Stanislaus

(AFO 2023) CHKO Jeseníky jsem navštívil nejednou, Polákův film však ukazuje divákům jejich méně známou tvář - divokou a nespoutanou. Zaměřuje se na místa mimo turistická značení a představuje zvířata, na která běžný turista zpravidla nenatrefí. Opravdu mě překvapilo, kolik nevídaných tvorů může člověk v Jeseníkách potkat - má-li štěstí a umí se dívat. V tomto směru mě nejvíce zaujali netradiční a invazivní psíci mývalovití, ale i sokolí rodinka, která se filmem táhla (nebo spíše létala a hnízdila) jako červená nit. Některé záběry u mě vyvolávaly dokonce dojem, jako by ani nešlo o tuzemská místa - česká příroda vskutku skýtá mnoho (ne)známých krás.

(AFO 2023) Dokument Kolik stojí pravěk? byl pro mě coby milovníka dinosaurů naprosto povinnou projekcí v rámci letošního AFO. Film veskrze poutavým způsobem nahlíží do zákulisí stále více populárních dražeb dinosauřích koster/kostí, které na jedné straně hýbou peněženkami nadšených boháčů, zatímco na té druhé vyvolávají rozhořčení ze strany vědců a muzeí. Osobně bych byl radši, pokud by veškeré nalezené fosilie putovaly do muzeí a byly využity k výzkumu, než aby skončily v přepychových domech nechutně bohatých nadšenců, kteří ve fosiliích vidí jen vlastní chloubu a touhu mít něco unikátního. Nicméně - peníze hýbou světem!

(AFO 2023) Tajemství trusu je důkazem toho, že dokument o hovně, nemusí být vyloženě "o hovně". Snímek se zaměřuje na čtyři živočichy - kasuára, vombata, nosorožce a plejtváka - a u každého odhaluje zajímavá fakta o jejich vyprazdňování. Skutečnost, že má vombat "hranaté" bobky je známá, film ale nabízí i možnou odpověď na otázku "Proč tomu tak je?". Podobně mě zaujala funkce kasuára coby "rozsévače", který má na starosti rostlinnou diverzitu prostředí, v němž žije. Film v neposlední řadě odlehčeným způsobem (sebe)reflektuje výzkum zvířecího trusu a nabízí pár úsměvných momentů ("That's a lot of shit!").

(AFO 2023) "Lidé planetu ničí, ale i zachraňují." - V prvních minutách mi přišel nejnovější Gálikův dokument trochu roztěkaný, což lze přičíst tomu, že se tvůrci snažili na relativně krátké stopáži zprostředkovat vícero problematik - ať už se jednalo o stav lovu/pytláctví v Kongu, ochranu ohrožených druhů, či plán na regulaci nezákonného lovení. Film jako celek však hodnotím velmi kladně a jsem rád, že jsem se účastnil projekce, po níž následovala plodná diskuze s tvůrci (Gálík + Jůnek).

(AFO 2023) Na infotabulích ve vícero ZOO mě vždy zaujalo, že žirafy během dne i noci téměř nespí, a když už na to dojde, odbydou si tuto pro mnohé lidi veleoblíbenou činnost "na stojáka". Snímek Jak spí divočiny sice nenabízí pohled pod "ospalou žirafí pokličku", nicméně zobrazuje neméně zajímavý spánek či bdění u jiných zvířat, z nichž mě osobně nejvíce zaujaly bernešky, které si to úplně na pohodu pádlují po hladině i při plném spánku. Film obsahuje nejeden dohad či hypotézu, takže některá "fakta" je třeba brát s rezervou, avšak samotní odborníci několikrát zmiňují, že se často jedná o výzkumy "v plenkovém stádiu".

Podmořský svět nabízí nekonečný zdroj námětů pro filmové zpracování a tajuplný život kytovců jistě patří mezi ně. Národ velryb, inspirovaný básní Heathcota Williamse, v sobě nezapře onen lyrický podklad a snahu vytvořit netradiční dokument. Divák sleduje několik dějových linií - od záchrany uvízlé velryby na pláži, přes zobrazení života různých kytovců, až po snové záběry - přičemž celý snímek doprovází nepřeslechnutelný hudební doprovod. Osobně se mi napodařilo naladit během první poloviny filmu na jeho (mořskou) vlnu, můj zájem vzbudil až při vztyčeném ukazováčku vůči znečištění oceánů a rybolovu. Lepší tři hvězdičky!

Zatímco první celovečerní film byl o sblížení Ernesta a Celestiny, pojednává druhý snímek o sblížení Ernesta s jeho (polo)zapomenutou rodinou a domovinou. Tvůrci opět vytvořili vizuálně poutavý a mile napsaný film s nadčasovou myšlenkou toho, že člověk (resp. medvěd) by si měl volit cestu životem dle vlastního uvážení a neměl by být svým okolím nucen k něčemu, co ho nenaplňuje. Tato rovina zaujme především dospělejšího diváka, zatímco mladší publikum se bude jistě kochat pěknou animací a střídmým, nenuceným humorem. Slabší čtyři hvězdičky!

Česká odpověď na filmy od Guye Ritchieho mohla dopadnout rozhodně hůř, Ubal a zmiz se však naštěstí drží po většinu stopáže na ucházející úrovni. Hobzik mohl více tlačit na černohumornou pilu a naservírovat tak ráznější kousek, který by se v rámci tuzemské kinematografie jistě vyjímal. Film má ideální délku, během níž se veskrze stále něco děje, určitě se ale dal pojmout více akčním způsobem.

Po devadesátkovém Muži se železnou maskou a poněkud přestřelené Andersonově adaptaci jde pro mě již o třetí setkání s nesmrtelnou klasikou, již jsem však nikdy nečetl, tudíž nemohu tvůrcům házet na hlavu výtky ohledně (ne)věrnosti vůči předloze. Po zhlédnutí a s ohledem na to, že je příběh Tří mušketýrů rozdělen do dvou filmů, lze však tušit, že si dali tvůrci v tomto směru záležet. Jelikož se jedná o notoricky známý příběh, neskýtá film žádná velká dějová překvapení, nabízí však solidní dobrodružství plné akce, intrik a poctivých soubojů - "krvavá" svatba či honička na útesech měly vážně grády. Jsem zvědavý, co přinese pokračování, v němž se dostane více prostoru Evě Green, jíž tyhle démonické potvory prostě sednou.

Hru jsem sice nikdy nehrál, filmovou adaptaci herního fenoménu Super Mario Bros. jsem si ale v kině nechtěl nechat ujít. Z hlediska příběhu nemá film moc čím překvapit, což je - vezme-li se v potaz, že jde o adaptaci videohry - pochopitelné, tudíž rozumím, že to mnohým divákům (odkojeným na důmyslnějších animácích typu Coco či V hlavě) mohlo vadit. Já jsem se však v kině bavil, protože onen plošší příběh dokázali tvůrci plně vynahradit poctivou akcí, zaobalenou v líbivém vizuálu. Některé sekvence mi i lehce/více evokovaly jiné filmy - např. Šíleného Maxe (duhová honička), nebo Pinocchia (útroby "velryby"). Ano - člověk ví, jakým směrem se bude film vyvíjet, avšak díky svižnému tempu a v neposlední řadě i skvěle zvolenému oldies soundtracku člověk na tento "nedostatek" zapomene.