Tsuki

Velmi těžká tématika, skoro by se dalo říct, že je „tabu“ vytahovat tohle na světlo, ale i o těchhle věcech je nutné mluvit a poukázat na problém, který se možná odehrává za zavřenými dveřmi v něčím osobním/rodinném životě, ale přesto tady je a je chyba nad ním zavírat oči. Hlavní „antihrdina“ tohoto příběhu Šiba-san (Matsujama Ken’iči) uhrančivým způsobem předkládá pravdu jak své protistraně, kterou ztělesňuje prokurátorka/státní zástupkyně Ótomo (Nagasawa Masami), tak samotnému divákovi. Je to duel úhlů pohledu, ale nejde pouze o věc názoru. Nepopiratelná skutečnost se čím dál víc zažírá prokurátorce Ótomo do nitra. Nagasawa a Matsujama předvádějí herecký koncert a obzvlášť Nagasawa svým pronikavým výkonem skutečně září. Herecky zaujal i Emoto Akira, kterého většinou vídám spíš v záporných či duševně silných až arogantních rolích, a toto je opravdu hodně jiná herecká poloha. Krom hereckých výkonů film vyniká samozřejmě scénářem, výbornou a vizuálně nápaditou kamerou, a v neposlední řadě smyslem pro detail (postupné šedivění vlasů antihrdiny). Zpracování tedy prvotřídní, ale to důležité leží v jádru – silný námět a téma, které nutí diváka k zamyšlení. Otázka péče a zajištění starých rodičů rozhodně není jednoduchá a nemusí jít nutně o věc jasné volby. A přesto jde o otázku na zcela základní úrovni lidského života. Konflikt v sobě ukrývá už samotný název filmu (a zároveň také název knižní předlohy), který však není úplně dobře formulován (Japonci moc rádi používají angličtinu, ale často bohužel chybně). Spíš než o jakousi „ztracenou péči“ (=Lost Care), což nikomu asi nic neřekne, jde významově o „péči, která je zároveň ztrátou“ neboli péči, která znamená ztrátu/porážku. Ve filmu ostatně zazní ekvivalent názvu filmu v japonštině jako „sóšicu no kaigo“ a právě to je tím očividně myšleno – péče o člena rodiny může být na jedné straně krásná věc, na druhé straně třeba i osobním/rodinným peklem. Film si měl ponechat japonský název, který ve své vágnosti (jež je japonštině vlastní) elegantně vyjadřuje premisu filmu. Celkově nemůžu jinak než film hodnotit vysoko. Za mě to byl velmi intenzivní zážitek, který mi vězel v hlavě ještě dlouho po zhlédnutí filmu. (Viděno 27.3.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,6★)~

Viděla jsem něco málo z Bernsteinova skvělého hudebního cyklu Young People's Concerts, kde vystupuje nejenom jako samotný dirigent, ale zároveň je průvodcem i tvůrcem tohoto pořadu. Jeho persóna působí na diváky nejenom svým neuvěřitelným hudebním talentem, ale především svým živelným nadšením pro hudbu jako takovou. Přesně toto se povedlo přenést i do filmu Maestro. Ten ukazuje jak jeho zápal pro hudbu a její „předávání“ lidem, tak celkově jeho společenskou fasádu, kterou dává na odiv. Zároveň však v kontrastu s tím film poodkrývá i Bernsteinovu vnitřní rozervanost a stinnější stránku jeho osobnosti a dává tak hlouběji nahlédnout do života této pozoruhodné osobnosti. Nakonec je to však právě hudba a jeho profese, které ho očividně celou dobu drží nad vodou. A oproti tomu, zdá se, že je to spíš jeho žena Felicia Montealegre, kdo byl ve svém životě ztracený a vnitřně nespokojený. Celkově šlo o emotivní a poutavou sondu do osudového vztahu těchto dvou lidí a jejich lásky i rozporů na pozadí Bernsteinova bouřlivého společenského a hudebně profesního života. Bradley Cooper hrál jako o život a ztělesnil Bernstaina takovým způsobem, že je skoro k nerozeznání od toho skutečného. Skvělý výkon. Celkově mě také mile překvapila hloubka vyprávění – film má mnoho zajímavých vhledů a hlubších postřehů vyvěrajících z niterného emocionálního života a vnímání dvou hlavních postav. Nezkoumala jsem sice nakolik přesně to odráží skutečnost, ale rozhodně to něco vypovídá o inteligenci a přemýšlivém založení těchto dvou osobností. Chápu, že některým divákům by spíš něž zahloubané vyprávění plné rozporů (navíc s důrazem na homosexualitu, která i v dnešní době může být někomu trnem v oku) vyhovoval přímočařejší a klasičtější životopisný příběh s jasnějším „obloukem“, ale já jsem vlastně ráda, že se Bradley Cooper rozhodl jít touto odvážnější a poněkud kontroverznější cestou. Je osvěžující vidět i takové životopisné filmy. ~(4,2★)~

Tento druh seriálu nádherně pasuje ke světu gejš, k tomu světu krásných prchavých okamžiků. A to nejen těch „uměleckých“, ale i okamžiků běžného života. Jak ostatně tvrdí slavné japonské úsloví „ičigo ičie“, každá chvíle je pomíjivá a neopakovatelná – lze ji prožít a vychutnat jenom jednou. A tento seriál té myšlenky rozhodně využívá. Nenajdete v něm příběh, co jde z bodu A do bodu B nebo nějakou konkrétní zápletku, zato však znázorňuje prosté plynutí času s postavami, které vám přirostou k srdci (obzvláště dvě hlavní hrdinky), jejich drobné útrapy a výhry, jejich duševní vývoj a cestu životem poté, co se přestěhují ze své domoviny na severu Japonska do slavného Kjóta – města bohaté kultury a historie. Každý díl seriálu oplývá příjemnou, delikátní atmosférou a divák pomaloučku poznává všechny obyvatele domu gejš i jejich spřízněné kolegy a známé z blízkého okolí. V tomto Koreedově druhém seriálovém počinu (který si sám psal i režíroval) se krásně snoubí moderní svět gejš v dnešním Kjótu a japonská kultura jídla a vaření. Přitom nejde o nic okázalého, naopak (jak je u Koreedy zvykem) se příběh odehrává ve velmi domácké, téměř rodinné atmosféře. Znázornit toto téma právě v takové náladě, to je něco, co asi dokáže jen Koreeda. A opět předvedl, že je mistrem svého umění. Kromě režie a scénáře ještě musím vyzdvihnout příjemný soundtrack, který má na svědomí mimořádně talentovaná Kanno Jóko. Plus samozřejmě seriál dotvářejí přirozené herecké výkony. Jediné, co mě trochu mrzí, je to, že seriál nedal dostatečný prostor některým vedlejším postavám, takže pár z nich se divákovi téměř až do konce slívá dohromady. Asi je na škodu, že v seriálu je postav trošku moc a ne všechny máme příležitost poznat více do hloubky. Ale možná to souvisí i s tím konceptem plynutí času – jako by byl seriál zkrátka takovým výřezem určitého času na určitém místě, přičemž postavy příběhem tak nějak přirozeně proplouvají, aniž by cíleně měly všechny stejnou příležitost se „ukázat“. Vlastně to dává smysl. Navíc, jak jsem později zjistila, příběh má svou mnohodílnou komiksovou předlohu a je možné, že tam je mnohem větší prostor se všem postavám věnovat. Pokud ale hodnotím samotný Koreedův seriál, tak musím říct, že Koreeda opět nezklamal.  Obsahově i provedením jde o velmi nevšední zážitek, který pohladí po duši. Podobným způsobem jako pohladí po duši například Malé ženy od Grety Gerwig. ~(4,3★)~

Pixar jako obvykle přichází se zajímavým novým konceptem (svět živlů), do kterého je zaobalen hezký a dojemný příběh se sympatickými a charakterově rozrůzněnými postavami. V jádru je to sice z části předvídatelná love story o lásce mezi neslučitelnými živly, ovšem to by nebyl Pixar, aby nepřidal něco navíc. Jak je u Pixaru zvykem, rodina zastává v příběhu důležitou roli, a tentokrát je dalším rozměrem zápletky právě tíha zodpovědnosti vůči rodině oproti plnění vlastních snů a zvolení si vlastní životní cesty. Ano, jako téma to sice není nic tak převratného, ale důležité je, že to funguje a že Pixar ztvárnění příběhu patřičně vyšperkoval. Celý film hýří množstvím nápadů a je vizuálně stylový s kreativní výpravou. Stejně tak jednotlivé postavy a jejich pozadí, případně i celé „rasově odlišné“ skupiny živlů, je zábava sledovat. Neříkám, že by interakce živlů byla domyšlená na 100%, najdou se i nějaké „díry“ ve fungování takové společnosti, ale rozhodně je radost jejich soužití pozorovat a všímat si různých zajímavých detailů. Moc mě bavily rozdíly mezi tradičním přístupem ohnivé rodiny a naopak světáckou a umělecky založenou rodinou vodáků. Stejně tak bylo zajímavé vnímat rasovou diskriminaci celé skupiny ohňového elementu oproti ostatním živlům. Nápaditost a barvitost opravdu nechybí. To vše navíc za rytmu chytlavé hudby – soundtrack rozhodně zaujal svým exotickým nádechem, který mi připomněl hudbu z Milionáře z chatrče. Celkově jsem byla nadšená a úsměvnou tečkou byly i vtipné a vynalézavé drobné ilustrace v závěrečných titulcích – často narážky na nějaké reálné produkty nebo známá úsloví, ovšem přizpůsobená pro svět elementů. Pixar zkrátka opět nezklamal. Tento film možná nestojí po boku těch nejlepších, nejvyprecizovanějších a nejemotivnějších pixarovských filmů typu Duše, V hlavě nebo Coco, ale rozhodně se může hrdě postavit minimálně na roveň jiných výborných filmů formátu Frčíme nebo Luca. P.S.: V českém znění film mně a mému muži tak trochu „vyfoukl“ naši invenci – větu „ty vláho“, kterou jako součást vtipu používáme už několik let :) ~(4,3★)~

Film, který utkví podobně jako před 20 lety Koreedovo Daremo Shiranai. Až mě to svým scénářem i provedením téměř šokovalo, přestože Koreedovu práci dobře znám. Tentokrát ovšem Koreeda zastal „pouze“ úlohu režiséra, scénář má na svědomí Sakamoto Júdži. Ale spojení těchto dvou očividně nemohlo fungovat lépe, jelikož vzniklo dílo koreedovsky delikátní a zároveň velmi tajemné, poutavé, místy jaksi syrové, ukazující složitost lidských/společenských vazeb, tíhu očekávání a náročnost vzájemného porozumění a přijetí… a konečně předkládající otázku: „Kdo je tady ten netvor?“ Na jednu stranu jde o dětskou hru, na druhou stranu film celou dobu vede diváka v pátrání po viníkovi – kdo vlastně všechnu tu bolest způsobil? Scénář je nejen výborně napsaný, ale i bravurně vystavěný. Děj sledujeme ze tří různých pohledů, které postupně divákovi odhalují velmi komplexní skutečnost (stylem vyprávění z několika pohledů může film připomínat třeba Poslední souboj Ridleyho Scotta). Výborný scénář pak skvěle doplňuje Koreedova režisérská práce a silné herecké výkony – především Andó Sakura v roli matky a pak samozřejmě dva dětští protagonisté. Koreeda opět dokázal, že je mistrem práce s dětskými herci, tím spíš, že jde tentokrát o velmi choulostivou tématiku poznávání sebe sama a své sexuální orientace ve velmi útlém věku. Mimo toto ústřední téma film zahrnuje i množství dalších témat a motivů – vytváření si předsudků a domněnek, téma šikany, motiv pravdy a lži, nebo třeba dostání nějakému očekávání či zodpovědnosti… to vše v komplexním avšak uceleném příběhu, který má moc diváka zasáhnout na velmi hluboké úrovni. Závěr je lehce tajemným způsobem dvojznačný, což je nepochybně zcela záměrné. Nabízí tak jak radost z osvobození se od pout společnosti, tak i mrazivý závan smutku. Za mě jeden z nejlepších Koreedových počinů. (Viděno v rámci festivalu Jeden svět 2024.) ~(4,7★)~

Nolan v plné síle a opět ve své nejlepší formě. Musím říct, že po Tenetu před třemi lety jsem si upřímně oddechla a jsem ráda, že opustil své tendence k přílišné překombinovanosti. I tak ale Oppenheimer není snadným filmem. Vyplatí se mít alespoň základní přehled v některých historických událostech – především toho, co se týká postavení Japonska v druhé světové válce (neochota se vzdát v poslední fází války), vývoje atomové bomby a jejího následného svržení na Hirošimu a Nagasaki, ale také fázi tzv. „Mccarthismu“ a přehnaného antikomunismu v USA po druhé světové válce (za období studené války). I tomu se totiž film ve své druhé polovině silně věnuje a osobně jsem netušila, že Oppenheimer byl taktéž jednou z „obětí“ Mccarthismu. Přestože je však film pro diváka náročnější svým obsahem a prolínáním dějových linií, je zajímavé, že (oproti výše zmíněnému Tenetu) se mu daří diváka plně udržet a upoutat, se vším patřičným napětím. Ať už tedy jste blázni do fyziky nebo nejste, ať už jste znalí historie nebo tolik ne, je velká šance, že si vás Oppenheimer získá svým precizním filmovým uměním a důrazem na lidskou a morální otázku svržení atomové bomby. Sledovat život a vývoj Oppenheimera ve výborném podání Cilliana Murphyho a v kulisách Nolanova filmu byl zkrátka zážitek, který se moc často nevidí. Z toho důvodu neváhám udělit silné 4 a půl hvězdy, zaokrouhleno nahoru. (Viděno 21.7.2023 v původním formátu IMAX 70mm v Cinema City Flora.) ~(4,5★)~

Dobře rozehrané vztahové drama (a vůbec námět) o vlezlé a manipulativní matce/tchyni. Film si mě zprvu velmi získal svou sevřenou až děsivou atmosférou a budováním napětí skrze nepříjemné konverzace a okolnosti. Bohužel však směřování filmu v druhé polovině bylo pro mě osobně jaksi neuspokojivé. Nejenom, že nepřišel žádný náznak řešení, ale ani známka naděje, že by snad věci mohly být jinak. Možná si to film ani nekladl za cíl, ale asi u takového filmu podvědomě očekávám aspoň nějaké drobné prozření, něco, co by postavám otevřelo oči. Ano, ve výsledku sice můžeme matku pochopit jako člověka, který je taky jen nedokonalou bytostí, co potřebuje lásku, ale i tak film jako by pocitově upadal do beznaděje a bezútěšnosti. A pro mě to tak bylo trochu zklamání - jako by ve filmu něco zásadního chybělo. Nicméně, chápu, že je to věc vkusu a názoru, a jinak mě rozhodně potěšilo, že v tom balastu, co se běžně u nás v ČR natáčí, se najde i nějaký ten kvalitní pokus o zajímavou a hodnotnější tématiku. Za to palec nahoru. Jsem ráda, že jsem filmu dala šanci. ~(3,3★)~

Viděno v kině jako předfilm filmu Mezi Živly. Původní film Vzhůru do oblak, ke kterému se tato drobná epizodka vztahuje, sice znám, takže nejde o to, že bych nebyla seznámena s postavami, ale přišlo mi to velmi slabé. Na pixarovské poměry dost neoriginální. Takový milý, ale nezajímavý náhled do toho, jak se Carl po smrti Ellie rozhodne znovu randit. Bohužel, ani postavička psa Duga tentokrát nebyla moc zábavná. Musím uznat, že většinou mi pixarovské předfilmy přijdou lepší. Tentokrát se výběr moc nepovedl. ~(2,8★)~

Pokud čekáte náhled do minulosti prostitutky, nejspíš šlápnete vedle, protože o tom tento film nakonec není. Jde spíše o delikátní náhled do lidských vazeb, konkrétně vztahů rodič-dítě, a celkově o hledání porozumění a pochopení u druhého člověka. Jak film však ukazuje, není to vždy lehké, jelikož jsme každý jiný. Ale právě proto je pocit souznění a pevného pouta s někým o to cennější. Film to přirovnává k tomu, jako bychom všichni byli „mimozemšťané“, kteří hledají někoho ze stejné planety. Stejně tak hlavní hrdinka, charakterově spíše uzavřená a nečitelná, se snaží najít nějaký pevný bod, a přestože to tak nemusí nutně působit, přenést se přes svou minulost. Jde o film hloubavý a po japonském způsobu pomalu plynoucí, který nabízí spíš pohled do obyčejného života a lidských vztahů než klasický filmový příběh s nějakou zápletkou. Proto chápu, že diváci, kteří nejsou zvyklí na tento druh japonské kinematografie, můžou být spíše zklamaní. Mně osobně to ale velmi padlo do noty a typické japonské sondy do prchavosti života a prostých lidských zážitků jsou mi blízké, takže mi film svým stylem vyhovoval. Hrdinka v podání Arimury Kasumi byla i přes svou uzavřenou a dumavou povahu pozoruhodnou postavou. Mísila se v ní tajemstvím zastřená minulost a vstřícná, veselá a trochu svérázná persóna, kterou dávala na odiv před ostatními. Ve filmu bylo mnoho hezkých postřehů k zamyšlení (např. diskutování o rozdílných náhledech na život a na lásku), včetně samotného závěru, který malinko poodhaluje, jak moc velkou cenu mělo nejspíše pro hlavní postavu oproštění se od minulosti. Zároveň film, jak je u Japonců zvykem, nepostrádá ani vtipné a úsměvné scény, jelikož i humor je zkrátka součástí života (moc se mi líbily výměny hrdinky s dvojicí školáků, se kterými se spřátelila). Za mě tedy velmi příjemný, podnětný a emočně vyvážený japonský snímek – palec nahoru pro Netflix. ~(4,3★)~

Vzpomínám si, jak jsem v roce 2010 byla v kině na filmové verzi. Přestože jsem vůbec neznala komiksovou předlohu, film mě mimořádně pobavil a hned si mě získal svou nesvázaností, hravostí a absurdním humorem. Když se tedy po letech objevil na Netflixu tento nový animovaný seriál a navíc sklízel docela dobrá hodnocení, říkala jsem si: „Proč ne, třeba se opět pobavím v šíleném „pilgrimovském“ stylu…“ Jenže chyba lávky. Seriál sice nabízí jiný, nový příběh (totožný s filmem je tuším jen první díl, pak se dějová linka rozchází), ale zpracování a humor jsou tak ZOUFALE špatné! Příběh naprosto postrádá smysl, což by samo o sobě nevadilo (ostatně absurdita ke Scottovi Pilgrimovi patří), jenže to by to musel vyvažovat právě ten humor, který je v případě absurdity nepostradatelný. Jen tak je totiž divák schopný na nesmyslnost přistoupit. Tady bohužel povětšinou zůstává jen ten chabý a nesmyslný příběh a jinak je to jedna velká nuda. Po prvním dílu, kde se recyklovaly některé původní vtipy, jsem ještě měla naději a říkala jsem si, že se od teď příběh rozjede, ale postupně celý seriál spíš jen s každým dalším dílem upadá. Seriál se očividně pokouší být vtipný, ale z nějakého důvodu se to povede jen málokdy. Většina humoru selhává ve správném podání nebo načasování, některé vtipy jsou i v základu dost špatné a ubohé. Výsledek je takový, že jen málokterý vtípek skutečně vyzní a pobaví. Dokonce i ty opětovně použité vtipy (které byly v hraném filmu a fungovaly) naopak v podání tohoto seriálu spíše nefungují. Je to až žalostné… po několika dílech mi bylo jasné, že už to asi lepší nebude. Snažila jsem se v seriálu najít aspoň něco jiného, co by fungovalo, ale pravda je taková, že příběh nefunguje ani po emoční stránce. Vyprávění je to veskrze povrchní a ne moc zajímavé, s množstvím klišé. Obzvlášť závěrečné „prohlédnutí“ Ramony o tom, jak před svými příteli vždy utíkala, je takové klišé, že spíš než aby vás to dojalo, tak se vám jen protočí oči v sloup. Za mě velké zklamání. Nevěřila bych, že se dá u Scotta Pilgrima takhle nudit. Plusové body pouze za chytlavou úvodní písničku a původní hlasy herců z filmu. ~(1,7★)~