Josef Illík

Josef Illík se narodil 10. září 1919 v Praze. Roku 1939 vystudoval fotografii na grafické škole u profesorů Ladislava Sutnara, Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Během druhé světové války pracoval v totálním nasazení. V letech 1945 – 1948 působil jako profesionální fotograf, ale nakonec Josef Illík odešel do Československého státního filmu.

Zde nejprve byl v letech 1948 – 1952 asistentem kamery (například u kameramanů Josefa Střechy, Václava Huňky nebo Rudolfa Miliče) ve studiích na Barrandově (PŘÍPAD DR. KOVÁŘE, KARHANOVA PARTA, ZÍTRA SE BUDE TANČIT VŠUDE či SLOVO DĚLÁ ŽENU). Po této praxi nastoupil jako samostatný kameraman do Československého armádního filmu (1952 – 1956).

V ČAF nasnímal řadu dokumentů (VÍTĚZNÝ POCHOD, DIVADLO ČS. ARMÁDY, JSME PŘIPRAVENI, PÍSNĚ HRDINŮ, ARMÁDNE DIVADLO MARTIN, LETECKÝ DEN, MISTR JAN HUS, OPIČÍ CÍSAŘ, POZDRAV VELIKÉ ZEMĚ, STŘELECKÉ ZÁVODY V PEKINGU, ZIMNÍ PŘÍPRAVA NEJLEPŠÍCH, MODRÁ A ZLATÁ, PUŠKOU AJ VALAŠKOU, SEDM ŽIVOTŮ, STALO SE JEDNÉ NOCI, V PRVNÍM SLEDU a nebo NIC SE NESTALO).

Nakonec až do odchodu na odpočinek působil ve Filmovém studiu Barrandov jako samostatný kameraman hraných filmů (1958 – 1981). Josef Illík byl pracoval se syrovou kamerou, filmovou zkratkou, střídáním velkého detailu i velkého celku a s melancholicky smutnou poezií.

Již od 50. let nejčastěji natáčel pro Karla Kachyňu (TENKRÁT O VÁNOCÍCH, KRÁL ŠUMAVY, PRÁČE, TRÁPENÍ, KOČÁR DO VÍDNĚ, NOC NEVĚSTY, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE, UCHO, TAJEMSTVÍ VELIKÉHO VYPRAVĚČE, VLAK DO STANICE NEBE), dále v 50. a 60. letech pro Vladislava Delonga (pouze DŮM NA OŘECHOVCE), Václava Kršku (OSENÍ, KDE ŘEKY MAJÍ SLUNCE, MÍSTO V HOUFU, JARNÍ VODY), Ivo Tomana (PEVNOST NA RÝNĚ, ZBRANĚ PRO PRAHU, VE ZNAMENÍ TYRKYSOVÉ HORY), Oldřicha Daňka (SPANILÁ JÍZDA, LOV NA MAMUTA), Jiřího Sequense (jen DEVÁTÉ JMÉNO), Pavla Kohouta (7 ZABITÝCH, SVATBA S PODMÍNKOU), Jaroslava Balíka (TA TŘETÍ, SLEČNA GOLEM) a pro Otakara Vávru (KLADIVO NA ČARODĚJNICE, TEMNÉ SLUNCE).

V 70. letech dále navázal Josef Illík spolupráci s Václavem Vorlíčkem (TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU, DVA MUŽI HLÁSÍ PŘÍCHOD, BOUŘLIVÉ VÍNO, PRINC A VEČERNICE), Eldarem Kulijevem (VĚTRNÉ MOŘE), Petrem Schulhoffem (OSUD JMÉNEM KAMILA), dále s Antonínem Kachlíkem (NÁŠ DĚDEK JOSEF, O MORAVSKÉ ZEMI, RADOST AŽ DO RÁNA), Otakarem Fukou (PÁTEK NENÍ SVÁTEK), Ludvíkem Rážou (NĚCO JE VE VZDUCHU) a se Štěpánem Skalským (ZAKÁZANÝ VÝLET).

Naposledy svojí kameramanskou prací obdařil film Štěpána Skalského ZAKÁZANÝ VÝLET (1981). Ač se zpočátku věnoval převážně černobílému filmu, od konce 60. let se přeorientoval na barevný materiál. I když musel snímat politicky angažovaná díla, snažil se alespoň o kvalitní exteriérové krajinářské záběry.

K druhé spolupráci s Otakarem Vávrou byl přizván vlastně náhodou. Při natáčení filmu TEMNÉ SLUNCE (1980) byl při náročných pyrotechnických scénách zraněn kameraman Miroslav Ondříček, Josef Illík ho po zbytek natáčení musel nahradit. Fotografování se věnoval i později, což dokládá fotografická kniha „Praha zasněná“ (1959).

Třikrát si i ve filmu zahrál (u projektů, kde měl kameru): svědek na svatbě – příslušník VB (SVATBA S PODMÍNKOU), muž za výlohou (TA TŘETÍ) a uklízeč na chodbě (ZBRANĚ PRO PRAHU). Illíka si vybírali i zahraniční filmaři točící u nás (DŮM V KAPROVÉ ULICI, VĚTRNÉ MOŘE). Vyzkoušel si i práci televizního kameramana (PRAŽSKÝ CHODEC, ROZHOVOR PŘED SMRTÍ, VEDLA JE LÁSKA, HONBA ZA FILMOVÝM NÁMĚTEM atd.).

Josef Illík za svoji kameramanskou práci získal několik ocenění, za KDE ŘEKY MAJÍ SLUNCE na XII. MFF Benátky Plaketu Bienále (1961), JARNÍ VODY Cenu za kameru (1968) na kambodžském I. MFF Phonmpenh, VĚTRNÉ MOŘE Prémii Českého literárního fondu za rok 1974 (1975), ZBRANĚ PRO PRAHU Národní cenu ČSR (1975), NÁŠ DĚDEK JOSEF Cenu ÚV SČSDU (1977) na letním XXVIII. FFP, O MORAVSKÉ ZEMI Cenu za kameru (1978) na XVI. FČSF České Budějovice a nakonec Cenu AČK za celoživotní dílo (2000). Josef Illík zemřel 27. ledna 2006 v Praze ve věku nedožitých osmdesáti sedmi let.

Jaroslav "krib" Lopour