Hwaelos

Rozhodně jedna z nejlepších seriálových novinek za posledních několik let. Pár chybek to samozřejmě má: kolem pátého dílu to začne na chvíli ztrácet dech a události těsně před koncem (párty u Bryce a vyústění Alexovy linky) jsou snad přeci jen trochu přeexponované. Ale přesto jde ve výsledku o velmi napínavé drama s ukázkově řešenými (a měnlivými) cliffgangery a precizní výstavbou. Ocenění si zaslouží hlavně způsob vyprávění: mixování flashbacků a voiceoveru (na pozadí aktuálního dění) umožňuje neukázat klíčové pasáže a nechat na ně diváka v napětí čekat, mixování minulého a aktuálního ve výpovědích jednotlivých aktérů zase umožňuje vytvářet (vždy alespoň na nějaký čas) dojem nespolehlivého vyprávění, a především - samotná nelinearita vyprávění v minulosti (a v tom je seriál nejrafinovanější) umožňuje neustále se ke klíčovým událostem vracet, doplňovat je, restrukturovat a reinterpretovat je. Z výše uvedeného vyplývá, že je scénář skutečně konstruktem, který je jako celek poměrně obtížně uvěřitelný. Hodně mu ale pomáhá kvalitní práce s vývojem postav, podpořená místy velice dobrými výkony mladých herců a skvělá práce s filmovým zvukem (nemluvím o soundtracku, který je sám o sobě hodně dobrý, spíš o filmové hudbě a ruších na pozadí některých pasáží). 13 Reasons Why se dá ale doporučit i jednodušším způsobem: je to seriál, který chytne a nepustí a který má srdce.

Tak jsem konečně proslulý Atentát viděl. Je to vlastně svým způsobem od tvůrců geniální exámpl myšlení zadkem. Reportáž dokáže dvěma skupinám sdělit zásadní věc: nonkonformním jedincům, kde se formují jiní nonkonformisti a vlastně i politická opozice, a mladejm to sdělí, v jakým jsou normalizačním srabu, když je autoři konfrontují se záběry Woodstoku. A tomu zbytku, co to tehdy viděl, to bylo nejspíš úplně fuk.

Přiznávám, že mi kdysi charakteristický styl Klusáka a Remundy přišel novátorský a provokativní v tom správném slova smyslu. Jak stárnu, tak mě ale jejich výstupy baví míň a míň - hlavně proto, že jsou povrchnější a bulvárnější (a nezáleží přitom na faktu, jestli točí o bulváru jako v tomto případě, nebo ne). Jejich snaha je vlastně vytvořit narativ, tzn. převést cokoli na příběh, ať už je to žádoucí nebo ne (v případě Dělníků tenhle narativ vlastně završuje výstup Štiplové, které začne po nějaké době kamera a s ní související pozornost pozorovatele vadit a následně odkrytí neupřímnosti manželky Novotného, kterou "přece bulvár nezajímá", ačkoli ho po nocích sleduje). Skutečnou hloubku ponoru nebo třeba jen novou informaci, ale dokument nenabízí - divák si jen potvrdí svůj dojem, že lidi z bulváru jsou paraziti a ku*vy (v případě Pavla Novotného dokonce nepříjemně inteligentní ku*vy), ale to je tak všechno. A mezitím jako výplň nemotivovaná dramatická hudba v pozadí stejně nemotivovaných záběrů na suši a vibrátory.

Pořád je to produkce Netflixu, takže úplně blbý to není, ale s ohledem na sestupnou tendenci dosavadních čtyř "marflixů" se začínám trochu bát, jak budou vypadat Defenders. Je samozřejmě těžký točit seriál o multimilionáři, jehož schopnost je rozsvítit si ruku - v tom měl Iron Fist asi nejtěžší postavení ze všech. Myslím, že nejrozumnější cestu by představovalo, kdyby si ze sebe tenhle kousek trochu utahoval (ve stylu ironického Ant-Mana), čímž by taky mohl v budoucnu trochu odlehčovat týmovku. Tvůrci se místo toho rozhodli, že pseudofilozofické blábolení o síle čchi a neschopnost poradit si s vlastním vztekem budou ta pravá lákadla, na něž se divák chytí. Ale abych jen nehaněl - choreografie a snímání bojových scén byly na velmi dobré úrovni a Rosario Dawson, která tentokrát dostala víc prostoru, dokázala občas výše zmíněné "mystické vytržení", do kterého se dialogy občas dostávaly, celkem uzemňovat.

Oba režiséři zvládli natočit velmi dobrý dokument. Je z něho celkem zřejmé, že Siffredi se pokouší o sobě vytvořit celkem jednoznačný portrét - obraz člověka, který se pokouší bojovat se závislostí, ale který je ve své podstatě hodný, milující muž. Nakolik je tohle vidění sama sebe přesné, ví jen herec sám. Sympatické ale je, že filmaři mu v tom nejdou úplně na ruku - jeho slzavé monology o matce sice ve filmu ponechávají, zároveň ale citlivou prací s filmovými prostředky (střihem, kompozicí záběrů) tenhle obraz podvracejí, aby o něm mohl divák přemýšlet (viz např. záběr na mlčícího zamračeného syna, když se ho Rocco ptá, zda mu nevadí, co dělá). Zároveň jde o dobrou sondu do samotného pornoprůmyslu - místy hodně vtipnou (pohledy do zákulisí budování pornoscénáře, hloupoučké herečky, Roccův bratranec aka filmový packal), místy dost šokantní (Rocco dusící v dlouhém záběru mladou pornoherečku, která mu pak děkuje, protože je ráda za příležitost zviditelnit se v jeho produkci), ale především informačně celkem nabitou, ačkoli se tyto informace dostávají k divákovi celkem mimovolně. Režiséři si celkem dovedně poradili i s problémem, jak nebýt příliš vulgární v zobrazování, ale zároveň středobod tématu (porno) neponechat úplně mimo záběr (což by působilo krajně podivně). Skvělý je i závěr, kde se Rocco pokouší budovat své kariéře pomník svým posledním filmem, který naplní symbolikou, ale pár šikovných záběrů do zázemí jeho vzniku ukáže, že celé podobenství je vlastně jen simulakrem bez obsahu a myšlenky.

Takhle si představuju ideální indie komedii - citlivou, nápaditě natočenou, bez zbytečného sentimentu, se zajímavou strukturou a fajn hudbou. Jak říká Dylan Moran: "Budete se smát, budete plakat, změní vám to život..." (z čehož sice odkapává ironie, ale minimálně smát se budete).

Následují nějaké spoilery. Vlastně docela dost spoilerů. V tom filmu je všechno - drogově závislá nezletilá, kterou se z toho snaží vysekat mladý romantik, adolescentní holka, která uvěří na lásku, máma s neléčitelným tumorem i šťastné znovushledání rodiny u vánočního oběda. Tedy zkrátka vše, co by jiným filmům vystačilo na pět dílů. Zároveň jsou postavy sympatické a tak nějak ok zahrané a k tomu popkulturní narážky, které prozrazují, že scenárista čte fakt dobré věci (Raymond Carver, Brubakerův Criminal). Výsledkem je snímek, na který se dobře kouká a efektivně brnká na city, ale při jehož sledování máte pořád vzadu v hlavě, že se někdo snaží vážně hodně urážet váš intelekt. Dostáváte totiž něco, co v balení jakože indie filmů pod sloganem "mohlo by se stát i vám" vlastně celkem přesně kopíruje pravidla hollywoodského výplachu.

Na to, jak (oprávněně, nutno říct) patetické téma to je, to Eastwood zvládl překvapivě civilně. Po Gran Torinu mám znova pocit, že se mu to podařilo díky drobným, prakticky nenápadným vsuvkám, které vlastně neposouvají děj, někdy se k němu ani bezprostředně nevztahují, ale dodávají tak příběhu hloubku a ukotvují ho víc v realitě (která ostatně nikdy není jen součtem toho, co je nezbytné k vyřešení problému). Co ale opravdu zaslouží vyzdvihnout, je mozaikovitý a nenápadně promyšlený způsob, jakým režisér skládá příběh. Začíná se pěkně odprostředka a postupně se přidávají další a další vrstvy a pohledy, které mají charakter flashbacku nebo flashforwardu, a velmi účelně základní kostru obalují materiálem. Je pro mě záhadou, jak dokáže tak neokázalé a skvělé drama natočit chlap, kterému je pětaosmdesát...

Krystyna Krauze natočila dokument mapující Krylův život na podkladě písničkářské tvorby bez formálních výbojů, ale řemeslně poctivý. Zvládla se u toho vyhnout většině krylovských mýtů, stavějících na jeho zbožšťování, což je víc, než se podařilo většině jiných pokusů o Krylovu biografii v libovolném médiu.

Příběh Revolveru na prodej vlastně není nic moc - zvlášť s ohledem na to, že jde o adaptaci předlohy Grahama Greena, který má na svědomí třeba scénář skvělého Třetího muže. Ale pár věcí na téhle vyprávěnce skvělých je. Nepříliš známý Alan Ladd hraje postavu neustále oscilující mezi hrdinou a antagonistou bravurně. Kamera Johna F. Seitze (zodpovědného za noirové klasiky jako Sunset Blvd., Pojistka smrti nebo Ztracený víkend) opravdu skvěle pracuje s kompozicí, rámováním a nezvyklými úhly záběrů. A především v práci se světlem a stínem, mlhou a dalšími optickými proprietami noiru je Tuttlův film určitou esencí žánrového vizuálu. Škoda jen nevyužitého potenciálu Veroniky Lake - kdyby její postava byla víc laděná do polohy femme fatale, celý film by to posunulo o řád výš, protože málokdo se na takovou roli hodí víc než ona.