Žiletky

Velmi zvláštní - a asi i nedoceněný - film, šlo by o něm dlouho přemýšlet. Hlavní postava mi zpočátku nebyla moc sympatická (vadil mi i ten modrý filtr kamery), nebavilo mě sledovat Andrejovo divné, někdy až nepochopitelné chování, jako když například vypije láhev rumu na ex, nebo když vyleze - závratím navzdory - na vysoký komín, z něhož odmítá slézt, o tom jeho věčném bloumání po ulicích a zapalování jedné od druhé nemluvě. Postrádal jsem tam navíc nějaký příběh, který by mě k tomu více připoutal. Nakonec jsem ale asi k Andrejovi sympatie přece jen našel - líbilo se mi, jak celou dobu toužil po stále stejné ženě (btw. Markéta Hrubešová podle mě není nijak zvlášť dobrá herečka, ale pro její půvaby mám slabost, a její výskyt v tomto filmu považuji za velké plus) a že zůstal svůj i po všem, co v tom filmu prožije. Samotný závěr se mi pak líbil moc a vyvolal ve mně velmi příjemné emoce, které ve mně doznívají ještě druhý den - myslím, že s odstupem mám tendenci ten film vnímat více kladně než při jeho sledování. Přesto je pro mě těžké si k němu více najít cestu, od Tyce jsem nikdy žádný jiný film neviděl, není to úplně můj filmový cup of tea, a jsem v podstatě i takřka nedotčen hudbou Psích vojáků nebo tvorbou obou bratrů Topolových, takže to pro mě nemá ten význam, jako pro lidi, kteří na tom vyrostli. Přesto je mi líto, že Filip zemřel tak mladý, a jsem rád, že jsem tento film nakonec mohl vidět, protože jsem si tak mohl odškrtnout jeden devadesátkový kult, který má nezpochybnitelné filmařské kvality, i když se mi nemusely příliš trefit do vkusu. (07.10.2019)

Česká intelektuální kavárna počátku devadesátých let. Film má svoje poselství, to ne že ne, ale to poselství je tak zašmodrchané, že ho možná v průběhu natáčení ztratil i sám autor:-) Jedna* im memoriam za Filipa Topola a za stejnojmenou písničku, která narozdíl od filmu, ve mně rezonuje už 20 let:-). (20.09.2015)

Podivnost. Skvělé scény střídají hrozné, příjemné herectví střídá nepříjemné (k dialogům se snad raději nebudu vyjadřovat). Krásné záběry, leč občas prázdnotou zející - krásné myšlenky, z jejichž zobrazení je však docela často cítit amatéřina - krásný Filip Topol a krásná hudba jeho Psích vojáků, avšak ta bohužel dostala krutě málo prostoru (titulní skladba na závěr je ovšem vskutku duši-drásající). Přesto je v tomhle snímku "něco", co mě nutí chtít ho vidět znovu... (23.03.2007)

Když je moon v Utahu, chytáme se za hlavu, zalitý v olovu, únavou na hubu. Pocity jak žiletky, žiletky mý baletky, a v pustým dni, pustý bradavky. Jedeme ve vlaku a v podstatě furt, s peklem a andělem, než se nadějem. Žiletky na těle, žiletky v těle, žiletky ve vlasech, žiletky a jeden steh. Filip Topol 1988. Nedoceněný film, který i mně, který psal o mistrovi Topolovi bakalářskou práci, zůstane vážně nedoceněn. Má svou poetiku, má svou intelektualitu, čerpá z prvků Tarkovského, ale mohl dát mnohem hlubší strukturu a závěry, než ve finále podal. Má pár krásných scén, ale mohl jich dát mnohem více. A to si Topol zasloužil, protože byl géniem písma, géniem existenciality, géniem empatie. Ale co dělat.... Chce se mi spát. Když přijdu ráno domů, sednu si a zapnu televizi. Venku choděj krásný holky, začíná novej den. Ale co s tím, záchod je ucpanej, a žiletky jsou tupýýýýýýýý.  I am lucky, vždyť ty taky... Budem spolu, pouštět draky... Ahoj, Filipe, tam nahoru. I já se brzy rozloučím s Kiliánem, neboj se. (10.12.2021)

Radikální kombinace Kafky, Lynche a československé nové vlny hozená do trochu formalisticky hravého hávu. Takhle si nějak představuju, že by točil Juráček v době "neomezených možností". Nezastírám, že nebetyčné nadšení je z 80% způsobeno obrovským plátnem Světa techniky, na kterém jsem restaurované Žiletky viděl, ale čert to vem, forma konzumace taky dělá zážitek. Každopádně obrovský dík Ostrava Kamera Oko za tu možnost... Více Tyce do české kinematografie! 90 % (17.11.2019)