Big Bear

Vida, že přítel Volodimir2 hodnotil za 4, skočil jsem po filmu jak Japonec po britském pěšákovi. Samozřejmě jsem tušil, že to bude film se ,,zpěvy a tanci''. Občas se ale Indům podaří snímek, který toto postrádá a tváří se zcela západně. Věřil jsem, že tomu bude tak i nyní. Nebylo. Naštěstí k folklóru nedochází během bojů, ale je to celkem solidně vždy vsazeno do estrádních výstupů Julie pro britskou armádu. A musím řící, že třeba Bloody Hell se mi fakt líbila jak píseň, tak choreografie. Ona taky Kango Renault vypadá celkem evropsky a nejedná se díky ala hollywoodskému outfitu čtyřicátých let vizuálně o klasickou Indku. Tvůrci se celkem snažili dát tomu válečné reálie, ale nevím jak Volodimir, já tam viděl nesmyslů spoustu. Už jen ty náklaďáky a jeepy... Také ty radiostanice s bíle podvícenými stupnicemi zřejmě od LED diod :-) atd... Samozřejmě, co mne zaujalo a co jsem nevěděl, že část indické armády bojovala s Japonci proti Britům. Naletěla na špek jako ostatní když uvěřili, že Japonci jsou osvoboditeli Asie od nadvlády kolonistů. Akorát potom podobně jako Rusáci zapomínali z ,,osvobozených'' území odejít, o drancování, vražění a znásilňování ani nemluvě. Jako válečný film jsem to tedy bral s hodně velkou rezervou, ale jako muzikální záležitost tak nějak z té doby to ušlo. Film překypuje indickým patriotismem a Britové tam jsou vyobrazeni jako stádo blbců, které dostává pořádně na frak. Co zaujmulo byly krásné lokace této exotické země. Takže vrhám za 3 nože ! * * *

Tak si tady čtu komentáře, koukám na to chabé hodnocení a nevím co si o tom myslet. Lecos jsem o táborech smrti četl a tak trochu vím jak to tam chodilo. Koncentrační tábory byly vyhlazovací a pracovní. Někdy se z pracovního stal vyhlazovací aby posléze se stal ke konci války při nedostatku lidí opět pracovním. Každý tábor si držel také svůj stav lidí pro svůj chod. Měl tedy kuchaře, členy sonderkomand, čety k plynovým komorám či ke krematoriím, různé řemeslníky udržující chod elektřiny, budov atd..., třídiče věcí, které si sebou vězni přivezli, ošetřovatele, lékaře, archiváře... Ne tedy každý transport šel hned do plynu. Někdy Němci po roztřídění ty co šli využít pro výše uvedené práce nebo pro otrocké práce v lesích, kamenolomech či přidružených továrnách ihned nahnali do práce. Čas od času pak tyto pracovníky díky nemocem a vyčerpání ,,obměnili'' nově příchozími pokud to nebyli nezbytní specialisté. V táborech byly různé sekce, ze kterých k sobě lidé neměli prakticky až na pár vyjímek přístup. Rozděleny byli ženy a muži, ruští zajtci, židé i lidé kteří dostali koncentrák jen jako trest na pár let či měsíců např. za příživnictví či potulku. V oborech jež jsem zminil byly některé, které se daly nazvat práce snů. Byla to obsluha kuchyně, třídiči věcí, obsluha zeleninových polí, protože tito lidé si vždy bokem přišli ke kousku jídla. Jídlo znamenalo sílu a větší odolnost nemocem a více sil na práce... Fotograf byla také jedna z takových prací. Kdo měl kliku, mohl to dotáhnout při troše chytrosti a štěstí na takovém místě až do konce války. Nevadí mi tedy nijak, že v tomto filmu nejsou masové vavražďovací scény jak to tady leckomus chybělo. Pravda občas těch vězňů bylo na appelplacu poskrovnu i těch dozorců a toho jednoho kápa. Ale beru to tak, že jsme koukali jen na život v jedné ze sekcí tábora. Prostředí se myslím podařilo ztvárnit velice věrně, jediné co bylo divné byla ta samotka s radiátorem... Řada vězňů ve skutečných kobkách zmrzla. Když jsem viděl ty závěrečné zachráněné skutečné fotografie nacistických zvěrstev a porovnal je s filmem, musel jsem se poklonit umu filmařů. Mně tedy Španělé ohromně překvapili a proto dávám za 4 ruličky schovaných negativů. * * * *

Po ženské na vrcholu jsem okusil další českou záležitost, byť notně dabovanou páč se to v ní hemží Jugoslávci jak při obléhání Dubrovníku. Ženy v tom naštěstí hrají jen ty naše krev a mlíko a tak fakt, že postava kterou hraje Dyková má od neustálého souložení rozedřenou vagínu se dozvíme nedabovaně přímo z jejích úst. Naštěstí se hlavní dějová linie točí spíše kolem distingované a hezčí Hřebíčkové. Ta se zamiluje do vdovce (ejhle opět! stejně jako v Ženské na vrcholu Polívková!) a do jeho roztomilé dcerky. On, nekudrnatá kopie Domenica Martucciho ihned zahoří láskou ke štíhlé blondýnce která by byla i dobrou mamčou pískleti. Problémem se zdá být jen tchýně (Balzerová), která zprvu působila i na mně opravdu zlověstně... Vše ale vyřeší opravdová láska a zrovna když je ruka v rukávě a v druhé dějové linii Dykovou přestane pálit vagína (to je asi spoliler co?), něco se stane. Co, to nebudu vyzrazovat, ale děj vezme strmý spád od romantiky k dramatu. Jako komedie mi to moc nepřišlo. Humor tam byl primitivní, prvoplánovitý, ale pokud se někdo bude smát vložení bublaniny do myčky, která se následně ( jako omylem) zapne, či Dykové chladící si rozedřené intimní partie ve škopku ze kterého jí pak nepůjde vstát, nasměje se tomu přehršli podivuhodných nezbedností až až ! Mně se ta druhá vážnější a dramtičtější část skoro líbila víc a lepší byla i hudba ve filmu. Proto přihodím druhou hvězdičku a dávám za dvě plechovky od piva ! * *

Žena na vrcholu je pomyslným vrcholem ledovce soudobé české komedie. Bohužel má vrozená zvědavost opět způsobila, že jsem to chtěl testnout na vlastní kůži. No tak to mám. Polívková hraje blbku (dle tradičních klišé je z Prahy), že by ji svět pohledal. Naštěstí jsou to bratři Slováci, kdo se jí a jejího synka opuštěných v Tatrách ujmou. Vlastně ne, Češi u Slováků pracující. A to rovnou u horské služby. A co čert nechtěl zrovna žena toho nejdrsnějšího záchranáře z nejdrsnějších podobně jako Hanč zmizela ve fujavici a je po ní veta. Bylo to zrovna na Štědrý den a tak se u horala tento svátek nesmí slavit. Žije na kopci s dcerou a najednou jim tam frknou na 24.12. Polívkovou se synem. Těch humorných situací co střet světů (ženská z Prahy versus drsný horal) přinese divák ani nespočítá. Například Polívková zapaluje sirkou poleno průměru 15 cm a se šmouhou na obličeji od sazí sděluje Dejdarovi, že jí to nehoří..Ha ha ha! A nebo... jako vegetariánka udělá hummus a vysvětluje u stolu, že udělala hummus, ale né jako humus, ale jako hummus ! Chá chá... To by jednomu urvalo bránici ! A toho humoru je tam více. Naštěstí to není jen bujará komedie a bylo třeba přiředit kus romantiky. A tak když na kopci vypnou proud, obtloustlý Dejdar vezme saxofon a s vilným pohledem sexuálního loudila se snaží přes orlí nos Polívkové hledět ji do jejích hlubokých očí. Jestli se vzali, to vám neprozradím. Ale povím vám rovnou, že to bylo hrozné. Třešničkou na pomyslném vrcholu pak byly písně doprovázející svištějící skůtry po zledovatělých masivech či pohledy na zasněnžené romantické scenérie kopců. Bohužel po vzoru snowborďáků byly všechny anglicky a výslovnost zpěváků mi dost připomněla čtenou angličtinu ministrině Schillerové...a ta jak víme je tak strašná. Dám tedy jednu sněhovou vločku jen za ty krásné záběry na hory. To ostatní nestojí za řeč. *

Německý zajatý důstojník: ,,My vedeme válku s Brazílií ? Absudrní... '' ---- Tohle byla hodně zajímavá záležitost. Jednak o brazilských vojácích bojujících po boku spojenců moc není - vlastně tohle byl první co jsem viděl a pak to bylo natočeno velice řemeslně. Shodou okolností se brazilská jednotka ženistů, jejíž někteří muži uvyklý slunci, sambě a fotbalu vůbec mají problém problém co dělají v zmrzlé Itálii roku 1944. Cestou potkávají různé postavy, které následně ovlivňují další děje. Cílem skupiny je snaha odminovat silnici č. 47, která brání postupu amerických obrněných sil, která hned na začátku cesty přišla o dva Shermany. Musím uznat, že tohle byl hodně zvláštní film. Hodně přemýšlivý. Příběh je vlastněm vyprávěným dopisem otci domů do Brazílie jedním z mladých ženistů. Milovník válečných filmů tak jistě ocení americkou výstroj i oblečení s podivnými nášivkami, které běžně ve filmech nevídá. Tvůrci se dali práci s reáliemi i výstrojí a tak jsem byl mile potěšen i tímto. Film mi byl o to sympatičtější, že se obešel bez amerického patosu. Hrdinové se chovají naproto reálně. Bojí se, panikaří, ale v rozhodných chvílích umí táhnout za jeden provaz. Příběh končí vlastně tak nějak nijak, je to jen jedna epizoda ženistů z války do jejíhož konce zbývá ještě několik mrazivých a krvavých měsíců. Na konci je jen únava a zimořivé vyčerpání, tolik blízké nefilmové realitě. A v tom je mi ten film nesmírně sympatický, proto dávám o hvězdu navíc. Zaujalo mne, že v brazilské jednotce sloužili vojáci všech barev pleti, na rozdíl třeba od jednotech amerických. Takže tohle je za 5 znečkodněných německých protitankových min. * * * * *

,,Ale oni nechtějí peníze, chtějí zemi ! '' --- Mám moc rád filmy o speciálních jednotkách a snajprech. A tohle to bylo jedním slovem žrádlo v tom nejlepším slova smyslu. Je mi celkem jedno na kolik si filmaři zdramatizovali děj. Ačkoliv mi přišlo trochu podivné, že borci přišli na místo tak jak vylezli z letadla a mezi zelenými uniformami cizinecké legie a většinou pískovými uniformami bubáků vypadali v bílých košilích se širokými límečky skutečně jak exoti z města. Jenže u těchto krutopřísně vycvičených borců ani tak nezáleží co mají na sobě, ale co umí. A tak jsem si fakt pošmáknul. Ve filmu se objevuje i humor a musím říci, že pár narážek bylo vtipných, hlavně to jiskření mezi velitelem jednotky a americkým poradcem :-). Krásná Olga tu měla další čůrací scénu (stejně jako v Perfect day) - to jí snad filmaři dělají naschvál ne ? Herci mi sedli, prostě to bylo fajn. Co dodat na závěr? Zase islám a zase islámský terorismus. V těchto letech se to začalo mocně rozmáhat po celém světě. Padala letadla, vybuchovala auta... Rok na to Djibouti získalo nezávislost. Okupanté a vykořisťovatelé odešli a země zůstala lidu. Je tedy vše v pořádku mohli bychom říci (byť Francie si tam ještě trochu drží vliv). Jenže Džibutsko si prošlo a prochází stejnou cestou jakou si prochází všechny africké země po dekolonizaci. Binec, masakry, korupce... Prostě ta svoboda je super ! Film je tu dle mého názoru podhodnocený a tak dávám na pět povel k palbě. * * * * *

Docela slušně udělaný dokument o známé katastrofě ruské ponorky Kursk. Bohužel ruská úcta k lidskému životu a také k pravdě je naprosto nulová. Dokument skvěle mapuje okamžiky na ponorce samotné a dění po jejím zmizení. Mlžení ruského velení a Putina, házení viny na všechny ostatní a to vše pak nakonec skončilo nejen smrtí všech na palubě byť některým možná bylo pomoci, ale i utužením režimu Putina. Ten se poučil a tvrdě začal kontrolovat veřejné sdělovací prostředky aby už nemohly klást nepříjemné otázky a obviňovat ruské velení. Dávám za 4 květiny hozené do vln... * * * *

Takovýchto TV dokumentů, tedy rekonstrukcí skutečných událostí jsou v TV tisíce. Ani ej moc nesleduji. jednou je to někdo kdo zázrakem přežil letecké neštěstí, jednou se zase někdo ztratil v horách... Mění se jen místa a lidé, co většinou měli sakra kliku. Na tohle jsem koukal ze zvědavosti co se tak asi může paraglidistovi stát v bouřce. Tušil jsem, že nejčastější problém bude asi vítr vítr, přípdně blesk co šlehne do něčeho kovoého na padáku... Jenže to co mi dokument předložil mně doslova přikovalo k obrazovce. Jen nevěřícně jsem zíral na ten až neskutečný příběh. Absolutně nechápe co všechno dokáže lidské tělo vydržet aby člověk přeži. Ta neuvěřitelná automatika procesů ve chvilce kdy člověk umírá podchlazením... Jako milovník letectví vím moc dobře kolik životů stál za druhé světové války tam nahoře zmrazek par v kyslíkovém vedení letců či co způsobil zásah a přerušení kyslíkového vedení ve vysokoletících bombardérech... Mdloba a pak smrt. Občas měl někdo tu kliku, že se stihl v nižších polohách probrat a stihl ještě letoun srovnat ... To co ale zažila Ewa Wisnierska, to je fakt mazec! Doporučuji se na to podívat. Dávám za 4 větrné nápory ! * * * *

,,Veteráni za nás všechny nesou kříž. Vzali na sebe hanby války, popírání, hněv... Proto jsou medaile tak důležité, pomáhají nás spojovat, vyprávět příběhy... '' ------ Nejvyšší pocta čpěla americkým patriotismem už na dálku stejně jako čpí liščí kotec. Z toho jsem měl strach, protože ačkoliv Amíky v jejich oddanosti vlajce a zemi respektuji (a leckdy i obdivuji), nějak vnitřně cítím, že je to u nich krapet za hranou. A všelijaké ty tleskající scény ve stoje pod rozvinutou vlajkou s hvězdami a pruhy (ideálně potrhanou tornádem, poleptanou emzáky či prostřílenou nepřátelskou palbou) ve filmech nesnáším. Film sám je natočený docela nezáživně a i když se v něm objeví herecká esa, divák tak nějak cítí, že ho to vlstně ani moc nezajímá. Podobně jako dnešní mileniály nezajímá konflikt ve Vietnamu a traumata těch co se z války vrátili. S radostí jsem ale ve filmu viděl Plummera, dědulu Harrise, Jacksona a Johna Savage, který snad nestárne. Člověk si zase uvědomil, že doba je jinde.. Že stejně s Vietnamem odchází pomalu tito skvělí herci a člověk se tak nějak v duchu ptá a co bude po tom ? Bohužel postavy nemají dost prostoru pro vysvětlení toho co a jak dělají a tak neznalému divákovi mladší generace může přijít, že se z Vietnamu vrátili jen vyšinutci, případně nervově úplně rozsekaní chlapi patřící někam na oddělení krizové intervence. Válečné scény ve filmu působí hrozně uměle, ale ten Huey potěšil. Bohužel dojde několikrát i na slzičky a samozřejmě na zlé byrokraty a prozření hlavního hrdiny zda se zachovat čestně, nebo jako kariérista. Tleskačka na závěr už nepřekvapila... Ale abych jen nehaněl, film měl sem tam i silnější moment, třeba předání dopisu ... Mně spíše zaujal svojí myšlenkou. Má to smysl? A proč? Proč zařizovat někomu desítky let mrtvému vyznamenání v tomto případě nejvyšší... K čemu to je? Pro příbuzné? Pro potomky? Že je to tak správné? Před rokem jsem se účastnil takového setkání, které organizoval potomek jedno z mužů bojujících v RAF. Statečně bojoval za války a zemřel v komunistickém žaláři. Vím o něm vše. Mám dokonce knihu vzpomínek jeho ženy. Díval jsem se po ostatních, většinou starších než jsem byl já a kladl si otázku zda mají taková setkání smysl. On je mrtev. Zemřel jak zvíře, nedoceněn, opuštěn, sám... Jemu by se mělo dostat poct tenkrát. K čemu jsou vyznamenání in memoriam? Druhá světová válka je ještě dál než Vietnam... Zemřeli již skoro všichni účastníci a vypravěči jsou ti co tam nebyli. Vyprávějí vyprávěné, ne své zážitky. Přesto jsem si tam uvědomil, že ty příběhy mají smysl. A trochu to padlo i na konci tohoto filmu. Ti lidé žijí dál v osudech ostatních. V osudech těch, které zachránili, kterým pomohli či těch, kteří se dnes jen čistě zajímají o jejich příběh. Tím skutečně žijí dál a svými odvážnými činy, svojí obětí mohou být inspirací i dnes. A nemusí to být jen ve válečném konfilktu. A tak si odpovídám. Ano smysl to má. Jen doufám, že tam nahoře těm všem odvážným, kterým tady dole často neřekl nikdo ani obyčejné -děkuji- to vše bude vynahrazeno. Nejsem věřící, ale jim bych to moc a moc přál. Dávám za 3 motýly. * * *

Většinu zemí krom banánových republik a to dokonce těch s demokratických zřízením neřídí prezidenti, premiéři ani ministři. Řídí ji lidé, kteří tyto lidi řídí. Velká Británie tam má například svého Humphreye Applebyho no a my svého Tondu Blaníka. Myslím si, že Markovi Danielovi tuhle roli už nikdo neodpáře a je mu ke cti, že Tondu dává opravdu nadšeně, dokonce si ho užívá. Ačkoliv díly s jistou setrvačností reagují na aktuální domácí politickou a někdy i světovou situaci, mají často větší výpovědní hodnotu než například zpravodajtví naší veřejnoprávní televize :-). I když si z lecčehož dělá parta scénáristů srandu, možná leckdy opravdu kloužou okrajově po hranici skutečné reality :-) ! Mez skutečnou blbostí našich některých politiků a scénářem s absurdními zápletkami, nemusí být totiž až tak velký rozdíl... Blaník má jedinou chybičku. Časem jeho humor, jeho apel i satira nutně vyčpívá... Doba se mění a témata překrývají nové události. Zatímco u Jistě pane premiére a Jistě pane ministře dnes šlověk až žasne jak je ta byrokracie a to aparátničství stále i po 40 letech stále stejné, nevím jak bude působit sledování Blaníka za 40 let a zda to bude působit stejně. To ale není chyba tvůrců. Tak to prostě je. Rozhodně je to však věrný otisk doby i toho co si většina z nás má stále potřebu demokraticky volit... Dávm za 5 párů luxusních polobotek! * * * * *