Majkak

Studie jednoho psychopata, kterého okolí považuje za obyčejného, ne moc schopného, šmudlu. Ne, pro mě to určitě není historka, o tom, jak v někom bouchnou saze potom, co mu jde den zadkem nahoru. Bývalá manželka ví, že je nebezpečný, ale těžko se jí o tom někoho přesvědčuje, protože pro okolí to vypadá, jako že je jen tak „normálně nasraný“ na celý svět. Poselství: Není to vztek nad nespravedlností světa, ale jak blbě se dá uvěřit tomu, že ten šmudla od sousedů má nebezpečnější potenciál, než by si kdokoliv troufl hádat.

Znovu a znovu se potvrzuje známé úsloví, že méně znamená více. Film připomíná jak pejsek a kočička dělali dort. Úvodní sekvence před titulky je vymazlená akce ve stylu nejlepších bondovek. Pak to přeskočí k třeskutě známému motivu, hrdina na penzi se vrací do boje. Nic extra přesvědčivého, ale neruší. Následuje taková houpačka mezi akcí a melodramatem, přičemž úroveň je také na houpačce. Nevadí mně Bond ve variantě bilancování, ubývání sil, přemýšlení nad svým osudem, stejně jako klasika ve stylu čisté zábavy s neprůstřelným agentem. Tady je to smíchané dohromady, ale neladí to. Jako kdyby několik lidí natočilo sekvence, jak by se jim líbil Bond a pak se to celé sestřihalo dohromady. Také chemie mezi Jamesem a Madeleine ne vždy fungovala, co se týká emocí, nejlepší byla ta malá holčička. Odsekat tu obrovskou nálož zbytečností a ponechat víc prostoru agentce CIA (Ana de Armas) – ta byla super. Jinak záporák nemastný a neslaný, hrozba lidstvu sice strašná, ale že by se tvůrci namáhali se sofistikovanější propracovaností, se říct nedá.

Na začátku jsem myslela, jak to všem doporučím, ale nejpozději za tři čtvrtě hodiny mě to přešlo. Mix hrdinů různého původu a orientace je úplně v pohodě, svět je pestrej, ale jinak je to celé naprosto neoriginální. Výlety do dějin lidstva by vůbec nemusely být, to jsou jedny z nejnudnějších pasáží. Vydejchala bych i absenci čistýho zaporáka, ale ty pasáže, které jsou nejlepší, nejsou zase tak super, aby se dalo zapomenout na všechny ty zbytečnosti. Postavy se trochu víc prokreslují v závěru, ale výsledný pocit je jako z naprosto sterilní zábavy. Hold lidstvu se všemi jeho slabostmi a neduhy a odmítnutí zkázy světa to je fajn, ale v tomto podání to srdce netrhá.

Úchvatný vizuál a propracované vedení postav. Neuspěchané představení soupeřících rodů a problémů spojených s ovládáním pouštní planety Arrakis nenudí, ale pomáhá vtáhnout do myšlení a postojů jednotlivých protagonistů. Propracovaný příběh potřebuje čas. Zklamáním může být pro diváka očekávajícího nálož akce. Ne že by nechyběla, ale není to boj za každou cenu a v každé minutě. Naopak, pokud boj, tak opět v kontextu silného vizuálu a propracovaných dialogů. Postavy nemluví zbytečně, přičemž ale civilním způsobem sdělují, o jaké hodnoty usilují. Existenciální film o pochybnostech, kráse pouště, a strádání těch, kterým se přihodil výjimečný osud.

Nadčasové téma ve středověkém hávu. Ačkoliv jeden příběh o znásilnění vidíme ze tří pohledů o celkové délce 152 minut, nejsou k mání praktický žádná hluchá místa. Začátek je takový fofr, že jsem obávala, zda se v tom neztratím, ale pak už to bylo dokonale přehledné. Uvěřitelně vyprávěný příběh vztahu postaršího rytíře, prostého intelektuálních ambicí, ale férového přímočarého chlapa, a mladé krásné a na tehdejší dobu velmi vzdělané Marguerite. Ona si s ním sice nepokecala o literatuře, ale respektovala jej, protože si nebál vzít dcerku tatíka, který bojoval na špatné straně. Pravda kromě té překrásné vizáže, chudá taky nebyla. On (Matt Damon) zase respektoval jaký poklad má v kočce, která se vyzná v účetní knihách a je schopná dohlédnout na hospodářství. I když se rozběsnil kvůli jejímu hlubšímu dekoltu, v klíčovém momentu jí věřil a postavil se za ní. Ridley Scott využil téma, aby vyjádřil podporu #MeToo. Le Gris je o své neodolatelnosti skálopevně přesvědčen, ona ho chtěla a jelikož si hraje na dámu, tak říká ne. Závěrečný souboj je nádherná parádní klasika, kam Scott i střihl i jeden moment z Gladiátora.

Vizuál představuje silný prvek tohoto filmu. Syrové obrazy přispívají k prožití atmosféry osvětimského pekla. Zpráva nemá nijak hluboce propracovanou psychologickou stránku, ukrývající se vězni mně spíš lezli místy trochu na nervy. Rovněž tak vyslýchající důstojník je relativně klišoidní, syn padl na východní frontě a on tady v závětří plní úkoly, které mu musí dávat smysl jen tehdy, když si vypláchne mozek a eliminuje jakýkoliv cit. Přesto je film působivý právě přes obrazovou stránku. Překvapivě mě nenudil, i když nijak mimořádně akční. To jsem ani nečekala, navíc jak natočit napínavý film, když vím, že z koncentráku úspěšně uprchli. Za mě mohl režisér trochu osekat část v koncentráku a rozpracovat tu pasáž o tom, jak neradi slyší dobří lidé špatné zprávy. Jaký porod znamenalo připustit, že se tam dějí zvěrstva. Jak se vám z Osvětimi utíkalo? Jak asi….

Rodinné drama odehrávající těsně před masakrem v Srebrenici. Odvážná překladatelka nasazuje maximum pro záchranu rodiny, kterou nelze zachránit, jelikož je matkou dvou synů. Civilně způsobem pojatý, přesto silně emocionální zážitek. Bezmoc jednotek UNPROFOR, velitelé striktně dodržují pravidla a nepohnou prstem navíc. Myjí si ruce a předstírají, že věří Mladićovým slibům. Lhostejnost vedení OSN strkající hlavu do písku. Ukázka toho, jak všichni, kdo mohli účinně pomoci, dávali od konfliktu ruce pryč. Z hlediska vyváženosti – je pravda, že film nijak nezmiňuje předchozí události, kdy byli Bosňáci obviňováni z akcí proti Srbům. Každopádně v Srebrenici se odehrával masakr nevinných civilistů, nebyla to v žádném případě vojenská odplata.

Citlivě zvládnuté náročné téma. Nesmírně otevřené a pokorné. Po vhled do problematiky paliativní péče. Učí, jak komunikovat s pacientem a jeho okolím. Bez sentimentu, pravdivě s respektem k tomu, co pacient unese slyšet. Lékaři nic nevnucují, nechávají pacienta, aby se rozhodl sám, co je pro něj důležité. Provází ho a naslouchají mu.

Oceňuji nezúčastněný přístup režisérky, která ambiciózním rodičům skrytě nefandí, ani je nesoudí. Přenechává tak dostatek prostoru k přemýšlení a diskusi. Přesto se lze víc než oprávněně domnívat, že Miško nejspíš bude rád, pokud výchovu přežije bez vážných následků. Namísto toho, aby jej rodiče rozvíjeli a ponechávali mu vlastní čas na objevování okolního světa, nalajnovali mu od miminkovského věku program. Ze světa sportu existuje dostatek varovných příkladů, kudy cesta nevede. Varovnou známkou byl hysterický neutuchající pláč kvůli drobnému ťuknutí kolena, po kterém nezůstala na kůži prakticky ani stopa. Výchova k dokonalosti obvykle spolehlivě zlomí osobnost dítěte. Signifikantním znakem – pečlivé vytírání dokonale čisté podlahy.

Trochu víc než variace na oblíbené téma: Kdo může za můj podělanej život. Jarda chce tvořit něco pozitivního a neutopit se v alkoholu jako táta. Výborně zpracovaný dokument, který dává zapomenout na suchopárnost a působí jako kompletně hraný film. Divák může vstoupit do Jardova světa, do světa někoho, kdo se rozkmotřil s rodinou, protože nejspíš obě strany se zabejčili natolik, že zadupali do země možnost dohody a teď se vláčí po soudech. Přitom na jedné straně, on by stál o hezké vztahy, ale nedokáže překročit svůj horizont. Jak to bylo doopravdy s údajně ukradeným autem těžko říct. Každopádně Jarda neustupuje a pere se nejspíš celkem zbytečně. Uzavírá si tím víru v budoucnost, protože líp už podle něj bylo. Na konci smutná pachuť z toho, že na takto zacyklených lidech si živí kariéru ti, kdo dokážou najít zástupné viníky – viz popěvek od Ortelu. Podobně i Jardova matka – syn nemohl za komunistů na obor, který ho strašně lákal, páč neměl správný původ, ale stejně bylo za komunistů líp.