Holubice

Fascinující celovečerní debut Františka Vláčila, výjimečně s tématem ze současnosti. Jednoduchý poetický příběh zůstává ve stínu Vláčilovych historických velkofilmů, divák od takového snímku může očekávat pouhou dobovou raritku pro rozšíření filmových obzorů... a přece. Svým neobyčejným kouzlem zaujme už během titulků melancholickou hudbou Zdeňka Lišky, bohatě se dále vlnící celým příběhem. Upoutává přímorským prostředím v jedné z dvou linek příběhů i stylem vyprávění, kde se buď nemluví nebo polovina krátkých replik odzní v cizím jazyce. Snímek není založen na hereckém obsazení (mistr malých rolích František Kovářík je pouze drobným bonusem a Václava Irmanova v hlavní dospělé roli bych po 15ti letech od Mrtvý mezi živými bez úvodních titulků ani nespoznal). Celá atmosféra filmu tkví na výtvarní stránce, vedle kamerových záběrů Jana Čuříka a obrazu se spoustou kontrastů světla a stínu hraje ve filmou důležitou roli i malování a sochařské umění. To vše krásně zachycuje svět smutné opuštěné dívky a tělesně postiženého kluka, dvou hlavních protagonistů z různých koutů Evropy, kteří se nikdy nepotkali, ale spojila je holubice. Myšlenka postupného uzdravení s paralelou mezi klukem a bílou holubicí ke mne dorazila, ale škoda poněkud nevýrazného konce s několikaminutovými záběry na střechy pražského velkoměsta. Ten se mi k celkové atmosféře nehodil a v závěru trošku pokazil mé celkové dojmy. (85%) (Filmová výzva 2018 - Karlas) (22.08.2018)

Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ...                   Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář?                                                                                                            Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč                                                                                                                          Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk (15.03.2014)

Jeden z mnoha výplodů mé čelní žily, jenž nepřežil pravidelnou genocidu komentariátních tumorů, jelikož se však ukázalo, že vysmívaný výtvor kupodivu nezabředl v análech ČT a "vyžraný pan dokumentarista" vyžraného pana dokumentaristu obzvlášť zaujal, vcelku logicky předpokládám, že v duchu typických domácích tvůrčích snah bude úhlem pohledu té krásně zmanipulované kino inscenace "koukejte na ty internetové sraby, co nepřežijí reálnou konfrontaci se svým názorem", a nebudu tomu poskytovat další munici. Tož si ten výplod z července 2014 užijte v celé své původní kráse:Tak člověk na to jde v domnění, že se zahajuje tradice projekcí aspoň mírně high-brow filmů, a on si jen POMO před vyžraným pánem dokumentaristou přeje vypadat jako šiřitel filmového vzdělání, a ne jako propagátor stupidního mainstreamu, kterej bychom si bez té projekce nejspíš tak maximálně stáhli na torrentech. Ale tak proč ne, když ze mě ČT může násilím ždímat poplatky, proč by mě bez předchozího upozornění nezavřela s aktivníma umňělcema s kamerou v kině. Komedie v Ponrepu za pět, film samotný hezky nasnímaný, ale banální, pečlivě vysvětlený kýč, který je pro Vláčila zjevně celkem typický. (07.10.2016)

Při sledování filmu jsem hodně často myslela na Směšného pána, nevím proč, výsledné dojmy z obou filmů se dost lišily, i styl jejich vyprávění byl vcelku jiný, každopádně mně se tak nějak slily do jedno, asi kvůli těm holubům, kdo ví... Vláčil mě každopádně zasáhl daleko víc, protože zatímco Směšný pán byl celou dobu spoután a ačkoliv se zmítal a bránil, spoután i skončil, kdežto na konci Holubice přichází popraskání pout a hluboký, intenzivní nádech. (08.12.2010)

Lyricky silný snímek vytváří prostřednictvým rozličných symbolů a metafor velmi hustou poetickou atmosféru. Výprava je na můj vkus dosti statická, herecké výkony jsou ryzí a přímočaré. Scénáristicky mi přišel snímek vcelku fádní. Zaujal mě ale magicky uhrančivý vizuál Čuříkovy kamery, jehož intenzitu ještě umocňuje postmoderní hudební doprovod Zdeňka Lišky. Jako celek pro mě Holubice byla těžkým soustem, které jsem musel dlouho převalovat v ústech a ještě dlouho potrvá, než jej zcela strávím. 6/10 (24.07.2014)