V rytmu srdce

Poměrně věrný remake francouzské komedie Rodinka Belierových. Režisérka a scenáristka Siân Heder zejména víc rozpracovala vedlejší postavy a do rolí neslyšících vybrala herce, kteří sami neslyší, takže si můžeme užít výborného Troye Kotsura. Ten svým uvolněným projevem hodně přispívá k tomu, že scény ze života neslyšících působí autenticky. Ve skutečnosti autentičtěji než hlavní linie s Rubyinou pohádkově snadnou proměnou z ostýchavé outsiderky ve schopnou mladou zpěvačku. Bez trojice nestereotypních neslyšících postav by byla CODA jen další banální film o dospívání a cestě za (americkým) snem. Ústřední konflikt mezi rodinou a zpíváním není na dvě hodiny dost nosný a nevytváří velké napětí, protože tušíme, jak to všechno dopadne. Tvůrci kvůli zachování pohodové atmosféry sympatickým postavám nestavějí do cesty větší překážky. Naopak jim vše maximálně ulehčují. Ve škole Ruby zamilovaně pokukuje po spolužákovi. O pár scén později je zrovna s ním vybrána pro duet. Ruby si před přihlášením do sboru zpívala jen pro sebe. Přesto má od začátku vyškoleně znějící hlas. Podobně lehko mizí další potenciální komplikace. Rodina je při obchodování s rybami vykořisťována? Neva, začne ze dne na den podnikat na vlastní pěst. Ruby si nemůže dovolit platit další studium? Není problém, existuje přece stipendium. Klavíristka nezná píseň, kterou si Ruby vybrala? Určitě se včas objeví někdo, kdo ji zastoupí. Hlavně žádný stres. Rossiovi si jako nositelé výhradně pozitivních vlastností nezaslouží žádné velké trápení. Krom toho, že se živí rukama a neslyší, se o nich prakticky nic nedozvíme. Jako kdyby žili ve vakuu bez politiky, kultury či náboženství. Prostředí neslyšících příslušníků pracující třídy je jen plonkovou kulisou pro inspirativní příběh jedné teenagerky. Možná je ale stylistická opatrnost a podřízenost klišé účinným způsobem, jak širšímu publiku stravitelně představit život komunity, která se v médiích vyskytuje jenom vzácně. Každopádně, pokud CODA přes malou režijní invenci a minimální osobitost funguje, pak ne jako film o neslyšících (kteří představují jen stafáž v tuctovém příběhu slyšící protagonistky), ale jako dramedy, v níž je vše vypočítáno tak, aby to vyvolalo slzy nebo smích. 65% (31.03.2022)

Anglický název CODA znamená dítě neslyšících rodičů, ale také je to hudební termín. Ruby je jediná slyšící členka její rodiny, rodiče i bratr jsou hluší a tak jsou z části závislý na pomoci od Ruby, která před školou musí stíhat práci na lodi. Film je velmi oči otevírající v tom, jaké to asi je žít v rodině neslyšících, kdy si nejsou vědomi rámusu, který tvoří. Ať už při zavírání dveří, prdění nebo sexu, což v případě rodičů může být opravdu nepříjemné. Ruby jako překladatelka znakové řeči je také pojítko mezi světem jejich rodiny a okolním světem. Navíc Rubyina největší vášeň je zpěv a tak je tu velká propast a nepochopení mezi rodiči a dceřinou vášní. Velice rychle jsem se zažral do života těchto lidí, protože jsou krásně napsaní a zahraní. Coda je taky nečekaně vtipný film, který ze mě dostal několik solidních hlasitých smíchů. Film má skvostné podpůrné postavy, jako učitel hudby, který je drsný, ale taky fér a podporující. Každý by chtěl mít takové učitele. Krásný film o balancu mezi podporou rodiny a její závislosti na vaši pomoci a o dospívání jedné mladé slečny, která má unikátní dar pro vnímání hudby. (10.01.2022)

Americký nezávislý remake úspěšného francouzského filmu - a přesto jsem byl dojat. Osobně nechápu tu úpornou potřebu Američanů remakeovat úspěšné neanglicky mluvené snímky (jaky by nestačilo originální film kvalitně nadabovat), když kvalit originálu bývá málokdy dosaženo - tady jsem ale narazil na světlou výjimku - americký remake je subjektivně povedenější než jeho francouzský předobraz Rodinka Belierových. Důvody shledávám dva - jednak že jde o remake v intencích poetiky americké nezávislé kinematografie, který mi jakožto ,,žánr" sedí a mám ho rád, přesně tyhle typické Feel-Good Movies, a jednak taky proto, že narozdíl od frankofonní hudební oblasti mi je ta anglosaská anglicky zpívaná hudba mnohem bližší - a když na americké střední škole děti ve sboru zpívají písně od Davida Bowieho, je to i kus mého hudebního vkusu a mé hudební historie...narozdíl od francouzského rocku a popu... A když už se bavíme o hudebním filmu, nebo filmu inspirovaném hudbou, nelze se ubránit srovnání s šest let starým snímkem Whiplash, který se mi subjektivně moc nelíbil a dodnes jsem nepochopil ten hype kolem něj, navíc jsem ho vnímal spíše jako snímek skoro sportovní, ten souboj mezi učitelem hudby a jeho studentem, hudební výkony založené na drillu a tvrdém tréninku, bez emoce a prožitku, pak V rytmu srdce je jeho pravý opak - krásný a čirý snímek o HUDBĚ, ale i o jinakosti, obtížném období dospívání, emancipace dětí od své rodiny...a také o lidských handicapech a tělesných i sociálních omezeních...a v neposlední řadě film velmi humorný, kdy se o komediální rozměr stará především rybářská neslyšící rodinka v čele se svérázným otcem... (17.09.2021)

Hezký, milý a hřejivý filmeček, který potěší, příjemně naladí, ale o žádné veledílo nejde. Iniciační film o dospívající dívce, která doslova musela najít svůj hlas v milující, přesto však poněkud svazující rodině hluchoněmých. Pár dobrých fórů a několik pěkných záběrů na moře. Veškeré nesnáze, které ale nejsou nijak hrozivé, se vyřeší mrknutím oka, dívka má neuvěřitelnou kliku na fajn lidi kolem sebe, zázračně zazpívá jako slavíček a všichni se odeberou k pohádkovému konci po duhovém mostě v kočáře taženém jednorožci (ok, to poslední jsem si vymyslela, ale film opravdu působí hodně pohádkově). ____ Zejména neslyšící herci hrají naprosto famózně a Marlee Matlin musí mít někde ve skříni schovanou smlouvu s ďáblem, protože vypadá neskutečně skvostně a rozhodně, ani omylem, ne na svůj věk. Film ale nenabízí vůbec nic než velmi poctivé řemeslo a trochu odlehčeného dojetí. A původní francouzskou verzi obšlehl dost bez invence. (05.05.2022)

Když jsem si toho na Apple TV+ všiml, tak se mi do toho nechtělo, protože francouzská předloha je takřka dokonalá. Říkal jsem si, že to bude jako kousat čokoládu před návštěvou zubaře. Ale filmaři našetěstí originalitu nezmrvili, tak jak to umí snad jen v americe. Jistě nějaké drobné rozdíly by se našli, ale ve směs je to to samé. Emilii Jones jsem do dneška vůbec neznal, ale tady mi přišla sympatická a půvabná. Jelikož originál byl za 5* tady to hodnotím maličko, ale opravdu jen maličko jinak. (30.12.2021)