Žiletky

Božské, toto mohu. Fatální Markéta a Topol na hranici surreálna a reality. Jen je smutné, jak vlivné jsou dodnes dobové odsudky pánů Lukeše a Blažejovského, kteří se v Kinorevui a ve Filmu a době sice neshodli, jestli Tyc opisuje z Juráčka nebo Tarkovského, ale dozajista se shodli na tom, že Hrubešová tedy určitě ne. Ale zase je pěkné, že si určili společného nepřítele a to jim dodalo na důvěryhodnosti. (10.03.2009)

,,kam nesete tu mrtvolu? '' Tak jsem konečně viděl ty kultovní ,,nezávislé'' žiletky. V devadesátých mně to nějak uteklo. Tycův scénář byl hodně zvláštní a pokud mu prý navíc dodala šťávu účast Topola já to tak necítil. Psí vojáky jsem nikdy nemusel, verše Topola také ne. Nezbývá jen po dokoukání popřemýšlet, zda to byl opravdu árt a já byl mimo, nebo to árt nebyl a jen si to na něj hrálo. To že tomu nerozumíme nemusí nutně ještě znamenat, že je dílo geniální... Já chvílemi nechápal. Film mne zaujal lokálními scénkami, kamerou a místy opravdu úchvatnými interiéry. Zajímavý byl průlet kamery kolem motoráčku, záběry z komína i sakra hot sestřička Pergnerka... Dávám dvě hvězdy a tu třetí za ten komín. Mně by na něj nedostali ani za tučný honorář a to ani v létě... Dle mého názoru hodně přeceňovaná záležitost, kterou řada lidí pořádně nechápe, ale cítí že je in se k tomu hlásit. Pro milovníky kapely Psí vojáci pak tam je nepochybně pár věcí, které vidí, slyší a ocení jen oni... * * * (24.07.2014)

Velmi zvláštní - a asi i nedoceněný - film, šlo by o něm dlouho přemýšlet. Hlavní postava mi zpočátku nebyla moc sympatická (vadil mi i ten modrý filtr kamery), nebavilo mě sledovat Andrejovo divné, někdy až nepochopitelné chování, jako když například vypije láhev rumu na ex, nebo když vyleze - závratím navzdory - na vysoký komín, z něhož odmítá slézt, o tom jeho věčném bloumání po ulicích a zapalování jedné od druhé nemluvě. Postrádal jsem tam navíc nějaký příběh, který by mě k tomu více připoutal. Nakonec jsem ale asi k Andrejovi sympatie přece jen našel - líbilo se mi, jak celou dobu toužil po stále stejné ženě (btw. Markéta Hrubešová podle mě není nijak zvlášť dobrá herečka, ale pro její půvaby mám slabost, a její výskyt v tomto filmu považuji za velké plus) a že zůstal svůj i po všem, co v tom filmu prožije. Samotný závěr se mi pak líbil moc a vyvolal ve mně velmi příjemné emoce, které ve mně doznívají ještě druhý den - myslím, že s odstupem mám tendenci ten film vnímat více kladně než při jeho sledování. Přesto je pro mě těžké si k němu více najít cestu, od Tyce jsem nikdy žádný jiný film neviděl, není to úplně můj filmový cup of tea, a jsem v podstatě i takřka nedotčen hudbou Psích vojáků nebo tvorbou obou bratrů Topolových, takže to pro mě nemá ten význam, jako pro lidi, kteří na tom vyrostli. Přesto je mi líto, že Filip zemřel tak mladý, a jsem rád, že jsem tento film nakonec mohl vidět, protože jsem si tak mohl odškrtnout jeden devadesátkový kult, který má nezpochybnitelné filmařské kvality, i když se mi nemusely příliš trefit do vkusu. (07.10.2019)

Žiletky Zdeňka Tyce jsou v kontextu českého filmu naprostým solitérem a v našem geografickém prostoru i zjevením. Film reflektující existenciální krizi středoevropského intelektuála (symptomatické jméno hlavního hrdiny - Andrej Chadima!) spíše jen omylem spojovaného s prostředím a fenoménem dobového undergroundu, film jako obrovská a přesná metafora nemožnosti intelektuálního úniku z české kotliny (symbolická scéna odlehlé koliby pod Karlovým mostem), film plný nádherné hudby Psích vojáků (zvláště závěrečné Žiletky se švenkem kamery do prázdnoty vesmíru plného hvězd; ale i motiv písně Chce se mi spát...), film s významovými přesahy, s poetikou hledání a s přístupem, který lze označit jako UMĚLECKÝ, film snažící se dávat odpověď, film plný symbolů (komín - absurdita protestu, Kristýna - symbol nedosažitelnosti, pouť, bloudění, páter noster...), film vybočující svým přístupem k barvě, černobílý i plný barev a barevného tónování odrážející psychický stav a nálady hlavního hrdiny (jasný odkaz k jinému intelektuálovi světového filmu Krzysztofu Kieslowskiému a jeho trilogii barev vznikající ve stejné době), film rozdělený na dvě nevyvážené, byť obě velmi důležité části - černobílou - popisnou a barevnou - symbolickou, film těžký, hloubavý, depresivní, přemýšlivý, mnohoznačný a mnohoúhelný... Spolu s Reifovou Postelí, režisérovým debutem a v poslední době se Štěstím Bohdana Slámy na dlouhou dobu jediný skutečně autorský film. (Škoda, že byl pro festival Berlinale zbaven své závěrečné barevné katarze...) (19.05.2007)

Podivnost. Skvělé scény střídají hrozné, příjemné herectví střídá nepříjemné (k dialogům se snad raději nebudu vyjadřovat). Krásné záběry, leč občas prázdnotou zející - krásné myšlenky, z jejichž zobrazení je však docela často cítit amatéřina - krásný Filip Topol a krásná hudba jeho Psích vojáků, avšak ta bohužel dostala krutě málo prostoru (titulní skladba na závěr je ovšem vskutku duši-drásající). Přesto je v tomhle snímku "něco", co mě nutí chtít ho vidět znovu... Žiletky na těle, žiletky v těle... (23.03.2007)