Smolný pich aneb Pitomý porno

Vítěz posledního ročníku Berlinale s názvem Smolný pich aneb Pitomý porno už si zvládl udělat velmi slušnou reputaci. Režisér a scenárista Radu Jude do filmu zapojil aktuálně probíhající pandemii COVID-19, ve filmu jde ovšem o něco zcela jiného. Do jisté míry se ovšem vlastně těžce popisuje o čem celé to vlastně je. Rozlousknout to v průběhu sledování ovšem zase tak těžké není.   Smolný pich aneb Pitomý porno jde snadno odsoudit jako naprostou šílenost, tak černobílé to ovšem ani zdaleka není. Film je ovšem rozdělen do tří separátních částí (+ prolog, + epilog) a diváka nejspíš nic nemůže připravit na to, co ho v následujících 100 minutách čeká.   Naznačuje to už prolog, který je zřejmě v rámci filmu nejautentičtějším zobrazením sexuálního styku za poslední dobu. Následuje poté lehké vystřízlivění, kdy sledujeme hlavní hrdinku, která kráčí rumunským městem, které je zasažené pandemií COVID-19. Kamera přitom bere důraz na různé uzavřené podniky, pochopitelně se divák do celé situace zcela procítí a přitom všem je zde pořád prostor pro lehčí rýpání. Flirtující knihkupce, pouliční grázlové nebo sprostá důchodkyně. Po půl hodině onoho kráčení rumunským městem poté dojde na druhou polovinu filmu, která opět diváka může velmi snadno šokovat.   Druhá část je poté průletem slovníku, kdy se odkazuje/rýpe do historie Rumunska, opět dojde na detailní sexuální momenty a pak dojde na finále, kdy dojde k dialogovým přestřelkám na třídních schůzkách. A to pořád ještě není všechno. A možná dorazí i Wonder Woman.   Tři kapitoly filmu na první pohled nemůžou být více odlišnější. Přesto ovšem dohromady fungují a skládají dohromady funkční mozaiku. Smolný pich aneb Pitomý porno je příkladem filmu, kdy onu chytrost a přesah musí divák tak trochu hledat svým mozkem sám. A velmi snadno tak může tuhle rumunskou záležitost odsoudit jako uměleckou blbost, která si na umění pouze hraje. O lenosti diváka se v případě tohohle rozsudku pak nedá prakticky vůbec pochybovat.   Každá z tří kapitol navíc působí tak trochu jiným stylem. První kapitola funguje jako pomalým tempem vyprávěný film, druhá kapitola funguje jako dokument, třetí by poté mohla fungovat jako divadelní hra. Přesto to dohromady funguje a každá přináší něco jiného. Kdyby divák náhodou začal přeskočil prolog a začal s počátkem první kapitoly, dost možná by ho druhá kapitola a epilog vyšachovali ještě o poznání více.   Velmi pravděpodobně měl Jude tento film v plánu ještě delší dobu před začátkem pandemie, přesto se mu ovšem do něj pandemii podařilo schopně zapojit. A přidal díky jejímu zapojení dost možná i něco navíc. Už tak se ovšem ve filmu řeší sexismus, xenofobie, homofobie či pokrytectví. Vzpomíná se na historii Rumunska, některé postavy odmítají spojitost Rumunska s komunizmem a ve finálních třídních schůzkách se projevují takovým způsobem, že učitelka s vytříbeným sexuálním vkusem oproti nim ještě působí jako andělské stvoření. Při závěrečných třídních schůzkách poté kamera pracuje s close-upy, které to dialogově vyhrocenou finální třetinu prodávají ještě o poznání víc.   Na první pohled má film především co říct rumunskému obyvatelstvu. Jeho obsah ovšem může mnohé říct i kdekoliv jinde. Česká mentalita se totiž ve finále od té české dle filmu zas tak moc neliší a i proto dost možná funguje to, že kromě Rumunska se na filmu koprodukčně kromě Chorvatska a Lucemburska podílelo také Česko (film má navíc velmi sympatické cameo Petry Nesvačilové). Jude si v rámci filmu v ničem nebere servítky, což dokazuje i ono slovy nepopsatelné finále. Jde o umělecký film, zároveň ovšem o neskutečnou divočinu, která může co se týče pozornosti těžit i ze své nezpochybnitelně diskutovatelné kontroverze. Smolný pich se nebude líbit každému a to i kvůli tomu, že po úvodní scéně bude dost možná pro někoho těžké objevit tu skrytou brilantnost.   Dá se jistě polemizovat nad tím, že je každá kapitola jistým způsobem tak trochu přetažená. Styl narativního vyprávění první kapitoly se časem okouká, druhá kapitola to má díky výběru různých materiálů o poznání snazší. A finále? Tam už je to komplikovanější. Dochází k různým slovním přestřelkám, herci dialogy vedou skvěle a možná dorazí i neteř Karla Gotta (Bota?). I tak už se po kratší době začne třetí část v podstatě točit v kruhu. Naštěstí to ovšem působí tak, že si to Jude v tou pravou chvíli uvědomí a přeskočí k epilogům. A pak už jen záleží na specifickém diváckém vkusu. Specifická volba hudebního doprovodu, nečekaná překvápka i v závěru filmu a především pocit, že celá šílenost toho konce vlastně skutečně sedí k celému filmu.   V přesném vysvětlení kvalit Smolného pichu aneb Pitomého porna by se člověk při vysvětlování jako patolog musel rýpat v detailech a nepolíbenému divákovi by přitom veškerá tajemství ukradl. Nicméně stačí říct, že je Smolný pich aneb Pitomý porno nejen naprosto nezpochybnitelně šokujícím zážitkem, ale i brilantně natočená filmařina. Skvělá Katia Pascariu v hlavní roli, vydařená vizuální stránka a očividná schopnost natočit film v obtížných (pandemických podmínkách). Dochází tomu možná v jistých momentech šťavnatost? Nejde se v některých momentech až příliš za čáru? A nepomohlo by tomu filmu možná tak trochu zkrotit? Těžké otázky, které navíc pravděpodobně nemají ideální odpověď. Jisté je ovšem jedno: Radu Jude vytvořil něco neskutečně kreativního, zároveň neskutečně šokujícího a především něco neobyčejného. Fakt, že i něco takového je v roce 2021 možné je velmi potěšující...... (25.05.2021) (méně) (více)