Hvězdy Velkého vozu

Účasť herečky Cladie Cardinale na Art Film Feste priniesol do ponuky festivalu film Hviezdy Veľkého voza (Vaghe stelle dell'Orsa,1965). Film z ťažkou témou zaoberajúci sa zložitými rodinnými vzťahmi a pestrou háklivou minulosťou, pre bežného diváka moc lákavého neprináša, okrem šarmantnej Cladie Cardinale si tu toho moc pútavého neužijete. /videl v kine: 40%/(filmový festival Art Film Fest 2014) (05.07.2014)

Jednoznačně nejatmosféričtější film letošní LFŠ. Staré sídlo jako by vypadlo z Poeova Zániku domu Usherů, kde přízraky minulosti doteď visí nad každou sochou, každým koutem. Zároveň jde o nejlyričtější film o incestu a starých křivdách, jaký si lze představit. Faktuální pravdivost (ve smyslu "co se tenkrát doopravdy přihodilo") nemá ve vyprávění relevanci. Divák může tak maximálně tipovat, ale pro vyznění snímku to stejně nehraje roli. Skvělou práci odvádí kameraman zejména s rámováním záběrů. (01.08.2016)

"Nedávno jsem něco dělal v římské opeře, přišel ke mně osvětlovač a říká : Tak co, spali spolu, nebo ne ? Já nevím, odpověděl jsem, co ty myslíš ? Já myslím, že ano, řekl. Každý si může myslet, co chce." Matné hvězdy Velkého vozu se jmenuje překrásná báseň, v níž Giacomo Leopardi vzpomíná na rodný dům, na hvězdy nad zahradou, s nimiž rozmlouval jako chlapec a které byly svědky konce jeho šťastných dnů. Giacomo Leopardi (1798-1837) byl Viscontimu blízký svým urozeným šlechtickým původem i svým postojem vůči němu - nenáviděl ho i miloval, tak jako miloval a nenáviděl celou svou vznešenou rodinu. K samotnému filmu pak mohu dodat, že jsem ho viděl asi potřetí a vždy se mi velmi líbil. Je to naprosto typický Visconti. U něho je film skutečné umění. (17.04.2018)

Ojíněná, hluboká, kardinální intimita lape po dechu, jako šplouchající vlna naráží, tříští se o nepříhodná, kamenitá skaliska. Každá její částečka dopad má, rodinnému portrétu pokřivuje rám. Co přivedlo tě sem, lásko má? Anamnéza amnézie minulosti, jež v komnatách rozkvetla, jejíchž pavučin ses nechtíc dotkla. Jean Sorel žhářem tepajícího nitra. Rozervaný mladík, pln rozbřesku jizev, přívalu rozbouřených citových sesuvů, jehož odpíraná rozkoš, nepřípustná slast s vlastní krví, užírající touha po zakázaných polibcích, přivedly do záhuby. V podivných emocích se svíjí, v plamenech utápí. V zahradě pozemské, jen busty lidskosti se krčí. Plesají slova, shořely věty hříšně romantické, nakřápnutý, eroticky antický styl sblížení, milostných dopisů mystický sen vrcholně teatrální. Rozbolavělý sten, ohnivá šelest člověka, svědomí s ďábelskou páteří, hozené ven. (02.11.2016)

Slabší snímek v jinak úžasné filmografii mého favorita Viscontiho. Jeden z mála, jenž časem hodně vyčichl. Problém vidím v tom, že tvůrce neadekvátně spojil dvě nestejnorodá a nesouvislá. i když jako by "podobná" témata do jednoho celku: společenskou stigmatizaci kvůli "rase" (zde Židé pronásledovaní fašistickým režimem) a společenskou stigmatizaci kvůli nepřijatelnému sexuálnímu chování (zde podezření z incestu). (24.10.2011)