Duch úlu
-
El espíritu de la colmena
-
The Spirit of the Beehive
-
The Spirit of the Beehive
Drama
Španělsko, 1973, 97 min
Režie:
Víctor EriceScénář:
Víctor EriceKamera:
Luis CuadradoHudba:
Luis de PabloHrají:
Fernando Fernán Gómez, Ana Torrent, Teresa Gimpera, Miguel Picazo, José Villasante, Estanis González, Juan Margallo, Ketty de la Cámara, Laly Soldevila77%
Hodnocení uživatelů
Premiéry
V kinech
od:
|
23.01.2004 Wanda Films |
|---|
Chrysopras
Moc rád bych dal vyšší hodnocení, už jen kvůli kukadlům Any Torrent. Ale upřímně to byla dost nuda. Film by taky potřeboval pořádně zrestaurovat - kvalita na plátně byla bídná. Byly tam skvělý záběry, třeba běh holek k tý samotě se studnou, přesto když už sledujete hodinky, kolik asi zbývá do konce... něco je špatně. ( 52. KVIFF )(11.7.2017)
Hejtmy
{573/1001} Film mě vůbec nebavil, nudil jsem se od začátku do konce. Vzhledem k tomu mě skryté významy nebo působivé obrazy dětského světa nijak nezaujaly. Pro pár skutečných filmových hloubavců a pro houf pseudointelektuálů vhodné, pro ostatní nic, co by stálo za zmínku. Jedna hvězda za obrazovou stránku. 20 %(4.5.2016)
kobejn
Klasickej "ponrepáckej" film - uměleckej, krásnej, ale děsně pomalu plynoucí (což nemusí být ovšem na škodu, záleží případ od případu, film od filmu, člověk od člověka, nálada od nálady a milion dalších věcí), nicméně co tady zmínilo více lidí, má to naprosto mimořádnou kameru, která tu dominuje nad vším ostatním...co záběr, to malé umělecké dílo, jedno jestli detail tváře any torrent, černé kočky, nebo velký celek opuštěné krajiny, domu, železnice, vlaku, čehokoli...obrazově prostě vynikající a působivé...o to absurdnější je fakt, že z těch pár ocenění, co film získal nebylo ani jedno za kameru.(23.6.2013)
MissJ
Přiznám se, že jedinou pohnutkou, proč jsem tento film chtěla vidět, byl jeho název (je převzat z knihy o životě včel od Maurice Maeterlincka, který sousloví "duch úlu" použil k pojmenování mocné, tajemné a paradoxní síly, kterou se včely řídí a poslouchají a kterou lidský rozum nikdy nepochopí - dík Wikipedie:). Snad až moc dokonalý film. Vnímám ho určitě jinak než ti, co film viděli v 70. letech; politický kontext, ač je silně zdůrazňován, ráda přecházím a soustředím se spíš na poetickou rovinu. Skvostná kamera, sledování je požitek; musím kameramana Luíse Cuadrada za jeho práci upřímně obdivovat. Už v době natáčení totiž trpěl oční chorobou, která postupně vedla ke slepotě (nakonec v roce 1980 spáchal sebevraždu). Určitě nezůstanu u jednoho zhlédnutí, pro tyto subtilní filmy mám slabost.(16.8.2011)
Lavran
Plně se ztotožňuji s citlivým komentářem Aidanovým. Duch úlu je mnohem více působivý jakožto obraz dětského světa, který ze své podstaty překypuje fantazií a magickými zvláštnostmi, než jako odkouzlená politická alegorie. A to z prostého důvodu. Zatímco rovina dětského prožitku, uvedená pohádkovou formulkou "Bylo nebylo...", je ve svém záhadném symbolismu otevřená mnoha různým výkladům, tudíž v zásadě nevyslovitelná a "nekonečně účinná", rovina alegorická je omezena jediným čtením, jediným možným výkladem, tudíž vyslovitelná a nesrovnatelně chudší. Značná část Duchovi nevšední krásy spočívá v zamlčenosti a tajuplnosti, zkrátka v nezodpovězených otázkách, jejichž kouzlo se však s alegorickým čtením logicky vytrácí, podobně jako když v dospělosti přicházíme o schopnost spatřovat svět s upřímným dětským zaujetím a úžasem, v plnosti významu, kterou dítě zakouší i přesto, že zrovna nerozumí všemu, co se kolem něj odehrává. Jako bychom si někde v koutku duše uvědomovali, ač navenek to přiznáváme neradi, že dítě kdysi vídalo svět správněji, přirozeněji než my a tato tušená ztráta, k níž se v jistém smyslu vztahuje scéna s "oslepenou" školní figurínou, v nás probouzí hluboký a neutišitelný žal. Jak jinak si vysvětlit, že filmy o dětech, které jsou určeny dospělému publiku, jsou do jednoho obestřeny onou zvláštně dřímotnou melancholií, Ducha úlu nevyjímaje? Přiznejme si, že svět na dítě doléhá jaksi těsněji. Pro dítě je všechno nové, neboť se v každém okamžiku nově probouzí, probouzí do nové hry. Svět s dítětem vstupuje do úzké vzájemnosti. Noční stíny jsou delší a tmavší, oheň zářivější, studna hlubší, hory vzdálenější. A v osamělých, opuštěných domech skrývají se dávní duchové. Dítě toho méně namluví, zato více zpozoruje. Tak i v Duchovi úlu se řeční málo, pokud vůbec. Spíše se v tichosti a nespěchavě prodlévá. Na krajině, fotografiích, dopisech, tvářích, na rozličných površích a tvarech, které by stálo za to omakat. Na všem, co se dorozumívá blízkostí a hlubokým smutkem zároveň. Tato vábivá intimita věcí, jež se zrcadlí v jejich patině a stárnutí, je pro Ducha úlu velmi příznačná. Jako by se fascinace smrtí, kterou v hlavních hrdinkách podnítí Whaleův Frankenstein, nepromítala pouze do vnějších situací (pokus o zardoušení kočky, hra na mrtvou, uskočení před vlakem na poslední chvíli...), ale také do všudypřítomného dojmu pozvolného rozkladu a rozpadání, který promlouvá nejen z prastarých ruin v návětrné pustině, nýbrž také z chodeb a pokojů rodinného sídla - pomyslného to středu dětského světa i vyprávění. Rodný dům podněcuje a drží pohromadě střípky nahodilých vzpomínek – tu na vůni, tu na zvuk -, z nichž je celý film seskládán po vzoru neúplné, náznakové mozaiky. Vzpomínky, pocity a šelesty jsou v blednoucích stěnách domu doslova uvězněny jako v temnotě úlu, kterým zní "věčný bzukot" a rej lidské přítomnosti. Titulním duchem jsou nakonec možná právě ony; vždyť i žlutavá okna, kterými do poloprázdných místností proniká bledé, přízračné světlo, oplývají vzorem včelí plástve...(25.7.2012)