LeoH

Dumbův přímý předchůdce se jmenuje Elmer, nesmějí se mu kvůli velkým uším, nýbrž kvůli velkému nosu, a nesní o růžových slonech, nýbrž je sám slonem činu. Svižné, veselé, výchovné – inu, proč ne.

Na tematizaci filmařských tvůrčích krizí obyčejně moc neslyším, ale tahle hříčka s filmem, který „píše sám sebe“, je opravdu líbezně vystavěná; trochu mi bylo líto, že ve finále scenáristická ekvilibristika zabíjí předchozí lehké filosofično (ovšem ta důslednost jdoucí až do několika ocenění udělených za scénář Donaldu Kaufmanovi v reálném světě, to je mimořádně následováníhodný případ hravosti lidstva). Cage by měl upocené připlešlé skorotlouštíky hrát častěji.

Prapředek nejen Smrtonosných pastí/zbraní, ale tak trochu i Seven či Nebezpečných rychlostí a nic bych za to nedal, že Heath Ledger se při přípravách na svého Jokera taky lehce inspiroval. Figurka komiksově nereálného psychopatického padoucha je ovšem pro mě zároveň jistou slabinou – tedy byla by v daném žánru naprosto v pořádku, kdyby zároveň nesloužila jako vehikl k demonstrování pomatených ultrapravičáckých představ o „nedokonalostech“ soudního systému. Jinak čirá rozkoš, sedmdesátky jak poleno – výborná syrová muzika, městská krajinomalba, tuny atmosféry.

Čistě shodou okolností mi těsně po Kmotrovi přistál v přehrávači právě tenhle film, ke kterému se Sinatra dostal za podobné kariérní situace jako kmotrovská postava Johnnyho Fontanea k tomu svému, byť v Sinatrově případě se to podle všeho obešlo bez uřezané koňské hlavy v producentově posteli. Každopádně je v něm moc milej, stejně jako Burt Lancaster, který tu vypadá a hraje jak George Clooney model '50. K dalším highlightům téhle nejslavnější kasárenské agitky všech dob (nebýt řemeslného mistrovství všech zúčastněných a stínu Pearl Harboru, skoro by se u ní člověku připomnělo Kachlíkovo Bylo nás deset) patří určitě Reenlistment Blues a vůbec veškeré polnicové/nátrubkové řádění Montgomeryho Clifta, tedy vlastně Mannyho Kleina, a pro mě i pár momentů opravdového ustrnutí spojených se shazováním rezervovaných fasád obou hlavních ženských postav, pod kterými chvílemi prokouknou pocity a tužby mnohem skutečnější a všelidštější, než nacházím v rituálech kamarádství a hrdosti u jejich pánských protějšků.

V knížce 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete je u Kmotra roztomilý, nejspíš překladatelský, přehmat: Nino Rota prý byl na Oscara nominován „neprávem, jelikož použil hudbu skladatele Fortunelly“. Ve skutečnosti jen recykloval svůj vlastní motiv z filmu Fortunella – taky bych recykloval, vymyslet někdy v životě takovou nádheru, ale podle akademiků už to holt nebyla původní hudba. A co tam máme dál? Úžasného Marlona, úžasně mladého Ala, úžasně stylovou Diane a stádo dalších výborně obsazených typů, jako vždy perfektní kameru Gordona Willise… a dál už moc nevím, ono mě to romantizující přelakovávání hrdlořezů na hrdlořezbáře nějak nebere za srdce (ne že bych knížku kdysi nehltal, ale to mi mohlo být tak čtrnáct). Z raně sedmdesátkového Coppoly si zdaleka nejvíc cením komorního, lidského Rozhovoru.

Všecko bych tomu odpustil, protože dětem se to ve své době vážně líbilo, ale dvě věci odpustit nelze: zjednodušení světa na krásnou, chytrou, politicky korektní polovinu, která je s hrdiny, a odpudivé hloupé křupany, kteří jsou proti nim a dojdou za to ponížení – nic mezi tím –, a pak tu závěrečnou svazácko-institucionální idylku.

Píšu to pokaždé, ale nemůžu si pomoct: Všecky ty povedené popkulturní vtípky bych s chutí vyměnil za trochu víc pomalé neakční poezie staré dobré Cesty na Měsíc. Animace je zas o kus vybroušenější, po všech ostatních stránkách (zábavnost, napětí, specifická nadsázka etc.) W&G standard, který by u kohokoli jiného znamenal nadšené ovace, ale u mistra Parka začíná trochu připomínat stagnaci. ***1/2

Málem jsem v pokušení přihodit i pátou. Jako starého zmlsaného kocoura mě nesmírně těší, když někdo umí vést film nečekanými cestami, aniž by přitom dělal divákovi naschvály. Jemný „prkenný“ humor též dokonale sedl, zvlášť dialogy s hlídačem kontejnerů jsou neodolatelné (hlavně na to prosím vás nekoukejte s dabingem). Hodně si cením i toho, že je tu Aki pořád svůj a přitom zase jinej, což je schopnost, která možná trochu chybí bráchovi Mikovi. Jo a Mattiho fotka na zdi v hospodě mě normálně dojala.

Jak má zvíře víc než jednu buňku, táta ztrácí zájem. Neklame-li mě paměť, první hraný film, který potomstvo vidělo v kině – a hned s takovými fintami pro pokročilé diváky, jako je dvojrole tatínka ztraceného na moři, co hraje zároveň oživlou literární postavu koučující svou vlastní autorku ve stylu Zahraj to znovu, Same. Děti z toho byly trochu zmatené a nám dospělým zase přišlo, že Jodie Foster by vážně neměla hrát role, v kterých ji scénář nutí (třeba) „komicky“ padat z běžeckého pásu a v jednom kuse se „srandovně“ bát. Tím ale končí výčet záporů, zbytek je sympatické dobrodrůžo se slušnou dávkou fantazie, snesitelným množstvím roztomilých zvířátek, charismatickou dětskou hrdinkou a nenablblými dialogy.

Tak to je poprvé, co jsme si s Antoinem trochu padli do noty, co mi pohled do jeho světa nepřipadal nezúčastněně zlehčující, ale sympaticky odlehčený, co mi jeho drobné sviňárničky nezkazily potěšení z drobných poetických radostí, jako jsou klukovská zaměstnání barviče květin a lodičkového kapitána, sousedský cvrkot činžáku nebo cameo pana Hulota. Co já vím, možná je to tím, že má ten syčák tentokrát vedle sebe rovnocennou postavu, na které mu dokonce snad i malounko záleží, možná jsem k tomu jen sedl v té správné náladě. Úplně jsem dostal chuť vrátit se příležitostně na začátek k Les quatre cents coups, třeba už bych tentokrát věděl, jak se na ně koukat.