Režie:
Hajao MijazakiScénář:
Hajao MijazakiKamera:
Acuši OkuiHudba:
Džó HisaišiHrají:
Sóma Santoki, Takuja Kimura, Džun Fubuki, Džun Kunimura, Kaoru Kobajaši, Karen Takizawa, Keiko Takešita, Kó Šibasaki, Masaki Suda, Sawako Agawa, Šinobu Ótake (více)Obsahy(2)
Dospívající chlapec Mahito se s tatínkem přestěhuje na venkovské sídlo daleko od hektického Tokia. V novém domově se seznámí se svéráznou mluvící volavkou, která ho láká k prozkoumání záhadné opuštěné věže. V ní Mahito objeví magický svět, jemuž vládne tajemný stařec. Na cestě za poznáním se potká se statečnou dívkou Himi, armádou papoušků i roztomilými stvořeními Warawara. Mistr animace Hajao Mijazaki (Můj soused Totoro, Cesta do fantazie a Princezna Mononoke) se ve svém posledním filmu opět vydává za hranice fantazie a snů. (Aerofilms)
(více)Videa (6)
Recenze (89)
Mijazaki je láska. Když jsem s ním v mládí začínala, nikdy by mě nenapadlo, že na něj půjdu někdy do kina. Je fajn, že i tato tvorba se k nám konečně dostává, snad budou přibývat další autoři nejen z Japonska. Film se mi jako takový líbil, ale musím uznat, že některé své starší bratříčky nepředčil. Rozhodně ale tenhle fantaskní Mijazakiho pohled do jeho duše stojí za to. ()
Asi první Mijazaki, kde jsem měl opravdu problém chápat děj a motivaci postav (např. co je ta volavka zač a proč se snažila kluka nalákat do věže oživením jeho matky mi zcela uniklo). Přesto je to stále ten ryzí Mijazaky jak ho mám rád, kde je jasně vidět jeho rukopis (byť se o to mnoho anime snaží, zatím se podle mě žádnému nepodařilo ho zkopírovat). Vlastně mě na tom ta neurčitost sdělení bavila, kde máte v jiných pohádkách jasně definované dobro a zlo, zde například i pelikán co požírá duše nenarozených dětí je vyobrazen tak, aby mu divákovi na něm vlastně bylo líto, stejně tak se tu neobjeví žádný vyložený antagonista spíše je to prostě taková Alenka v říši divů, kde jen procházíme světem a snažíme se pochopit jeho zákonitosti, vizuál je starý dobrý Ghibli a Mijazakiho fantazie stále má co nabídnout, zajímavost světa bych se nebál přirovnat k jeho mému nejoblíbenějšímu filmu Cestě do fantazie, jediná trochu vada na kráse byla, že jsem si tentokrát v několika scénách všiml, že postavy jsou nejspíše z větší části animované počítačem. ()
Krásný film. Jako i u některých ve dříve viděných filmech od Miyazakiho, nebyla potřeba vysvětlovat proč se něco ve filmu děje. A tyto filmy jsou takové, že to u nich nevadí... Po shlédnutí ve mě klíčilo takové to filosofické myšlení... rezonovaly ve mě témata jako: posmrtný život, multivesmír, zanechání odkazu, životní práce... ()
Všechno, o čem kdy Mistr tvořil a všechno, co jsem chtěl vidět. Místy fantasy atmosféra temnější než u Mononoke, reálie si půjčující ze Zvedá se vítr, vlny jak ze Zeměmoří, lesem ukryté budovy jak z Laputy či Totora. A samozřejmě se zase přátelí kluk a holka, i když je tentokrát jejich vztah úplně jiný, než kdykoli předtím. Miyazakiho svět se symbolicky uzavírá v příběhu plném dveří, které mohou vést kamkoli a které člověka i jakéhokoli jiného tvora změní, když jimi projde. Víc než kdy jindy divák musí přijmout pravidla světa, který před sebou vidí, jinak by se neustále rozčiloval nad tím, proč nikdy nezahlédne obyvatele hrobky nebo jak se mohli k moci dostat právě natvrdlí papoušci. Volavka má v sobě překvapivě málo optimismu, realističtěji ukazuje na dospívání, na volby, které za nás nikdo nepřevezme, i na odcházení a smrt. A v tom je těžko popsatelný smutek, stejně jako bezbřehá naděje. ()
Galerie (33)
Photo © TOHO Company / Studio Ghibli
Zajímavosti (6)
- Mijazaki a jeho tým se tu soustředili na kvalitu animace více, než kdy před tím. Zatímco např. u Můj Soused Totoro (1988) trvala produkce osm měsíců pouze s osmi animátory, na tomto projektu pracovalo animátorů šedesát, a jediná minuta jim zabrala měsíc práce. (Spinelion)
Čím je Mijazaki starší, tím je méně doslovný i lineární, méně bere ohledy na klasické vyprávěcí koncepty a více točí filmy čistě podle sebe bez jakéhokoli ohledu na ostatní. A díky tomu také každé jeho nové dílo, které máme to štěstí vidět poprvé, je natolik fascinující a neokoukané. Tak už přestaňme s tím výčtem toho, jaké prvky a motivy má jeho nejnovější film společné s těmi předchozími. To nejkrásnější na Mijazakihoho filmech vždy byla ona vzácná příležitost zapomenout na vše, na co jsme v tuctové audiovizi zvyklí, a nechat se autorem vést jeho unikátní vizí. Nejen, že si vztahováním k předchozí mistrově tvorbě člověk limituje míru úžasu, ale navíc tím svazuje osobitost samotného díla, které si přímo žádá otevřenou mysl. Také si přiznejme, že název "Chlapec a volavka" vznikl jako nic neříkající nouzovka v hlavách mezinárodních distributorů, kteří nevěděli, co si počnout s původním názvem, jenž jim nezapadal do zavedených škatulek. Nazývejme tedy film jeho pravým jménem: "Jak budete žít vy?". Originální titul vzdává hold knize, která byla pro dospívajícího Mijazakiho zásadní a která se i ve filmu přímo objevuje. Filmař ji ale neadaptuje, pouze využívá její název jako aluzi, ale především také pro významový rámec svého nového, ale i celkového díla. Stejně jako se ve vyprávění stírá koncept času a staré postavy se objevují ve své mladické podobě nebo se mohou generace jednoho rodu potkávat současně, tak i Mijazaki otázkou v názvu svého díla mluví o vlastní minulosti i současnosti, ale také k sobě i nám. Tvůrce, který celý svůj produktivní život (což v případě workoholického osmdesátníka znamená dodnes) zasvětil vyprávěním z fantaskních světů, zde ve svém (doposud) posledním díle využívá další takové vyprávění k expresivnímu pohledu do nitra mladého člověka zmítaného traumatem, ztrátou a současně obavou ze života ležícího před ním. Právě v onom nitru se ze základních stavebních kamenů reality a fantazie za pomoci pojiva emocí tvoří nové světy, které současně dýchají povznášející nespoutaností i tíhou nevyhnutelnosti. Spolu s titulní otázkou, jak budeme žít my tváří v tvář tíživému světu, nám Mijazaki prostřednictvím svého hrdiny ukazuje, jak on sám se vyrovnával s dospíváním ve stínu války a úmrtí milované matky. Slovy dnešní audiovize bychom mohli říci, že Mijazkiho novinka představuje velkolepé (prozatímní) završení jeho tvorby, ale současně i výmluvný prequel k ní. Zpřítomňuje nám v něm dualitu krásy a hrůzy, veselí a strachu, lásky a hněvu i prostě života a smrti, jako to ostatně dělal v celé své dosavadní tvorbě. Všechny Mijazakiho nové filmy jsou jako napůl rozečtená kniha zanechaná uprostřed knihovny zmizelým strýcem, který zešílel z toho, že četl mnoho knih. Jejich věhlas je předchází a vyvolává v nás bázeň z kontaktu s něčím, co nás nevyhnutelně bude přesahovat, ale i bláhovou obavu, jestli dostojí očekáváním. Proto se do nich jen opatrně osmělujeme a někdy k vlastní smůle jim odmítáme podlehnout. Ale přitom stačí prorazit onou první vlnou na obzoru, nechat ji odplavit všechny pochybnosti a pak už jen s otevřenou myslí klidně plout na palubě vyprávění, jež drží jistě v rukou největší mistr kinematografie. A ano, opět je to pouť, která nás mnohokrát zahltí obrazotvorností, ale z níž se nám do paměti navždy otisknou ony klidné tiché momenty, kdy si uvědomíme, že jsme najednou stejně usebraní jako postavy, které sledujeme. Není nic vzácnějšího, děsivějšího, krásnějšího, drásavějšího, turbulentnějšího i konejšivějšího, než každý nový Mijazakiho film. () (méně) (více)