Černý déšť

Mé první setkání se známým japonským režisérem Shoheiem Imamurou nedopadlo sice špatně, ale své tradiční výhrady k východoasijské produkci jsem si jen utvrdil. Je to ono lehké přehrávání a emocionální odlišnost, která mi podstatnou část tamní produkce odcizuje. Režisér použil černobílý materiál a záměrně se snažil vytvořit film, který jako by vznikl v 50. letech, kdy se odehrává děj jeho příběhu. Výbuch jaderné bomby je zobrazen ve flashbackcích a je mu věnována jen relativně malá část filmu. Rozhodující je popis strádání a umírání postižených řadu let po výbuchu. Imamura ukazuje, že přeživší museli čelit nejen fyzickému postižení, ale i společenské ostrakizaci. Hlavní hrdinkou je dívka, která se v japonské společnosti prakticky nedokáže provdat, protože nese cejch ozářené osoby s podlomeným zdravím. Vzhledem k tématu a zpracování je celkem logické, že snímek sklidil na festivalech slušný ohlas a dá se považovat za kvalitní pokus o vyrovnání se s japonským traumatem. Je to komorní záležitost s pro mě poněkud přetaženou stopáží, ale s řadou míst emocionálně maximálně působivých. Scéna, kde zasažený muž popisuje, jak opustil svého malého syna, kterého nedokázal vyprostit z trosek, a zanechal ho napospas blížícímu se ohni, je prostě mrazivá. Celkový dojem: 75 %. (21.09.2010)

Sice svým hodnocením snižuji to celkové o 1% (na 77%), ale nemůžu dát víc. Začátek filmu je sice výborný a správně apokalyptický, velmi sugestivně ztvárněný, ovšem příběhy přeživších už mě tak moc nezaujaly. Občas se objeví nějaká působivá scéna za doprovodu skvělé hudby, ale celkově na mě Černý déšť zapršel průměrným dojmem. (16.01.2012)

"Threads" zrejme nič netromfne, pričom ukážkovo podaný dopad tragického činu na ľudskú existenciu + zamýšľanie sa nad rozhodnutím zhodiť atómovú bombu na civilistov, nakoniec stačilo "len" na priemerné hodnotenie. Tie dve hodiny "neušli" ako voda, nemá to také grády, no stále je to slušná záležitosť v rámci "žánru" .. (11.04.2022)

Adaptaci románu Masudžiho Ibuseho, který pojednává o lidech vystavených radiaci a jejich životě na začátku 50. let, lze vnímat jako krutou žánrovou polemiku o poválečném Japonsku, která využívá stylu, vyprávěcího rámce a žánrových schémat klasických japonských melodramat přelomu 40. a 50. let natáčených režiséry jako Keisuke Kinošita, Tadaši Imai, Mikio Naruse či Jasudžiró Ozu (u něho Imamura tou dobou začínal jako asistent). Právě kontrast formy nekonflitktních filmů stvrzujících tradiční japonské hodnoty se zdejším vyprávěním, kde se sebetriviálnější úkon každodenního života noří do nelítostného stínu atomového hřibu, vytváří nenápadnou obžalobu klasických snímků s jejich konejšivou iluzí. (11.02.2010)

Ačkoliv se z Trumana za rozkaz svrhnout atomovky dělá arcilotr, před jejich svržením s dostatečným předstihem  Japonsko varoval, že USA mají zbraň nebývalé síly ať kapituluje a složí zbraně. Japonci na to nereagovali a nereagovali na to ani po svržení bomby na Hirošimu. Přitom ti co na místo dorazili z okolí jako první byli naprosto šokováni tím apokalyptickým výjevem. Musela to odnést ještě Nagasaki aby generálové a Hirohito pochopili a docvaklo jim... Když se hovoří o obětech, nemluví se paradoxně o zachráněných životec a byly to právě obě atomovky, které je ušetřily. Statisíce amerických vojáků při vylodění, na lodích v letadlech, miliony japonských zfanatizovaných a propagandou vystrašených civilistů v samotném Japonsku. Taková se odhadovala bilance ztrát. Proti tomu Normandie by byla je heřmánkovým odvarem co se týče ztrát na obou stranách. Samozřejmě, že v obou městech to nejvíce schytali civilisté... Ale bohužel civilisté jak v Německu tak v Japonsku umožnili aby se k vládě dostalo to co tam bylo... Dnes se ze všech postižených bombardováním dělají oběti, ale položme si otázku jak by se ti civilisté chovali v případě, že by Německo nebo Japonsko vyhrálo válku? Proto je mi vždy těch prostých lidí jako v tomto filmu líto, uvědomuji si ale i to B. Že to jejich země vyvolaly válku a zkázu nepředstavitelných rozměrů. Mimochodem viděli jste někdy když z rádia zaznělo, že je konec války reakce spojenců? Tu radost, výskání, házení čepic, objímání, slzy únavy, dojetí a radosti... A v tomto filmu když božský Hirohito přečetl projev o kapitulaci? Nic. Žádná reakce. A to už mleli Japonci z posledního a smyčka se utahovala víc a víc. Tokio vysmahly B-29 do základů a z Marian startovaly den co den k drtivým úderům na japosná města...     Pro mne byl film zajímavý v mnoha ohledech. Jednak samozřejmě snahou ztvárnit bezprostřední následky po odletu Enoly Gay. Ale líbil se mi i ten kouzelný tradiční  japonský venkov se svojí architekturou a svatyněmi, který je dnes už v moderním Japonsku tak vzácný. Muselo být složité v rámci tradic provdávat dívku u které hrozilo, že má nemoc z ozáření. A samozřejmě bylo šílené sledovat, jak si smrt vybírá svoji daň dávno po válce. Jak nahodile a někdy i nečekeně rychle. Tohle je velmi silný film. Jeho poslání je jasné. Varuje aby se lidstvo probralo a atom už nikdy nepoužívalo. A ono k tomu asi nikdy už nedojde, protože dnes už jsou lepší zbraně. Bez jaderného spadu a devastujícího žáru při uvolnění obrovské energie při štěpení jádra... Jinak doporučuji k přečtení knihu lékaře Mičihiko Hačiji - Deník z Hirošimy.  Dávám za 4 malé kapříky. * * * * (13.08.2021)