JFL

Film sice je stupidní, ale to pouze pokud ho budeme posuzovat dle měřítek západní kinematografie. Z opačného, tedy dálnovýchodního pohledu lze říci, že Francouz Chris Nahon konečně natočil ekvivalent hongkongského filmu. Také je třeba si uvědomit, že toto nemá být realistický film s bojovým uměním, ale fantaskní komiksový příběh s hyperestetizovaně nadsazenou choreografií (Corey Yuen opět přichází s "žensky" extravagantním konceptem ala "DOA" a "Smrtící andílci"). Navíc, když se odhlédne od několika ohyzdně laciných CGI záběrů působících dojmem starých videoher, pak nelze upřít bravurní práci kamaramana. Nejen, že některé scény přímo kopírují původní anime (úvod v metru), ale i vizuál je naprosto totožný - rapidmontáže záběrů z extrémních úhlů, měkké světlo, pohyby kamery a vytváření dojmu dynamiky elypsami v akčních scénách (souboje nejsou přehledné, klíčový je estetický dojem ze scény a ne bojová choreografie coby přehlídka dovedností). Z hlediska stylu, rytmu a elyptičnosti je "Blood" výtečný "komiksový" film.

Laciné pokračování předchozího perfektního akčního filmu pouze opakuje osvědčené sekvence, ale namísto stupňování akčních prvků pouze znásobuje absurdní zápletky a naivní dialogy. Akční sekvence postrádají efektnost i dynamiku a omezují se na (oproti prvnímu dílu) tuctové peckovačky a pouze výjimečně spektakulární parkourovou akrobacii. Namísto snahy diváky ohromit, kterou se vyznačoval první díl, je zde evidentní tendence podbízet se fanouškům, což ale probíhá v podobě veskrze toporných promenád drsňáckých figurek.

Tran Anh Hung vytvořil fenomenální dílo, které lze bez nadsázky označit za evangelium postkoloniálního globalizovaného světa. Cesta k transcendenci, která zde má doslovně význam jako odpoutání se od těla coby hmoty a s ním spojených zafixovaných kódů myšlení, vede přes agónii. Příznačně pro současný svět a jeho kulturu film využívá až odtažitě vycizelovanou formu, ale postupně směřuje k maximálnímu vypětí. Nápaditě jsou takto užiti herci v hlavních rolích, kteří všichni jsou ohromně populární hvězdy. Jejich zářivé tváře hyzdí známky emocionálního vypětí i fyzické únavy a jejich výstavní těla se potřísněna krví a špínou svrašťují extatickou bolestí. [Fresh Film Fest 2009 - "Přicházím s deštěm"]

Líbivý ale současně originálně pojatý film o lásce, který otevřeně přiznává svou hru s žánrovými schématy. Je pěkné vidět film z posttarantionovské doby, kde popkulturní reference nepředstavují snahu prvoplánově oslovovat diváky, nýbrž tvoří integrální součást díla a figurují jako jeden z řady prvků, jež dohromady skládají svébytný styl díla. Vedle klasických filmů se zde hojně hovoří o hudbě a architektuře, díky čemuž přirozeně znějící dialogy postav získávají sepjetí s realitou. Snímek tak nepůsobí jako typické smyšlené vyprávění z žánrově nadreálného prostředí existujících měst, ale naopak vyznívá jako poutavé vyprávění živoucích postav, jež mají své zájmy a touhy, které se divákům pouze částečně zjevují, a prožívají vztahy v reálném světě, který je pouze zachycen nevšedním pohledem. Pozornost si zaslouží také výprava, která přes svou nekřiklavost vyzařuje ohromný cit pro detail a funguje jako expresivní obraz postav. "(500) Days of Summer" tak narozdíl od jiných filmů nezachycuje příběh (což ostatně naznačuje i roztříštěná vyprávěcí struktura), ale představuje snímek o dvou lidech a prostoru, jenž obývají, což je v dnešní kinematografii překvapivě ojedinělé. [Fresh Film Fest 2009 - "500 letních dní"]

V Cohenových rukou se popkultura mění v camp a zde to důsledně předvedl i na samotném filmovém vyprávění a tradičních schématech.

Jako film místy úžasné a místy nuda. Ještě více než "Borat" je "Bruno" sice odvážný, ale ne kontroverzní, protože stvrzuje předsudky své cílové skupiny, které se otevřeně podbízí. Jako projekt se z Bruna coby postavy stalo Frankensteinovo monstrum, které se obrátilo proti svému stvořiteli a stalo se miláčkem davů. Brunovy filmové i televizní eskapády přestaly být karikaturou či obžalobou povrchnosti světa módy, lifestylu a celebrit. Nyní představují výmluvný doklad toho, jak dominantní kultura asimiluje alternativní výstřelky. Z radikálního provokatéra se stala jen směšná a trochu soucitně přijímaná figurka ala Dan Nekonečný (viz finále filmu a sehraný výstup s Eminemem na MTV Movie Awards) a z provokativního projektu dílo s puncem bobříka odvahy pro rádoby liberály (viz klišovité žvásty recenzentů ve stylu "pokud nejste opravdu prudérní, nehrozí, že by vás Brünovy eskapády a lascivní dialogy nerozesmály").

Kontroverze se ve formálně uhlazeném hávu tradičního lineárního vyprávění mění v divácky atraktivní komedii trapnosti, kde provokativnost slouží nikoli ke konfrontaci, ale k povýšenému a oduševnělému výsměchu. Na film totiž už z jeho podstaty nepůjdou konzervativní diváci, ale naopak liberální publikum, které od něho dostane přesně to, co chce: drzou karikaturu stupidity měšťáctví a americké radikální upjatosti. "Borat" funguje jako klasický dramatický film a to díky důmyslné dramaturgii (úvodní představení postavy a následné stanovení cíle, k jehož naplnění vše směřuje, přičemž jednotlivé pasáže stupňují napětí vůči závěru - dílčí setkání Borata s nic netušícími lidmi skvěle znásobují očekávání jestli a jak dojde k jeho konfrontaci s Pamelou). Projekt je pozoruhodný tím, jak tvůrci mistrně dokázali profesionalitu maskovat jako nevázanou zhovadilost.

VVV je špatný film, ale veskrze pozoruhodný projekt. Jako film je to žánrově naprosto nezvládnuté. Ač propagováno jako „romantická komedie z prostředí golfu“, romantické to není, komedie také ne (plný, ale tichý sál mluví za vše) a prostředí golfu je tam jen částečně. Příběhem má film nejblíže „zdokonalovacím outsiderským snímkům“, kde v sobě looser či outsider objeví talent pro určitou činnost (nejčastěji sportovní) a navzdory nepřízni okolí ve finále uspěje. Bohužel ale ani v tomto směru VVV nefunguje, neboť je pojato jako tuctový televizní sitcom. Vyprávění se ve vleku cameo rolí a product placementu jen na základě odškrtávacího seznamu řadí za sebou schematické a dramaturgicky až drze nemotivované scény s toporně deklamovanými dialogy. Pouze ve chvílích, kdy se postavy ocitají v exteriérech, jakoby filmaři ožili a dokázali scény povznést za úroveň studiové umělosti. Co na tom, že se zmůžou jen na reklamní estetiku – to je pořád v české kinematografii nadstandard. Jenže to vše nemá vůbec u VVV smysl, protože to totiž není film, nýbrž důmyslný mediálně orientovaný projekt. Není vůbec náhodou, že neexistují žádné fotky z filmu, pouze promo fotky s pózujícími aktéry a to spíš než z placu tak z PR akcí (viz také zdejší sekce Galerie). VVV představuje výsledek snahy uživit na určitou dobu spoustu lidí, což se snaží maskovat a zároveň omlouvat ve filmovém příběhu. Ten se točí okolo postoje, že aby člověk neskončil na ulici a měl co do pusy, musí se kurvit, ale to především proto, že takový je svět kolem nás. VVV vzniklo bez podpory Fondu pro rozvoj kinematografie, ale zato má kupu soukromých sponzorů, že se stěží vejdou na plakát, a honosí se řadou jmen, která se mohou točit v bulváru a společenských časopisech (od Jitky Kocurové přes Karla Gotta po Radka Johna). 1:0 pro tvůrce vůči sociálce, médiím, ale také divákům, žánru a kinematografii.

Jak říká anotace od autora, je film velmi otevřený různým přístupům a v tom je také jeho síla i slabina. Chválihodné tvůrčí nápady v sousedství amatérismu a poodnětné významy bok po boku laciné tezovitosti. Premiérové uvedení filmu před "Funny Games USA" je všeříkající. Stejně jako v Hanekeho případě intelektuální exploatace a hra pro hru samotnou, která by chtěla být působivá, ale nedokáže upoutat.

Zničující obžaloba války a především ideologie, která z mladých lidí dělá naivní beránky neuvědomující si závažnost války a hrozbu smrti. Ideologie je naznačena pouze v jediném dialogu (učitel a velitel) a jinak je ukázána skrze kontrast idealistických mladíků vůči dospělým (rodiče, učitelé, vojáci, nadřízení). Většinu filmu se stupňuje mrazivost, s níž se poukazuje na bezelstný idealismus hochů (od první konfrontace s válkou při výbuchu bomby přes přijetí povolávacích rozkazů až po zápal v první fázi obrany mostu), aby se v závěru ve scénách přímého boje o most stal krajně zneklidňujícím obrazem obludnosti války, kde doslova v okamžiku berou jakékoli ideály za své.