mortak

Když se to bere jako povrchní velkolepá atrakce pro oči, proč ne, ale jako film to dost drhne. Valérian a Laureline jsou "do-manipulováni" (i nadpřirozenou cestou) k vyřešení případu tak, že se navzájem zachraňují, a celá ta zápletka o genocidě je takovou podružnou notou k jejich milostnému tokání. A přitom by to mělo být naopak. Komiks toto snese, ale jak napsal jeden francouzský kritik, Besson natočil políčka komiksu, ale zapomněl na výplň mezi nimi. Pak si ještě ve finále vzpomene, že by tam měl hodit nějaké morální problémy, což zapříčiní, že tempo jde do háje, a DeHaan s Delevingne narazí na své herecké limity (a pochopitelně je neprorazí). Není to takový průšvih jako předchozí Adéle Blanc-Sec, ale k úspěchu je potřeba více než přemíra barviček a příšerek v jednom záběru.

Věrná adaptace románu Alistaira MacLeana, která vám převypráví knihu, ale chybí jí ten ironický komentář a nadhled vypravěče (a to uměl MacLean dokonale). A protože béčkoví herci nedokáží dát filmu žádný výraz (jen Kingsleyho si zapamatujete, protože je to přece Kingsley s vlasy), a po úvodní automobilové honičce už žádná výrazná akční scéna nepřijde, jde o další nikterak moc povedenou macleanovku. Ale kvůli té honičce hvězdu přidám, protože, co myslíte, dokáže tohle v budoucnu na plátně nějaká elektrická Tesla? Obávám se, že nikoliv.

Jako dospělý se již bráním tomu sentimentu, a cynicky si v duchu si dělám legraci ze závěru, toho nekonečného loučení, protože by jim mělo být jasné, že vojáci a federálové tam mohou být každou sekundu. Jenže pak ten dospělý dostane nakládačku od malého kluka ve mně, a já stejně jako při prvním shlédnutí někdy ve třinácti mám vlhké oči. Spielberg totiž dokázal propojit geniálně všechny ty technické složky - hudbu, střih, kameru - se scénářem tak, že se ty emoce na vás hrnou ze všech stran. Žádná psychoanalýza, žádné sáhodlouhé dialogy, jen malování kamerou, hudbou, a obrazy dohromady.

Bohužel neexistuje řešení pro touhu žen stát se supermatkami, tj. zvládat co nejvíce rolí ve svém životě (matka, kuchařka, zaměstnankyně, sexy dračice v posteli...), takže je pochopitelné, že mainstreamová komedie na toto téma půjde z extrému do extrému, a nakonec skončí jakýmsi prapodivným pohádkovým "happyendem" (proti vydírání matek okolní společností, tj. jinými matkami se dá bojovat, proti vydírání matek vlastními dětmi nikoliv). Naštěstí pro diváka je tu Kathryn Hahn, která dokáže skvěle hláškovat s přesným timingem (demonstrace mikinou nemá chybu). A i když se dopustím politicky nekorektního výroku, který mě v den posledního MeToo soudu pošle do pekla, musím to říci nahlas: Jada Pinkett Smith neumí hrát.

Musím uznat, že Brad Bird zatím jako jediný dokázal propojit "dospělejší" zábavu, kterou reprezentují. bondovky, či Avengers,.s disneyovskou animáckou ideologii skládající se (a) z výchovy jedince (be yourself), (b) adorace rodiny (nejlepší projekt všech dob), a (c) nalezení jejího místa ve státě (jsme průměrní maloměšťáci do morku kosti, a přesto jsme výjimeční), neboli vše shrnuto do jedné věty - jsme pevnou součásti celku, ale neztrácíme se v něm, a to jak ve státě, tak v rodině, Nijak moc za srdce mě to nechytlo, ale dávám čtyři hvězdy, protože pořád to je o level výše nad sériovými animáky z disneyovské továrny.

Méně je někdy více. Chápu, že Branagh chtěl z provařené předlohy udělat podívanou pro veliké plátno (a povedlo se mu to), ale nějak tak trochu zapomněl, že tohle má být o postavách. Jako Branaghova režisérská a herecká exhibice to ujde, ale pro Agathu a její záhady by mi stačil jeden vagón s atmosférou, která by se dala krájet. A tu tady dostanu přes všechny ty CGI vychytávky jen málokdy.

Atmosférická emoční pecka, kterou jsem přes deset let nedostal z hlavy, a teď mě znovu strhla. Nehraje si na dobré a zlé, aktivisté či vláda, dvě strany jedné mince, a jen ukazuje cestu za (možným) Zítřkem.

Může být někdy Vetřelec něco víc než akční hororové béčko? Snad ano, ale ne tím, že využiji myšlenky jednoho švýcarského cvoka jménem Erik von Däniken. Prometheus je jako striptérka se základním vzděláním, která s vámi před sundáním podprsenky rozebírá původ vesmíru. Ale díky rozpočtu je to luxusní striptérka, na kterou se i přes všechny vady dobře kouká. Hledat v tom něco víc než béčko může snad jen Ridley Scott. Holt stáří mu moudrost nepřineslo, ale řemeslník je to skvělý.

Příjemný návrat k Die Hard a Skále, který sice na můj vkus cituje a opisuje až moc, aniž by film někde ukázal vlastní "ksicht", ale tři hvězdy to dá bez problémů. Ovšem ani se nedivím, že film v USA propadl. Emmerich se v postavě prezidenta snaží zkřížit Obamu s Bushem jr., a výsledek asi musel podráždit jak liberály, tak konzervativce. Napůl holubice, napůl jestřáb, napůl intelektuál, napůl vojevůdce...

Na rozdíl od Bergovy akční pohádky o osamělém přeživším (který si svou knihu nejspíš vycucal z prstu) se Eastwood drží při zemi a sleduje válku v Iráku pohledem té americké většiny, které se ta newyorská levicová intelektuální menšina společně s tou evropskou neustále vysmívá a ponižuje ji. Kyleúv otec v jedné scéně shrne poselství Fordových westernů s Johnem Waynem (ovce, predátoři, ochránci stáda) a film se této jednoduché optiky drží až na pár jednotlivých scén (Mustafa odchází do "práce" od mladé manželky a kojence). Skutečnost je sice vždy složitější, ale v rámci filmu nevadí, že je celá válka omezena na souboj dvou sniperů. Vše ostatní je jen naznačeno (vztah s bratrem, Kyleova smrt...). Úspěch filmu ukázal, že se Eastwood přesně vystihl emoce amerického maloměsta a venkova. A protože jsem byl s tím tolik vysmívaným white trashem byl při závěrečných titulcích na jedné lodi (přesněji na jednom stadionu), dávám čtyři.