Nevinný

Viscontiho ruka otevírá knihu Gabriela d‘Annunzio a jeho hlas vtělený v obraz ji neopakovatelně předčítá. V exkvisitním prostředí italské nobility podaném jako statická asambláž dekoru, antikvit a módy se rozvíjí hluboké drama dekadentní duše, rozpjaté mezi fikcí ideálu a hnusem tělesna a tedy nikoliv žijící, ale pouze balancující, a balancující i přesto, že již došlo k pádu do propasti. Ovšem kdy k němu vlastně došlo…? A ty dva tóny, jak je jinde d’Annunzio vyjádřil: „Hnusného těla smutek, který zbývá / kdy uhasilo zhnusení již chladné / žár touhy a kdy lásky clony žádné / již není, nehybnou jež nahost skrývá!“ a („Obraze čistý, zřím, jak stín tvůj vzplývá / z hluboka duše. Jako květy ladné / u asfodelu, který smutkem chřadne, / na šíj se sklání hlava plavá, snivá!“. (25.04.2009)

Viscontiho vznášející se labutí píseň milostné sonáty, která se v běhu času, rukou osudu, mění v neodvratnou antickou tragédii. Dekadentní portrét vášně, erotického vzplanutí, požitkářství a nespoutanosti, v souboji se žárlivostí, pýchou, ješitností, bolestí a zlobou. Divák jako mlčenlivý svědek vklouzává do honosných sídel a přepychových komnat, ve víru elegantních a naškrobených rób. Našlehané krásno výtvarné symfonie prochvívají jemné hudební „kudrlinky“ i vůně ticha. Visconti je jako malíř, který štětcem čaruje okázalé zátočiny chvějivého a fascinujícího obrazového rozjímání. Láska v zajetí smyslů. Síla lásky, která spaluje, žal lásky, který ničí. Ubohý Tulllio. Z jeho uslzených očí šlehají bolestivé plameny panovačného prokletí. Utrpení jeho duši, kterou zachvátil mor dekadentního soužení. Nešťastný "netvor," který si přeřízl vlastní tep. G. Giannini kraluje v roli hříšného, temně uhrančivého, charismatického a zhrzeného Tullia, jehož mysli se zmocnila posedlost krvácejícího srdce. (26.04.2013)

Akási avantýra egoistického, a k tomu zároveň i ateistického aristokrata: Tullia "Šermiara" Hermila, vskutku akosi nepriamo ovplyvnila i jeho mimoriadne sexy manželku: Giulianu, aby sa mu taktiež podobným spôsobom »revanšovala«; skrátka na oplátku ho rovnako podviedla s akýmsi intelektuálnym spisovateľom, až to dokonca zašlo konkrétne tak ďaleko, že tým pádom postupne snáď i otehotnela, a potom sa vzápätí tento taliansky CRETINO ešte čudoval, že ako si to mohla vôbec dovoliť...? • A Luchino Visconti nielenže znovu vytvoril titul o «aristokratických snoboch»; proste ako aristokratický snob, opäť neostal svojej povesti absolútne nič dlžný, ale súčasne tiež nakrútil i svoj úplne posledný [ne]kvalitný počin, v ktorom mi mimochodom - ústredný predstaviteľ v podaní Giancarla Gianniniho, príliš extra do titulnej úlohy nezapasoval, alebo som si tentoraz zase plne pripadal, ako v nejakej »talianskej telenovele« s umeleckým spracovaním v rámci celku, no po scenáristickej stránke by sa zrejme nestratili ani vedľa populárnych telenoviel. (30.11.2023)

Zatuchlá nuda s odérem naftalínu v panákovitě neživotném obsazení podle vzoru hrad... Giannini svůj part odehrává vodnatým zrakem, Laura Antonelli dmutím hrudi střídaným výronem umělých slz. Snad kdysi, při pozdně sobotním večeru, po televizním týdnu stráveném u Ženy za pultem, mohl mít Nevinný sílu supernovy, dnes abych hledala protijed, jelikož mě Visconti slušně otrávil. A nebýt mé klinické Smrti v Benátkách, obtěžkala bych snímek cenou Unylost Století Price. (13.11.2014)

Od lásky je naozaj len krôčik ku nenávisti, v tomto smere mi to trocha pripomenulo jedno majstrovské dielo od Polanského - Bitter Moon (1992). Keď sa prekročia určité hranice, návrat späť je už takmer nemožný, môže sa ten druhý snažiť a ľutovať koľko chce. Dielo zdobí klasická nádherná výprava ako som u Viscontiho zvyknutý, teda až na tie exteriéry, v tomto prípade trocha od všeobecnej ponurosti upustil. Po hereckej stránke dokonalé, najmä čo sa týka ženského osadenstva. Dejová linka síce miestami trocha zadrhávala, boli i slabšie, menej záživné miesta, ale celkovo mám z toho dobrý pocit. Nadpriemer. 75/100 (13.09.2018)