Hvězdy Velkého vozu

Slabší snímek v jinak úžasné filmografii mého favorita Viscontiho. Jeden z mála, jenž časem hodně vyčichl. Problém vidím v tom, že tvůrce neadekvátně spojil dvě nestejnorodá a nesouvislá. i když jako by "podobná" témata do jednoho celku: společenskou stigmatizaci kvůli "rase" (zde Židé pronásledovaní fašistickým režimem) a společenskou stigmatizaci kvůli nepřijatelnému sexuálnímu chování (zde podezření z incestu). (24.10.2011)

Claudia Cardinale a Jean Sorel v brilantnej dráme maestra Viscontiho, režiséra, ktorého trestuhodne doceňujem až tak neskoro. Komorný príbeh, odohrávajúci sa v starom sídle, plnom temných tajomstiev, ktoré nemali byť nikdy odhalené, ale ktoré sa doslova s úpenlivým výkrikom derú na povrch. Visconti sa v určitom období zrejme až vyžíval v opisoch rozpadu tradičnej rodiny a najmä odhaľovaní nielen jej večného pokrytectva, ale aj prísne strážených úchylností. Príbeh mladej židovky, ktorá sa vracia aj s novým manželom domov je nasiaknutý atmosférou, prekonávajúcou aj viaceré gotické horory tej doby. Celý dom ožíva temnou atmosférou starých čias a jeho "genius loci" sa vinie ako strašidlo celým filmom.. Sú tu dva piliere, silná atmosféra rodinného sídla a scenár na ktorých je celý film postavený. Herecké výkony Jeana Sorela a aj Claudie Cardinale nie sú tu až také podstatné a to je len dobre. Doslova cítime dobu, v ktorej sa príbeh odohráva a tragický koniec je len logickým vyústením toho všetkého. (11.01.2021)

Ojíněná, hluboká, kardinální intimita lape po dechu, jako šplouchající vlna naráží, tříští se o nepříhodná, kamenitá skaliska. Každá její částečka dopad má, rodinnému portrétu pokřivuje rám. Co přivedlo tě sem, lásko má? Anamnéza amnézie minulosti, jež v komnatách rozkvetla, jejíchž pavučin ses nechtíc dotkla. Jean Sorel žhářem tepajícího nitra. Rozervaný mladík, pln rozbřesku jizev, přívalu rozbouřených citových sesuvů, jehož odpíraná rozkoš, nepřípustná slast s vlastní krví, užírající touha po zakázaných polibcích, přivedly do záhuby. V podivných emocích se svíjí, v plamenech utápí. V zahradě pozemské, jen busty lidskosti se krčí. Plesají slova, shořely věty hříšně romantické, nakřápnutý, eroticky antický styl sblížení, milostných dopisů mystický sen vrcholně teatrální. Rozbolavělý sten, ohnivá šelest člověka, svědomí s ďábelskou páteří, hozené ven. (02.11.2016)

Film z doby zlatého věku italské kinematografie nepostrádal dokonalost, s níž režírovali klasikové italského filmu, k nimž Visconti bezesporu patřil. Skvělá režie i hudba je podtržena hereckými výkony. Mladá žena přijíždí se svým americkým manželem domů, kde se jí vrací její vlastní minulost. Těžce nemocná matka, mrtvý otec, jako žid možná oběť nevěrné manželky a jejího milence, lehkomyslný bratr, k němuž jí váže incestní poměr, i mladý lékař, k němuž stále hoří marně potlačovanou láskou. Opravdu, skvostné dílo. (17.04.2018)

Visconty v tomto filmu rozehrává téma fašismu a incestu, ve své době odvážné dílo. Zpracování je však takové nejasné a tápavé, asi to byl režisérův záměr. Co ale snímek vyzdvihuje ke Hvězdám Velkého vozu je kamera a zejména dům a jeho interiéry, ty chodby, vysoké stropy, pokoje, různé místnosti - to vše je zahaleno do tajemství, které jakoby ukrývaly celou Sandřinu (Cardinaleová) minulost, když se po létech z Ameriky do rodného domu vrací. Ještě chybí nějaké zvuky, skřípání, vrzání a byl by to slušný horor. A hlavně tomu dodává to pravé ořechové ta černobílá kamera. Claudia sice nepodává bůhvíjaký herecký výkon, ale vše za ni vynahrazuje onen zmíněný krásný dům. Ještě za zmínku stojí pouze klavírní hudba, kdy některé pasáže působí až depresivně psychoticky. (17.04.2018)