nedají spát. Když Aně Isabel prozradí, že Frankensteinův duch žije nedaleko vesnice, začne po něm Ana usilovně pátrat. (venus)

(více)

Recenze (38)

dr.horrible 

všechny recenze uživatele

Pozeral som nato vo vlaku z Nottinghamu do Birminghamu, pijúc horúci čaj, vonku bola hmla a pršalo, takže dokonalá hygge atmosféra. Neviem, či by som na to ultrapomalé tempo a žiadny dej, rovnako reagoval aj za iných okolností. Tak či tak sa jedná o jedno z najkrajších vyobrazení detstva a detskosti, aké som vôbec kedy videl. Na tie pocity mi zostane príjemná spomienka. ()

Aidan 

všechny recenze uživatele

Přiznám se, že příliš nedokážu (a ani nechci) v Duchu úlu vidět alegorii frankistického Španělska. Film je mnohem spíš náhledem do dětského světa - dává na chvíli spoluprožít úžas i hrůzu sedmileté hloubavé Any, pro niž se dosud skutečnost prolíná s fantazií a která se především poprvé setkává a vyrovnává se smrtí. Dítě je tu ukázáno jako víc než jen nedospělý člověk, spíše jako bytost vnímající realitu, již všedností otupělý dospělý již vidět přestal. Tenhle pomalý, jinotajný snímek mě sice místy nebavil, ale přece si mě získal kouzelným melancholičnem, atmosférou hlubokého, ale ne zoufalého, smutku, který se jím prolíná a je sdělován holou krajinou, polorozpadlými domy i tvářemi postav. ()

Reklama

anais 

všechny recenze uživatele

Pocitově odvyprávěný příběh, kde vše zústává v náznacích, ale přitom to do sebe krásně zapadá. Lze to vnímat metaforicky i konkrétně, jako pohádku i drama z válečných let. Prolnutí s filmovou projekcí Frankensteina tomu dodává nádech archaických časů kinematografie, jako je tomu například v Tornatoreho Bio Ráji... ()

JASON_X 

všechny recenze uživatele

Na takovéhle krásně pomalé melancholické filmy jsem kdysi dávno k smrti rád chodíval meditovat do pražského Ponrepa. Tenhle je navíc zajímavý tím, že v něm hraje svou první roli moje nejmilejší dětská herečka filmové historie Ana Torrent. Nevím nakolik ještě dneska může podobný příběh někoho vážně zaujmout, dušezpytné vzpomínky na holčičí venkovské dětství, poznamenané letmými doteky doznívající španělské občanské války (ukrývající se republikán), jsou myslím dneska pro většinu lidí zoufale neatraktivní. Mě ale i po letech tenhle zádumčivý a smutně poetický film vždycky znovu potěší. ()

Lavran 

všechny recenze uživatele

Plně se ztotožňuji s citlivým komentářem Aidanovým. Duch úlu je mnohem více působivý jakožto obraz dětského světa, který ze své podstaty překypuje fantazií a magickými zvláštnostmi, než jako odkouzlená politická alegorie. A to z prostého důvodu. Zatímco rovina dětského prožitku, uvedená pohádkovou formulkou "Bylo nebylo...", je ve svém záhadném symbolismu otevřená mnoha různým výkladům, tudíž v zásadě nevyslovitelná a "nekonečně účinná", rovina alegorická je omezena jediným čtením, jediným možným výkladem, tudíž vyslovitelná a nesrovnatelně chudší. Značná část Duchovi nevšední krásy spočívá v zamlčenosti a tajuplnosti, zkrátka v nezodpovězených otázkách, jejichž kouzlo se však s alegorickým čtením logicky vytrácí, podobně jako když v dospělosti přicházíme o schopnost spatřovat svět s upřímným dětským zaujetím a úžasem, v plnosti významu, kterou dítě zakouší i přesto, že zrovna nerozumí všemu, co se kolem něj odehrává. Jako bychom si někde v koutku duše uvědomovali, ač navenek to přiznáváme neradi, že dítě kdysi vídalo svět správněji, přirozeněji než my a tato tušená ztráta, k níž se v jistém smyslu vztahuje scéna s "oslepenou" školní figurínou, v nás probouzí hluboký a neutišitelný žal. Jak jinak si vysvětlit, že filmy o dětech, které jsou určeny dospělému publiku, jsou do jednoho obestřeny onou zvláštně dřímotnou melancholií, Ducha úlu nevyjímaje? Přiznejme si, že svět na dítě doléhá jaksi těsněji. Pro dítě je všechno nové, neboť se v každém okamžiku nově probouzí, probouzí do nové hry. Svět s dítětem vstupuje do úzké vzájemnosti. Noční stíny jsou delší a tmavší, oheň zářivější, studna hlubší, hory vzdálenější. A v osamělých, opuštěných domech skrývají se dávní duchové. Dítě toho méně namluví, zato více zpozoruje. Tak i v Duchovi úlu se řeční málo, pokud vůbec. Spíše se v tichosti a nespěchavě prodlévá. Na krajině, fotografiích, dopisech, tvářích, na rozličných površích a tvarech, které by stálo za to omakat. Na všem, co se dorozumívá blízkostí a hlubokým smutkem zároveň. Tato vábivá intimita věcí, jež se zrcadlí v jejich patině a stárnutí, je pro Ducha úlu velmi příznačná. Jako by se fascinace smrtí, kterou v hlavních hrdinkách podnítí Whaleův Frankenstein, nepromítala pouze do vnějších situací (pokus o zardoušení kočky, hra na mrtvou, uskočení před vlakem na poslední chvíli...), ale také do všudypřítomného dojmu pozvolného rozkladu a rozpadání, který promlouvá nejen z prastarých ruin v návětrné pustině, nýbrž také z chodeb a pokojů rodinného sídla - pomyslného to středu dětského světa i vyprávění. Rodný dům podněcuje a drží pohromadě střípky nahodilých vzpomínek – tu na vůni, tu na zvuk -, z nichž je celý film seskládán po vzoru neúplné, náznakové mozaiky. Vzpomínky, pocity a šelesty jsou v blednoucích stěnách domu doslova uvězněny jako v temnotě úlu, kterým zní "věčný bzukot" a rej lidské přítomnosti. Titulním duchem jsou nakonec možná právě ony; vždyť i žlutavá okna, kterými do poloprázdných místností proniká bledé, přízračné světlo, oplývají vzorem včelí plástve... ()

Galerie (33)

Reklama

Reklama